Naše přítomnost by se už dávno ocitla v žalostném stavu intelektuální beznaděje, kdyby tu a tam mediální mlhovinou pocházející z "tvůrčí"z dílny průměrných a služebných mozků alespoň vzácně neprosvitly paprsky svobodomyslných lidí. Těch, kteří si mohou dovolit luxus přemýšlet a publikovat, aniž by -- jako politici či novináři -- museli každou myšlenku prosít autocenzurním sítem existenční sebezáchovy. Slovinský vědecký pracovník Institutu pro sociální studie v hlavním městě tohoto maličkého státečku, někdy v roce 2005, vydal útlou knížečku, která vyšla v angličtině pod titulkem Iraq -- the borrowed kettle. Autor tohoto článku se s politováním přiznává k jistému zpoždění, s nímž se ke knize dostal. Vyhrabal ji teprve před pár dny v příjemném a dobře zásobeném knihkupectví Peeters, v belgické Lovani. Žižkova kniha je sice věnována americké válečné intervenci v Iráku, a stejně jako spousta publikací o amerických válkách, i ona přesně definuje skutečné cíle USA v Iráku. Žižek však k tomuto pohledu nabízí přidanou hodnotu, která zasazuje události do mnohem širšího kontextu.

Píše, že americký útok proti Iráku nebyl ve skutečnosti zacílen proti iráckému režimu, ale mířil na světovou veřejnost. Obrovské množství obětí z řad civilního obyvatelstva a nevyčíslitelné materiální škody, které válka a okupace v zemi napáchaly, představují v podstatě "vedlejší efekty". Skutečnými poraženými a výhledově poškozenými jsme my všichni. Podle Žižka se svržením režimu Saddama Husaina většině prostých Irčanů nakonec patrně dostane vyšší materiální úrovně života a možná i větší míry občanských svobod, než na jakou byli zvyklí. Skutečným důsledkem války je ale něco jiného. "Nemohu odolat trošičku paranoidní spekulaci," přiznává Slavoj Žižek. A dodává, že bychom měli opustit "falešná bitevní pole" a zaměřit se na to, co skutečně ohrožuje svět a celou jeho populaci. Konečným výsledkem tzv. "války proti terorismu" je totiž "změna našeho politického pořádku". Válkou v Iráku skončil svět včerejška, do kterého z hlediska mezinárodního patřila jistá míra záruk, jistot a předvídatelnosti, a začíná Velké neznámo, které se ale již ohlašuje takovými symptomy, že se jej lze právem obávat.

Nový světový pořádek, který přesně vystihuje jednatřicetistránkový dokument Bílého domu, z 20. září 2002, nazvaný The National Security Strategy (Národní bezpečnostní strategie), umožňuje preventivní vojenský úder USA kdekoliv na světě a povyšuje USA na roveň, jaké se nikdy v dějinách žádnému státu světa nedostalo ani náznakem. Spojenci USA mají právo nepřipojit se k tomuto "preventivnímu" úderu, ale nemají právo "být proti". Takto formulovaný princip "spojenectví-vazalství" poměrně dobře vystihuje hlavní prvky rezignované a chaotické politiky většiny států Evropské unie, které se smířily s americkou dominancí. Politický charakter americké dominance je ale jedna věc, zatímco mnohem vážnější jsou důsledky této strategie, jak dopadají a ještě dopadnou na občanské svobody lidí a na jejich demokratické práva. Cílem americké politiky je Fortress America (americká pevnost), která ovládá všechny státy světa a přednostně těží z energetických zdrojů planety.

Knihu Slavoje Žižka je, podle mého názoru, třeba číst jako varování před něčím, co je skutečnou hrozbou pro lidstvo. Je varováním před Novým antidemokratickým světovým pořádkem. Dovolím si tuto hrozbu definovat vlastními slovy: Globální kapitál opírající se o vojenskou supervelmoc se vymezuje nepřátelsky vůči zbytkům demokratických svobod, proti sociálním aspektům společnosti a nerespektuje národní státy. Nový světový pořádek ve svém důsledku odmítne politickou roli občana a za pomoci médií, která již přijala propagandistickou roli, jej vmanévruje do bezvýznamné, bezmocné, pasivní a bezvýchodné pozice. Ve společnosti se postupně etabluje vrstva velice mocných lidí, kteří disponují kapitálem, vojenskou silou, informacemi, mají své politické zájmy a plně ovládají politické strany a jejich reprezentanty všude na světě. Pro ně je kontraproduktivní funkční demokracie a časem bude pro ně zbytečné a zdržující zachovávat i její zdání (jak se děje ještě dnes). Jediná moc, jediná koncepce světa a jediná vojenská síla rovná se jediný soubor pravidel, tedy totalita. Totalita chce vládnout neomezeně a Fortress America je dokonalým principem neomezené moci. Neomezené spojenci, ani protivníky, a už vůbec ne občany, které ovládá jejich touhou podílet se na materiální prosperitě, ale i krutostí osudu na okraji společnosti, který čeká na každého, kdo vypadne z kola ven.

Domnívám se, že někde tady leží skutečná témata, jimiž by se měla zabývat média. V současné době jde o budoucnost alespoň relativně svobodného občana a jeho alespoň omezených práv, o nic menšího. Média mají stále částečnou odpovědnost za to, co se děje ve světě. Nikdo ji z nich nesejmul, a ani ona se jí veřejně nezřekla. Pokud si média místo témat vybírají quasitémata, a na nich plýtvají silami a časem, pak se hrubě vzdávají své role a zbývá otázka, kdo by měl odrodilá média v jejich demokratické funkci nahradit?