Vláda schválila smlouvu o pobytu amerických vojáků; každého staršího občana okamžitě napadne smlouva o pobytu sovětských vojáků. Jistěže nejsou obě smlouvy úplně souměřitelné, když však poměřujeme velmocenské zájmy, které za přítomností cizích vojáků na našem území jsou, docházíme k tomu, že v obou případech je jejich přítomnost motivována cílem ovládnout co největší část světa, vnutit jí svůj pohled na politická řešení, popřípadě ji učinit ekonomicky (energeticky) závislou.

Česká zahraniční politika se s těmito tlaky tradičně vyrovnává tak, že přilne k síle, která je v opozici proti politickému kurzu, jenž je vnímán jako protivný. Protivná je dnes autodemokracie ruského typu a či čínský státní komunismus; přijatelným je naopak prohlašován americký klon demokracie, za nímž ovšem ční zájmy velkých průmyslových korporací.

Česko je součástí spojené Evropy, ale jakoby o tom nevědělo. Svou bezpečnost se snaží zajistit pomocí cizích vojsk daleko více než s použitím komunitární zahraniční politiky.

Pravda je, že EU je charakterizovávána jako ekonomický obr, ale vojenský trpaslík. K čemu však by měla být EU vojenským obrem? Má snad nějakého mocného nepřítele, proti kterému by musela zbrojit tak, jako to dělají Spojené státy? A zbrojí-li Spojené státy, potřebují-li lít další a další desítky miliard dolarů do bezedné zbrojní jámy, dělají to opravdu v zájmu svého bezpečí, nebo v zájmu korporací, jež si nedovedou představit, že by se zastavil růst jejich zisků?

Aniž bych chtěl obhajovat postup Rusů v Gruzii a to, že nedokázali zabránit zločinům na gruzínském obyvatelstvu, chápu, že Rusko se cítí být ohrožováno obkličováním. V Gruzii nešlo o žádnou srážku dobrých a zlých, ale o srážku impérií, mocenských zájmů.

Česká vláda s mizernou mírou důvěry svých občanů však přesto má tu servilní potřebu stavět se na jednu stranu konfliktu a na rozdíl např. od vlády slovenské, humanitárně podpořit jen ty, kdož žijí pouze na území Gruzie, ne však separatistických republik.

Stačí chytit se volantu?

Uplynulý sjezd Strany zelených ukázal, jak snadno se lze k mocenským pákám v Česku dostat. Stačí "přesvědčit" pár stovek lidí, aby statovali v příslušném kusu, a cesta je volná. Herci na hlavní scéně získají majlant, statisté pocit, že změnili dějiny. Ne každý má sice k dispozici nátlakovou profesní organizaci, z jejíhož prostředí se rekrutuje podstatná část organizovaných hejblátek, ale minulý víkend ukázal, že mít k dispozici šikovný a organizačně schopný management, který zajistí, aby vše fungovalo, je předpokladem úspěchu.

V demokratických stranách jsou nepochybně nejen mocichtiví funkcionáři, ale i obyčejní členové, kteří věří, že pomáhají něčemu dobrému. Prohlédnou obvykle později než voliči a jsou frustrováni tím, že pomáhali při porodu stvůry, kterou pochopitelně nechtěli.

K tomu, aby rozčarovaní voliči, kteří lámou nad českou politickou scénou hůl, měli koho volit, by nemělo být nesnadné použít podobného scénáře, jaký užil Bursíkův štáb. Nejde však o to, vytvořit novou firmu s politickým výrobním programem. Podmínkou by muselo být instalování pojistek zaručujících to, že moc nebude opět zneužita ve prospěch profesně či jinak svázané a řízené skupiny, ani ve prospěch špiček volebního subjektu.

Dát se dohromady

V SZ jsou celé kraje, které jsou výsledky sjezdu pokořeny. Na straně poražených je mnoho členů, kteří ve straně strávili léta a nyní zjišťují, že ta se ubírá pro ně nepřijatelným směrem. Vedle nich existuje množina angažovaných občanů z jiných stran a pidistran, z nichž některé se snaží prosadit dobré myšlenky, nemají k tomu však potřebnou organizační a ekonomickou sílu. Kdyby se však všichni tito lidé dali dohromady a dohodli se na přijatelném programovém kompromisu, který by zahrnul priority většiny občanské veřejnosti, byl dostatečně občansky sebevědomý a nepoklonkoval tu onomu, tu jinému cizokrajnému "dubisku", měl by velmi dobrou šanci. Iniciovat takový proces či jej dokonce organizačně spustit by měla frustrovaná část SZ. Byla by to ta nejlepší odpověď.

Pozice uvažované strany by měla zahrnout:

• veškerá vnitropolitická témata týkající se hospodářství (energetiky, dopravy, průmyslu a zemědělství , atd.), přičemž prioritou politiky v těchto oblastech by byla ekologická udržitelnost, a teprve za ní ekonomický růst. Důležité by bylo nezaujímat krajní, ale naopak realistické postoje. V praxi by to znamenalo např. pružnější postoj k jaderné energetice, za předpokladu eliminace rizik.

• zdravotnictví, přičemž by bylo třeba realisticky posoudit přínosy a ztráty vyplývající z právě realizované reformy

• demografickou politiku, kde by téma zahrnulo podporu rodiny, stárnutí populace včetně navrhovaných opatření a imigraci. Zajímavým tématem by mohlo být volební právo na místní úrovni pro cizince s trvalým pobytem.

• společenské zdraví včetně přísně nezávislé justice

• respekt k lidským právům a despekt k diskriminaci

• programovou podporu neziskového sektoru

• a konečně zahraniční politiku v rámci EU, nezávislou na USA (i Rusku), zdvořile je respektující, vyjadřující však nezávislé a realistické postoje, vycházející z mezinárodních závazků a norem a odmítající veškeré kroky, jež vedou ke zhoršování vzájemných vztahů. Přirozeně včetně budování cizích vojenských základen na českém území.

Výčet výše uvedených témat je vyjádřením osobního postoje autora. Už při jeho čtení ale čtenáře jistě napadají oblasti, které nezahrnuje. Záleží jen na potenciálních aktérech, kteří o sobě na nejrůznějších úrovních vědí, zda by byli ochotni na takovém konceptu organizačně a programově spolupracovat. Právě teď však mají šanci spojit síly, využít již vybudovaných struktur, spojit se do jednoho proudu, semknout se ke společné akci a oslovit ty občany, kteří pro své angažmá nenacházejí v plejádě českých partají takový rámec, se kterým by se byli schopni ztotožnit.

Jsem si vědom toho, co všechno taková práce obnáší. Současně jsem ale přesvědčen, že takový subjekt by důvěryhodnost politiky zvýšil a měl by dobrou šanci vytěsnit z ní alespoň zčásti ty, kteří zastupují hlavně sebe.