22. 8. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
23. 8. 2008

Škvoreckého Mirákl: Politická detektivka?

Už podtitul knihy – politická detektivka, stejně jako i název, jsou ironické. Příznakové je využití označení textu jako „pokleslého“ žánru detektivky. Na rozdíl od detektivky v pravém smyslu se vypravěč ani čtenář nedobírá pravdy, ale naopak vše se ještě více komplikuje a neprostupně zahaluje. To, že detektivka vlastně není vyřešená, lze chápat jako ironický nadhled nad skutečností, že život a dějiny jsou nepochopitelné a stejně nepolapitelné jak pravda.

Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969 – 1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Celková kompozice díla je založena na technice promyšleného zmatku (termín pochází od J. Conrada) – autor píše v poznámce z českého vydání z roku 1997, že mu tato metoda připadala vhodná pro „zpodobení naší konfúzní doby“ (viz Poznámka autora ve vydání Miráklu v nakladatelství Ivo Železného, Praha, 1997). V románu jsou zachyceny události z let 1949 – 1970, a to technikou filmových střihů, pomocí nichž se vrací hlavnímu protagonistovi vzpomínky z různých období jeho života. Stylisticky příznaková se tak stává i celková kompozice románu. Čtenář je nucen neustále sledovat různé linie příběhu, které se mezi sebou vzájemně prolínají. Vedle sebe jsou řazeny na různém počtu stran popsané události z různých časových období, události jak dějinně důležité, tak zcela banální. Frekvence střídání pasáží se někdy dost zvyšuje – zejména v závěru. Celá tato technika má za důsledek čtenářovu nejistotu o skutečném významu událostí a vůbec o poznatelnosti dějinných procesů. To posiluje právě i fakt, že vedle sebe stojí banality a události „důležité“ – lze si však položit otázku, zda právě ty „banality“ nejsou v životě to nejdůležitější a určující, protože význam „velkých“ událostí zůstává většinou skryt. V případě, že jsou vedle sebe řazeny události z různých časových období – např. z padesátých a z konce šedesátých let (zejména některé tragické události), může tento sled působit tragikomicky až absurdně. Některé kapitoly tak působí již samy o sobě – kapitola o levicovém hnutí v Americe nebo kapitola popisující snahu sovětského spisovatele Arašidova vydat knihu anglického spisovatele Crazyhanda v Sovětském svazu. Absurdita a nesmyslnost může také být jedním ze základních životních pocitů moderního člověka a nabízí se i jako jedno z možných vyznění Miráklu. Svět dvacátého století se jeví jako absurdní teatrum mundi (viz Helena Kosková, Škvorecký. Literární akademie, Praha 2004, str. 111).

Kniha má dvě hlavní linie. Hlavními tématy, která prostupují celý text, jsou učitelská dráha v Kostelci a další osudy Dannyho Smiřického a zázrak, který je inspirován skutečnou událostí z roku 1949. Příběh románu začíná příchodem mladého učitele na dívčí sociální školu, kde se setkává s další postavou, která prochází textem, Liškou, která ho svádí. Spletitý děj popisuje různé situace na dívčí škole, počínaje Dannyho zdrženlivostí, způsobenou kapavkou, konče maturitami. Další, detektivní, linii tvoří události kolem tzv. čihošťského zázraku, který Danny prospal v kostelecké kapli. Tyto události jsou spojené se záhadným zmizením faráře Doufala. (Román neustále osciluje mezi dokumentárním pojetím a fikcí; postavy a místa jsou fiktivní, avšak často mají vazbu na místa a jména reálná. Čihošť, kde byl v padesátých letech zatčen katolický farář Toufar, ve Škvoreckého románu Doufal, se tak stává kaplí Panny Marie pod Kobylí hlavou v Písečnických skalách u Kostelce.) Koncem šedesátých let se snaží více méně neúspěšně objasnit záhadu Dannyho přítel redaktor Jůzl. Poměrně rozsáhlá část románu se odehrává na pozadí událostí Pražského jara a následné okupace – autor líčí poměry v politických kruzích i mezi umělci a intelektuály, často s ironickým odstupem. Zmíněné dějové linie však nejsou úplně vyvážené – hlavně v závěru dominuje ta, která popisuje Dannyho životní osudy.

Text románu se vyznačuje jistou žánrovou nevyhraněností – autor označuje text jako politickou detektivku, zároveň ale v poznámce říká, že jde i o teologický příběh (viz Poznámka autora ve vydání z r 1997). V Miráklu jsou užity postupy detektivky, románové postupy a také často využívá anekdotického žánru. Tato žánrová mnohovrstevnatost se dobře hodí pro zachycení nepochopitelné doby, ve které se příběh odehrává.

