A přitom Češi po celá staletí byli vroucími katolíky a náboženské slavnosti, včetně poutí, patřily zcela přirozeně k českému životu. Nějak si dnes s tou minulostí nevíme rady. Neznáme ji, ba přímo jí pohrdáme. Možná bychom méně pohrdali, kdybychom více znali. Já sám rozhodně nepatřím k těm, komu by se po velkých náboženských slavnostech stýskalo, ba cítím bytostnou nedůvěru k nábožensky orientovanému davu, k obřadům, kléru atd. Přesto však, zavítám-li někdy na poutní místo (např. Cvilín v Krnově má právě za sebou, pokud se nepletu, pouť, protože je zasvěcen Panně Marii (Sedmi)Bolestné, jejíž svátek byl toto pondělí, 15. září) sám, dojme mne úsilí a víra našich předků, a protože jsem církevně docela vzdělán, dokážu jim porozumět, prožít to s nimi.

To je podle základní problém moderního Čecha: neví o náboženství, dokonce právě o křesťanství, vůbec nic. Neříkám, že bychom měli být věřící, a už vůbec si nemyslím, že bychom měli být věřící tím způsobem, jak bylo běžné věřit mezi našimi předky, ale nebudeme-li vzděláni v křesťanství (a zejména v tom katolickém), nikdy nepochopíme svou minulost a místa, jako je Svatá Hora, zůstanou cizinci v této zemi.

Český národ od dob sv. Václava drtivou většinu své historie prožil jako národ bytostně římskokatolický, ba i česká reformace vznikla jako pokus, dávno před reformací německou a švýcarskou, o návrat k pravé katolické morálce. Nerozumíme-li pojmům, jako je "svátost", "mše", "zpověď" nebo "pouť", "pašije", "Tělo Kristovo", "světec", "celibát" atd., nerozumíme sami sobě.