A tak si ji konečně on vzal k sobě, aby ukončil její trápení, stejnost dnů, v nichž se nic nezměnilo a nemělo měnit a jen tělo a duše dál a dál chřadly. Vydechla mezi "svými" s podobným osudem, zrovna když jsem na poli sbíral brambory. Nemohl jsem být u ní, byl jsem "cizí" člověk, pouhý soused, který si udělal čas, aby ji občas potěšil vyprávěním, písničkou a snad zpříjemnil poslední roky života.

Jí děkuji za to, že mě naučila umět být kamarádem, s kterým mohla o všem mluvit, že mi umožnila dát ji to, s čím jsem v péči o svoji vlastní matku občas šetřil, totiž nebýt mentorem, umět se povznést nad své představy, být i shovívaví a vnímat člověka v jeho možnostech. Nepotřebuji jít na smuteční obřad do krematoria mezi tesknící, ona ví, že se neloučíme. Od jisté doby se s nikým neloučím, ale vždy jen setkávám.

Co jsme si mohli říci a dát, stalo se a bylo naplněno v prostém vědomí, že člověk má rád druhého člověka a že mu to přináší radost. Nemusím smutnit za nedopovězeným a neuskutečněným, jenom žádné jablko ji už nepřinesu. V neděli 12. října 2008 od 8.30 za ni bude sloužena mše svatá v kostele v Dolních Počernicích, to bylo její přání, které jsem jí slíbil splnit, když to jiní nezařídí, a tam půjdu.