Důležitým prvkem výstavby textu je všudypřítomná ironie. Už podtitul knihy – politická detektivka, stejně jako i název, jsou ironické. Příznakové je využití označení textu jako „pokleslého“ žánru detektivky. Na rozdíl od detektivky v pravém smyslu se vypravěč ani čtenář nedobírá pravdy, ale naopak vše se ještě více komplikuje a neprostupně zahaluje. To, že detektivka vlastně není vyřešená, lze chápat jako ironický nadhled nad skutečností, že život a dějiny jsou nepochopitelné a stejně nepolapitelné jak pravda. K tomu autor v závěru tuto skutečnost komentuje aforismem:

„…myslel při tom na život, který teprve přijde. Na tu špatnou detektivku, v níž pachatel se jmenuje Pravda, ale detektiv ho nikdy nechytí. Občas, snad, zabliká nějaké řešení, jenže vždycky je přitažené za vlasy, nepravděpodobné. Vypadá třeba krásně, ale platí jenom v literatuře.“

Vydání z r. 1997, str. 525

Ironie zasahuje všechny události, jichž je Danny svědkem. Ironické jsou i některé názvy kapitol – např. Konečné řešení, Zmatení jazyků či Zmatení muži na létajících hrazdách, což je současně i literární odkaz.

Metoda ironického odstupu se nejzřejměji projevuje skrze vypravěče a vypravěčské postupy, jichž autor užívá. Škvoreckého vypravěč – Danny Smiřický – má v textu různé funkce – jako zásadní se jeví demystifikace dějinných procesů (např. Pražského jara) a dále relativizující funkce neustále pochybujícího vypravěče. Tím do díla vchází hlubší motiv hledání pravdy, která je současně nedosažitelná. Pochybovat a vést polemické dialogy sám se sebou dovoluje autor vypravěči použitím ich-formy; zároveň ich-forma vypovídá o osobní zúčastněnosti vypravěče a text tím získává na věrohodnosti – ve vyprávění se otevírá větší prostor pro expresivitu a vyjádření Dannyho emocionálních stavů. Relativistický postoj vypravěče vyznívá i jako varování před různými zjednodušujícími řešeními, která často propagují totalitní režimy. I proto můžeme v úvodu číst motto, jehož autorem je James Jones:

„Žádný člověk není symbol… proto je tak snadné zabíjet skutečné lidi jménem té či oné zatracené ideologie; jakmile si je nějaký zabiják dokáže vyabstrahovat do symbolů, nemusí mít žádný pocit viny za to, že je zabil, protože to už nejsou skuteční lidé.“

Vydání z r. 1997, str. 7

Vypravěč často svým postojem ke skutečnosti znevažuje některé významné události dějin, čímž také román vyvolal časté nepochopení. Nejde jen o Pražské jaro. Myslím, že za zmínku stojí popis sebeupálení Jana Palacha:

„Jednoho dne se na Václavském náměstí podpálil jakýsi student.“

Vydání z r. 1997, str. 410

O tomto popisu mluví P. Trenský ve své monografii o Josefu Škvoreckém jako o odpudivém momentu (v souvislosti s nepřirozeností některých částí vyprávění) (P. Trenský, Josef Škvorecký H&H, Jinočany, 1995, str. 76). To že se vypravěč zmíní jakoby mimochodem a s cynickým nezájmem, právě zesiluje otřesné vyznění celé události. V tomto případě použité líčení tragické události působí silněji, než kdyby vypravěč promlouval patetickým tónem – a to by u Dannyho ani nebylo dost dobře představitelné. Obdobně působí i další „nezúčastněné“ okrajové zprávy o sebevraždě někdejší ředitelky sociální školy Ivany Hrozné nebo zmínka o zjevné vraždě šachového velmistra Bukavce.

Kromě ironie je důležitým stavebním prostředkem textu autorova schopnost využití a rozvíjení žánru anekdoty. Anekdoty se v textu ovšem tváří jako skutečné události (nebo naopak některé události jsou podány s anekdotickým zabarvením) a jsou neustále rozvíjeny o další děje, s kterými jsou konfrontovány – čtenář tak pozbývá schopnost k rozlišení toho, co má skutečný základ a co nikoliv. Zvyšuje se také absurdní vyznění textu. Celé některé epizody románu se tak nesou v duchu anekdot a čtenář se rád nechá unést. Působí tak epizoda o maturitách na dívčí škole, Liščina šachová partie a výrazně pasáže, kde vystupuje spisovatel Arašidov – zvláště komicky působí jeho vyprávění o Legendě o muži s vodkou, jíž je autorem. Zejména pak ta část, kdy muže s vodkou Jakuba Izakeviče zradí a udá milicionářům Kuzma Judasevič z vesnice Golgotka.

Autor také spojuje dogmatismus komunismu s katolickým dogmatismem – a to často prostřednictvím jazykových kontrastů, řazením zdánlivě nesourodých jazykových prvků těsně vedle sebe, což působí komický účinek:

„…ale pak jsem si vzpomněl, že doba se vymknula z kloubů a Komunistická strana Československa se právě odebrala ke zpovědi“

Vydání z r. 1997, str. 85

nebo jinde:

„Pokrokový duchovní, oblečený pro tu příležitost v černém dresu své církve s rudým kalichem na prsou,…“

Vydání z r. 1997, str. 178

Obojí víra se stává pro postavy východiskem ze složitosti světa. Vypravěč odhaluje skryté podobnosti a iracionalitu obou doktrín:

„Jak se to vlastně sobě podobá, napadlo mi: nehodní kněží a nehodní funkcionáři. Nepříjemná fakta, utajená, aby neuškodila jedné či druhé církvi. Jenže Jůzl, jako všichni věřící, si nevšímal podobností, pro něho rozhodovala základní nepodobnost. Boha a Ďábla. O tom, kdo je kdo, byl si jist.“

Vydání z r. 1997, str. 262

Někdy si ovšem i sám Danny zasteskne, že není věřícím.

Pro text je příznačná přítomnost řady symbolů. Často jsou to symboly křesťanské a komunistické. Objevují se i symboly obecně platné – např. zkrvavená bílá holubice mezi tanky či hvězdy jako „ty trapné symboly marnosti“. Vypravěč symboly, které ho provázejí celým životem, komentuje a vyjadřuje svoji nedůvěru k nim:

„Ach bože, vzdychl jsem v duchu. Celá země plná křiklavých symbolů. Dokonce nejkřiklavějších. Lidské pochodně. Sochy mučedníků. Potencionální mučedníci. Zhýralí patriciové. Synové mučedníků. Matky synů mučedníků. Manželky mučedníků.“

Vydání z r. 1997, str. 416

Symboly spojené s náboženstvím a vírou často nabývají podobu kýče – tak je tomu i u úvodního motivu zázraku. Kýčovitost se zároveň pojí s představou lidového náboženství. Farář Doufal místy může působit jako postava z pohádky. Kýčovitě působí i vyprávění pátera Doufala o zachráněné židovské dívce a velebném pánu Venhodovi – vypravěč to komentuje:

„Snad kýč. Soška s tváří panenky taky, a přece – ale tamto byl už jen melodram, ne tragédie. Velebníček a jeho prokopnutý hrudní koš, židovka se jménem jako z Aloise Jiráska, zbožný hoch a bohabojný sedlák, všichni romanticky zahynulí v čítankovém koncentráku. Už je to jen hrůzostrašná pohádka…“

Vydání z r. 1997, str. 237

Jako symboly mohou být chápány kromě ústředního zázraku i další menší „zázraky“. Jsou to např. Kohnovo vycestování z Němci obsazené Prahy, přežití Pokorného v jáchymovském pekelném mlýně nebo Liščina šachová partie. Některé „zázraky“ mají logické vysvětlení, ostatní zůstávají zahaleny tajemstvím. Jako malý zázrak a zároveň výpověď o absurditě světa působí i fakt, že Liška našla skrze Dannyho kapavku cestu k náboženství:

„Cožpak jsem prostřednictvím kapavky a lži přivedl pohanskou Lišku k pravému poznání? To jsou tedy cesty Páně opravdu podivné. Quia absurdum, turpe, indignum.“

Vydání z r. 1997, str. 288

V neposlední řadě je v textu důležité téma míjejícího času a jeho nenávratnosti, což se projevuje v Dannyho pocitu, že vše už je nějak pryč a že život je vlastně absurdní. Danny si často uvědomuje mizející kamarády a lásky – někdy jeho vzpomínky mohou působit nostalgicky, vždy ale s určitou dávkou ironie. Vliv času, který ničí, je patrný také na dalších postavách – např. zpěvačce Suzy Kajetánové, které se zub času podepsal na vzhledu a které vášeň pro jazz zaplnila celý život a začátkem sedmdesátých let nic jiného už ani nezbývá.

Některé postavy mají až symbolický charakter, některé – velmi výrazně Laura – jsou dokladem neoblomného dogmatismu ad absurdum, a to navzdory dvacetiletým zkušenostem s komunistickým režimem – to působí až tragikomicky. Některé ideologické debaty mohou zároveň někdy působit z dnešního pohledu uměle až neskutečně. Pro příklad lze uvést část rozhovoru mezi Laurou a Dannym:

„Ale proč musel umřít váš manžel?“ zeptal jsem se jí bez ohledů.

Usmála se. „Rozum má také své nemoci. Záměr byl správný: výstraha skutečným zrádcům. Jenže pak se to zvrtlo. Ano. Máte pravdu. Tohle byla patologie. Ale Strana se z ní vyléčila.“

„Vyléčila?“ trochu jsem zaváhal, ale všichni jsme byli stejně v loji. A snad to s Laurou nebylo nebezpečné. „A co ti v Rusku? Jejich jména přece znáte, i když u nás nevycházejí?“

„Princip je správný,“ pravila Laura. „Výstraha rozvratníkům je pořád zapotřebí.“

„Rozvratníkům? Podle vás teda nemají pravdu?“ „Malichernou pravdu. Nebo takovou, co už neplatí. Malá pravda jim – jako asi vám -“ z šera na mne pohlédly oči v temných kruzích, „zakrývá velkou, kterou ani doba patologie nezničila….“

Vydání z r. 1997, str. 288

Jistá stylistická příznakovost se projevuje i při výběru jmen postav Miráklu – často jméno k něčemu odkazuje (mnohdy je to skutečná osoba). Postava doktora Gellena naopak zřejmě nemá základ ve skutečné osobě. Dr. Gellen je na jedné straně charakteristický svou rezignovaností a odevzdaností, na druhé straně má jisté atributy ďábla – nezúčastněného pozorovatele dění a manipulátora se slovy a významy – avšak je to ďábel s velice omezenou mocí, tak jak se objevuje v moderní literatuře např. u Bulgakova nebo Andrejeva. Má však jisté „pekelné“ atributy – např. sedí stále u krbu a je ozařován plameny, má elegantní vzezření atd. Jméno Gellen v této souvislosti může být ruská fonetizace anglického označení pro peklo „hell“ (Slovník české prózy 1945 - 1994, kol. autorů, Sfinga, Ostrava 1994, heslo „J. Škvorecký: Mirákl “). Jméno doktora Gellena je také možné chápat jako narážku na římského doktora Galéna – tedy jako typ lékaře. S tím souvisí typová rozvrženost postav – v díle najdeme dogmatické komunisty, litující komunisty, kteří jsou si vědomi své viny, postavy básníků, farářů, spisovatelů, umělců a podobně.

Řada postav nese jména, u kterých jdou zjistit jejich mimoliterární předlohy – např. farář Doufal (jeho jméno zde zároveň ironicky naráží na jeho víru) byl, jak jsme už uvedli, ve skutečnosti farář Toufar. Světoznámý dramatik Hejl připomíná Václava Havla, v básníkovi Kopulovi rozpoznávali katolíci Jana Zahradníčka. Postava Marie Burdychové je pravděpodobně kontaminací reálných Marie Majerové a Jarmily Glazarové (Kosková, Škvorecký, str. 116). Jména nejen často označují osoby, které autor znal, ale naznačují také mnohé o postavách. Postavu Andělína Střevlíčka už jeho jméno staví mimo „vážné“ postavy. Jméno Liška pak může cosi vypovídat o vypravěčově pohledu na ženu, která bývá často nazírána pouze jako sexuální objekt. To postavu Lišky ale i některé další (nejen ženské) postavy činí poněkud plochými bez dalšího rozměru. Přestože autor pojmenováním svých postav často naráží na skutečné osoby, nepoužívá skutečná jména, zřejmě aby zachoval pojetí postavy jako typu s jistou mírou zevšeobecnění, což by při použití skutečných jmen nešlo. Autorovi šlo tedy spíše o zachycení doby prostřednictvím postav – typů, ne o vytvoření dokumentu o konkrétních postavách tehdejšího uměleckého a politického života.

K vykreslení mozaiky, z které se skládá skutečnost románu, využívá autor mnohé dopisy, citáty z dokumentů, články otištěné v novinách, úryvky z písní (nejen českých) a podobně. Součástí textu jsou i „dobové“ nákresy mechanického zařízení, pomocí něhož měl být čihošťský zázrak zinscenován. Jako doklad situace padesátých let lze uvést prohlášení, ve kterém se B. Stoklasová zříká svého otce:

„Prohlašuji, že se tímto veřejně zříkám svého otce, kulaka Martina Stoklasy z Máselné Lhoty. Hnusný čin, jehož se dopustil, vyřadil ho navždy z řad našich poctivých pracujících lidí. Nepovažuji se již za jeho dceru a prosím všechny soudruhy, aby mě rovněž za takovou nepovažovali. Zároveň se zavazuji, že po maturitě nastoupím dobrovolně na stavbě HUKO v Košicích jako sociální pracovnice mezi soudruhy cikánské národnosti. B. Stoklasová“

Vydání z r. 1997, str. 211

Jiný dopis Albíny Knižákové autor stylizuje do podoby bezprostředního textu bez známek stylizace a s výraznými prvky mluveného jazyka – chybí interpunkce, stavba souvětí postrádá propracovanější logickou stavbu a jazyk je výrazně nespisovný, objevují se i pravopisné chyby. Celý text má podobu jedné věty. Škvorecký tak i zde silně využívá jazykovou charakteristiku postav:

„Vážený p. redaktor já vám povim proč udělali eště jedno bio a né s důstojnym pánem Doufalem mrchy komunistický poniváč na tom bio co nám ho ukazovaly tam dovopravdy byl důstojný pán a tahal za ten provázek jak to vo ňom psali v novinách jenomže se pohnula P. Marie a ne sv. Josef ale při mši sv. to bylo navopák…“

Vydání z r. 1997, str. 289

Škvorecký často paroduje styl politického jazyka, tak, jak se objevuje během dvacetiletí, ve kterém se román odehrává. Odhaluje mnohá klišé a ustálené obraty propagandistického jazyka, u něhož se oslabuje vztah ke skutečnosti především častým používáním bezobsažných obratů a frází, kterým už často nevěří ani řečník sám – tím může docházet až k jakési autonomii jazyka politických projevů a zároveň se zřetelně oslabuje jeho komunikačně sdělovací funkce. Škvorecký nejenže tento jazyk paroduje, ale předkládá čtenáři různé podoby vyjadřování, jak se proměňovaly během dvaceti let děje Miráklu. Stylovou mnohovrstevnatostí a využitím právě například politického jazyka dosahuje autor větší věrohodnosti svého románu – jeho jazykové parodie působí jako dokument doby. Odlišně působí jazyk reformních komunistů z konce šedesátých let a např. jazyk kostelecké učitelky Milady Marešové z padesátých let:

„Nejde o to, jaká Stoklasová je, jak se učí nebo neučí. Ale byla vychovaná zločincem, nepřítelem našeho zřízení, a kde máte záruky, že se jenom nepřetvařuje a že jako sociální pracovnice nebude působit negativně, jestli ne ještě něco horšího! A právě na tak důležitém pracovišti, jako je Nová Huť Klementa Gottwalda?“

Vydání z r. 1997, str. 203

nebo např. poněkud vulgární jazyk soudruha Ponykla, jehož projev působí spíš jako parodie či jazyková karikatura:

„Na buržousti platí jedině teror. Ale když teror, tak teror! Žádný sraní. To nejde, jenom s nim vyhrožovat, a pak aby skutek utek. To se jim musí zmáčknout típek dovopravdy, a jakýpak fraky!“

Vydání z r. 1997, str. 181

V celém díle plní jazyk a zacházení s ním důležitou úlohu. Využitím mnoha stylových a funkčních variant jazyka autor dodává románu na přesvědčivosti. Jazyk se projevuje jako prostředek charakterizace postav a současně i doby. Postavám, jako je páter Doufal či Liščin dědeček, je jazyk politické demagogie vzdálený – stojí na opačném pólu než např. politici. Souvisí to s typovým rozlišením postav, o kterém jsem již psal. Střídání mnoha různých variant jazyka umožňuje čtenáři lépe sledovat změny prostředí i časového horizontu, které se v textu projevují především střídáním kapitol či podkapitol. Škvorecký záměrně využívá stylovou mnohotvárnost jazyka v několika následujících variantách – je to např. východočeské nářečí Liščina dědečka a jejích příbuzných z Podkrkonoší, kde se uplatňuje místy fonetizovaný zápis jazyka:

„Nic není prauda!“ říkal děda. „Samý hrdlouhání! Martin Stoklasa!

Nebo Pepek Zíma! Cák by je tou životě napadlo někoho uraždit?“

„Ušili to na ně, páč nechtěli do drušstva,“ pravil Antonín. „Ten lump Ponykl tu bejval poslední dobou pečenej vařenej, au jednom kuse nás šecky přemlouval. Aleu Máslový Lhotě drušstvo nebude“

Vydání z r. 1997, str. 351

Nářečí zde působí i jako příznak opravdovosti a ukotvenosti v tradicích. Jinde autor využívá hovorového jazyka dívek kostelecké sociální školy – např. v rozhovoru Dannyho s Liškou:

„No Stalina,“ řekla Liška. Náš děda ji zná. Prej byla dycky hodná, ale před válkou byla udělaná do té gé Masaryka. Vona má ňákou takovou duševní vadu.“

Vydání z r. 1997, str. 162

Každá promlouvající postava je charakterizovaná svým originálním jazykovým projevem. Proto je také jazyk dr. Gellena více intelektuální s propracovanější logickou stavbou a častěji využívá výrazy odborného jazyka či dvojsmyslné výroky.

Jiným případem je, když autor používá prvky cizích jazyků v textu. V díle se vedle češtiny objevuje ruština, angličtina, němčina nebo latina. Někdy bývají cizojazyčné citáty různě zkomoleny či zapsány foneticky. Často také autor využívá jazykové komiky, která pramení z nedorozumění:

„My prijecháli razbíť kontrarevoljúciu!“ poučil povýšeně naježenou mladou ženu. „V étom čemodáně móžet byť orúžije.“

„Co žvaní vo jakejch růžích?“

„Orúžije znamená něco jinýho,“ řekl jsem tiše.

„A co?“

Neodpověděl jsem. I když jsem si nemyslel, že Sylva ve svém objemném kufru prováží do Paříže bezzákluzové dělo, zamrazilo mě.

Vydání z r. 1997, str. 330

Je třeba zmínit, že Škvorecký využívá cizích jazyků někdy k dosažení autenticity, ale především k zesílení komického efektu. V celém díle se projevuje vynikající autorův cit pro jazyk:

„Hundert čilink?“ navrhl Arašidov. Suzi oplzle ohnula rty. „Pf! Mein Amerikaner gibt mir hundert Dollar!“ (…) „Svoloč imperialistíčeskaja!“ zařval Arašidov. „Dolary, dolary, nic než dolary! Však počkejte!“

Vydání z r. 1997, str. 244

V dalším případě do textu zařazuje fonetický přepis nedokonalé dětské řeči:

„Vona nebvečí kvůli Vusákovi,“ poskytl matce informaci Martin za plačící sestřičku. „Vona se polila kofolou.“

Vydání z r. 1997, str. 328

Autor v Miráklu , jako i v jiných textech, obohacuje literární jazyk o prvky slangu a hovorového vyjadřování. Často používá nová či neobvyklá slovní spojení typu: platónská idea štětkovitosti, anglický proletářský selfmademan, být idiotizován tlumočníkem, napustit se černou kávou či stranická mass média. Text také obsahuje řadu běžných i méně běžných vulgarismů – např. fízloun aj. Kromě toho autor ozvláštňuje text použitím odborných výrazů a termínů z různých oblastí – z oblibou tak činí v jiných kontextech, než se výrazy běžně vyskytují, což je také zdrojem komického vyznění: „fízl s uchem hypertrofovaným od častého používání se zakláněl a zakláněl…“ (str. 144-145) V textu se objevuje slang z různých oborů. Je to např. slang užívaný šachisty nebo kasařský slang: „Ten safes,“ pravil foneticky, „to bude betónově sranda.“ (str. 312)

Závěrem je možná nutno říci, že každé literární umělecké dílo je nějak stylisticky příznakové, už proto, že jde o umělecké dílo s dominující estetickou funkcí a ne například o dokument nebo literaturu faktu (přestože každý žánr je nějak stylově příznakový). Příznakovost stylu Miráklu souvisí také s dobou svého vzniku a s tehdejšími estetickými normami. Moderní literatura (pokud budeme Škvoreckého dílo chápat jako součást moderní literatury) se v tomto smyslu oproti panujícím normám vymezuje většinou výrazně. Mirákl tak činí nejen svojí formou, ale také originálním uchopením tématu života v socialistickém Československu a událostí roku 1968. Stylistická příznakovost Miráklu pak spočívá především v osobitém využití jazyka – jednoho z hlavních stylisticky relevantních prostředků textu – a kompozice románu spolu s komikou a někdy až absurditou, která z toho plyne. Současně se jeví jako příznakové využití více žánrových poloh v rámci jednoho textu. Svým chápáním světa jako něčeho nepoznatelného se román řadí do kontextu moderní literatury, kde se často s tímto životním pocitem můžeme setkat. Škvorecký napsal román, který je ale také třeba chápat jako téměř bezprostřední autorovu reakci na události roku 1968 i jako vyrovnání se s předchozími dvaceti lety komunistického režimu.

Použitá literatura:

Kosková, H.: Škvorecký. Literární akademie, Praha 2004

Kosková, H.: Žádný člověk není symbol. Společnost Josefa Škvoreckého, 1990

Poslední, P.: „Ironie Miráklu “. In: Normy normalizace. Ústav pro českou literaturu, Slezská univerzita, 1996

Slovník české prózy 1945 – 1994. kol. autorů, Sfinga, Ostrava 1994 Trenský, P.: Josef Škvorecký. H&H, Jinočany 1995

                 
Obsah vydání       22. 8. 2008
24. 8. 2008 Pravděpodobná nástupkyně Saakašviliho letí do USA Karel  Dolejší
24. 8. 2008 Nestabilita v Gruzii zasáhla přepravu kaspické ropy Karel  Dolejší
23. 8. 2008 Bylo odpoledne... Josef  Škvorecký
23. 8. 2008 Škvoreckého Mirákl: Politická detektivka? Petr  Kleňha
24. 8. 2008 Situace kolem Jižní Osetie: čísla a fakta – viděná z ruské strany
23. 8. 2008 Američané usmrtili 76 afghánských civilistů, konstatuje afghánské ministerstvo vnitra
23. 8. 2008 Většina zbraní dobytých ruskou armádou v Gruzii byla modernizována na Ukrajině
22. 8. 2008 Česká republika si zahrává s jaderným ohněm Jakub  Rolčík
22. 8. 2008 IANSA: Kdo prodal německé útočné pušky do Gruzie?
23. 8. 2008 Standa chce radar František  Řezáč
23. 8. 2008 Kučera čistící žleby pro jiné pacholky Miloslav  Štěrba
23. 8. 2008 Barack Obama jmenoval Joea Bidena pro funkci viceprezidenta
23. 8. 2008 Centrum CIA v Makedonii staví firma, která dělala pro Saddáma
22. 8. 2008 Rusko: Odchod vojsk z Gruzie "byl dokončen"
22. 8. 2008 "Reakce ruských jednotek v Jižní Osetii byla zcela oprávněná"
22. 8. 2008 Polsko–americká deklarace – rizika ihned, posílení bezpečnosti (snad) od roku 2012 Karel  Dolejší
22. 8. 2008 Jestliže se Čechům radar nelíbí, mohou přece Topolánka vyhnat z funkce
22. 8. 2008 Reformy r. 1968 byly důležité, protože začaly
22. 8. 2008 Slabost elit Jindřich  Pilař
22. 8. 2008 Jak nejlépe čelit normalizaci František  Řezáč
22. 8. 2008 Human Rights Watch: Gruzínské civilisty zabíjí nevybuchlá ruská kazetová munice
22. 8. 2008 Informace Britských listů o válce v Gruzii byly velkým zklamáním
22. 8. 2008 Pražský Fleet Sheet: Bilak jako Havel
22. 8. 2008 Saakašvili pokazil Američanům plány útoku na Írán
22. 8. 2008 Americký ultrakonzervativec kritizuje Bushovu vládu za válku v Gruzii
22. 8. 2008 Pražské jaro, komunismus, kapitalismus a globalizační tlaky Jan  Čulík
22. 8. 2008 Za normalizace národ zotročený nebyl
21. 8. 2003 O mentalitě svlačce Jan  Čulík
14. 10. 2002 "Vstupujeme do časů, kdy se bude říkat: 'Je to sice Čech, ale je to slušný člověk'" Jan  Čulík
22. 8. 2008 1938, 1968, 2008: Radar a „Střídání stráží“ Petr  Glivický
21. 8. 2008 1968: Skandinávský socialismus jako vzor pro demokratizaci Pavel  Čámský
22. 8. 2008 Barbora Špotáková jako česká Jana z Arku? Jan  Prokeš
22. 8. 2008 Sergej Lavrov: NATO potřebuje Rusko více, než Rusko potřebuje NATO
22. 8. 2008 USA "věděly předem o začátku války na Kavkaze," tvrdí ruský tisk
22. 8. 2008 Ukrajina se chystá na válku s Ruskem. Strach, nebo taktika? Radmila  Zemanová - Kopecká
22. 8. 2008 Citát dne (včerejšího), aneb energická politika zahřeje
22. 8. 2008 Srpen 1968: Kapitalismus není žádná varianta k socialismu Boris  Cvek
22. 8. 2008 Schválením amerického radaru "zůstaneme na Západě" Martin  Štumpf
22. 8. 2008 Proč se ČR chová schizofrenně? Jindřich  Pilař
22. 8. 2008 O americký ostnatý drát ještě ostnatější!! Milan  Kohout
22. 8. 2008 Bankovní komunismus, aneb den bankovní svobody Jiří  Beránek
22. 8. 2008 AT&T vám přináší předvolební sjezd demokratů ... a republikánský sjezd jakbysmet! Greg  Evans
22. 8. 2008 Copak mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence? Daniel  Veselý
21. 8. 2008 Michael  Marčák
22. 8. 2008 Vládní experti: elektromagnetické pole vyzařované plánovaným “brdským” radarem nepředstavuje zdravotní rizika
21. 8. 2008 Každý trh je regulovaný zákony, obyčeji a dobrými zvyklostmi! Boris  Cvek
20. 8. 2008 Štětinu usvědčují ze lži i analytici Parlamentního institutu
21. 8. 2008 Chceš do NATO? Zastřel si svého arcivévodu! Karel  Dolejší
20. 8. 2008 Vstup Gruzie a Ukrajiny do NATO může být více rizikem než přínosem Radmila  Zemanová - Kopecká
21. 8. 2008 21. srpen 1968 očima autorů Britských listů v minulých letech
21. 8. 2008 Srpnová noc v České televizi: Perfektně zvládnuté téma Štěpán  Kotrba
22. 8. 2008 Srpnovou noc na obrazovce ČT sledovaly více než dva miliony diváků
21. 8. 2008 1968: Jak bylo těsto nádherně zaděláno..., kolik kvásku se do něj vešlo Michal  Vimmer
21. 8. 2008 Co levice osmašedesátníkům dluží … Miroslav  Tejkl
20. 8. 2008 1968 – energie ztracené naděje Jiří  Dolejš
22. 8. 2008 1968: Sociální demokraté podporovali demokratizační proces Jiří  Paroubek
22. 8. 2008 DOKUMENT: Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ
21. 8. 2008 Deklarace o strategické spolupráci mezi USA a Polskem
20. 8. 2008 Ctihodným velvyslancům České republiky a Polské republiky z Osla: Ve věci jaderných zbraní a raketové obrany
22. 8. 2008 V láhvi s medem okolo Islandu Bohumil  Kartous
20. 8. 2008 Na co se můžeme těšit v blízké budoucnosti? Miloslav  Štěrba
22. 8. 2008 Bankovní služby s poplatky či bez poplatků?
21. 8. 2008 USA–Gruzie–Polsko, neboli odmítání rozhovorů jako politická zbraň Uwe  Ladwig
22. 8. 2008 Americké rakety v Polsku nejsou s to ohrožovat Rusko
21. 8. 2008 Jednostranný pohled historiků na rok 1968 Jiří  Jírovec
9. 8. 2008 Hospodaření OSBL za červenec 2008

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
23. 8. 2008 Škvoreckého Mirákl: Politická detektivka? Petr  Kleňha
23. 8. 2008 Bylo odpoledne... Josef  Škvorecký
19. 8. 2008 Špatná kniha o životě za komunismu Tomáš  Krček
13. 8. 2008 Vesnická magie: pozdrav ze starých časů moderním civilizacím Hana  Tomšů
13. 8. 2008 O dvanácti koláčcích a normalizaci trochu jinak Jiří  Beránek
28. 7. 2008 Překvapivě kvalitní filmy Pavla Kohouta Jan  Čulík
26. 7. 2008 Kohoutovy a Jasného Zářijové noci: pozoruhodně zralý a promyšlený film Jan  Čulík
25. 7. 2008 Aktuální Nesmrtelnost Milana Kundery Hana  Tomšů
21. 7. 2008 Chemik, redaktor a „utajený“ spisovatel Boris Cvek Libor  Martinek
9. 7. 2008 Jdi a otevři dveře...aspoň průvan bude   
23. 6. 2008 Dvanáct vzpomínek na „Gustu“ proti gustu intelektuálního establišmentu Michael  Volný
22. 6. 2008 Zveme vás na večer poezie   
12. 6. 2008 Hluboká textová analýza žije nejen v Londýně, ale i v Hradci Králové Tomáš  Koloc
10. 6. 2008 F. X. Šalda: "Karel Čapek byl tichošlápek!"   
4. 6. 2008 Nestoudná drzost: Projevy ubohosti, které zaslouží pár facek Vít  Bezdíček

21. srpen 1968 RSS 2.0      Historie >
23. 8. 2008 Škvoreckého Mirákl: Politická detektivka? Petr  Kleňha
22. 8. 2008 Srpen 1968: Kapitalismus není žádná varianta k socialismu Boris  Cvek
22. 8. 2008 Pražský Fleet Sheet: Bilak jako Havel   
22. 8. 2008 1968: Sociální demokraté podporovali demokratizační proces Jiří  Paroubek
22. 8. 2008 Slabost elit Jindřich  Pilař
22. 8. 2008 Jak nejlépe čelit normalizaci František  Řezáč
22. 8. 2008 Za normalizace národ zotročený nebyl   
22. 8. 2008 Reformy r. 1968 byly důležité, protože začaly   
21. 8. 2008 Srpnová noc v České televizi: Perfektně zvládnuté téma Štěpán  Kotrba
21. 8. 2008 1968: Jak bylo těsto nádherně zaděláno..., kolik kvásku se do něj vešlo Michal  Vimmer
21. 8. 2008 1968: Skandinávský socialismus jako vzor pro demokratizaci Pavel  Čámský
20. 8. 2008 Pražské jaro v historickém nadhledu Miloš  Pick
20. 8. 2008 Nejabsurdnější nebyla okupace 21. srpna 1968   
20. 8. 2008 Osmašedesátý očima velitele StB: "Kdo zradil vlast" Jaroslav  Klíma
20. 8. 2008 Cvekovo dilema legitimizuje okupaci František  Řezáč