Když vrcholil konflikt v Jižní Osetii, objevila se zpráva o tom, že Írán vypustil jakousi družici. Jak se ukázalo, byla to vlastně jen maketa a to dokazuje, že družice není ještě hotová. Proč tolik spěchali, když již v minulosti tvrdili, že družici vypustí někdy konce záři nebo v říjnu? Podle našich dotázaných expertů však nejde vůbec o nějakou maketu. Důležité je, že existuje prostředek, kterým se dá tato maketa vypustit. Proto Írán tímto způsobem jen chtěl ukázat, že možná má nosiče, které by mohly být jakýmisi balistickými raketami. Podle různých odhadů těchto raket není více než čtyři, možná šest (vždycky se k takovým příležitostem připravují náhradní nosiče).

Zkusme se představit, co by se však stalo, kdyby Saakašvili nerozpoutal tento konflikt a Írán podle plánů, které již dříve oznámil, vypustil někdy v říjnu skutečnou družici. Nepochybně by následovala vojenská operace – série přesných úderů na jaderná, vojenská a další strategicky významná zařízení v Íránu. Dnes Írán vypustil kus železa a je ticho. Proč asi? Protože tyto údery na Írán není odkud provést.

Pokud totiž mají USA zaútočit na Írán, pak k tomu musí mít odpovídající základnu – přesněji nějaké území ve vzdálenosti 500 - 600 km od uvedených cílů. A položme si otázku, která země by tak asi mohla dát souhlas k tomu, aby se stala základnou pro podobné přípravy?

Ázerbájdžán to sotva může být – mezi mnoha argumenty je nejvýznamnějším ten, že na území Íránu žije příliš mnoho Ázerbájdžánců. Turecko to také nebude, protože jeho souhlas by vyvolal sotva představitelné problémy s věřícími – většina Turků vyznává stejnou odnož islámu jako Íránci a vedl by k okamžité reakci islamistů, kteří beztak mají zájem získat moc v tomto zatím světském státě. Navíc Turecko, jak známo, zablokovalo možnost, že by americké válečné lodě mohly proplouvat tureckými úžinami do Černého moře, a to dokonce i vezou-li humanitární pomoc. Proto Turecko nedovolí průjezd těmito úžinami pro skupinu amerických válečných lodí na čele s letadlovou lodí do Černého moře a dotud provést letecký úder na Írán. Arménie také nepřichází v úvahu. Izrael je daleko je otázkou, zda se chce tak otevřeně angažovat v úderu na Írán.

Pak už zbývá jen Gruzie. To je to místo, které jak jsme už nyní pochopili, nabídl Saakašvili ochotně Americe. A společně s ní, jak uvádějí někteří experti je tu ještě jedna země -Ukrajina.

Našemu válečnému dopisovateli v Abcházii místní domobrana, která se vrátila z území Gruzie, vyprávěla, že slovanští, konkrétně ukrajinští žoldnéři se angažovali nejen v gruzínské armádě. V místech dislokaci komplexů protivzdušné obrany údajně na vlastní oči viděli lidé z místní domobrany instrukce a další dokumenty potvrzující, že palbu na ruská letadla vedli profesionální ukrajinští vojáci.

Tato informace přesně zapadá do celé mozaiky úvah, zejména budeme-li předpokládat, že Ukrajina se připravovala na spolupráci při zabezpečení úderů na Írán a rozvinula v Gruzii komplexy PVO, kterými se měly chránit letecké základny pro americké letouny – zejména ty, z nichž by startovaly křídlaté rakety s plochou dráhou letu k úderu na Írán. Přitom v Gruzii byla rozmístěna nejen technika, ale byly provedeny i nezbytné přípravné propočty a nácviky, pro případ, že by došlo k odvetnému úderu ze strany íránského letectva.

K čemu to potřebuje Ukrajina a Gruzie? Odpověď je jednoduchá - Saakašvili i Juščenko to potřebují k tomu, aby mohli ukázat, že pomohli při těchto úderech a tudíž jejich země jsou tak zapojeny do programu přípravy na členství v NATO. Toho se jim nepodařilo dosáhnout legální cestou na summitu v Bukurešti, kvůli odmítavé reakci některých evropských států, ale je známo, že Američané i přesto pokračují v této přípravě.

Saakašvili, který uvěřil ve vlastní nepostradatelnost pro USA, si představoval, že prokáže takové služby při úderu na Írán, a proto se rozhodl využít situaci k tomu, aby si vyřešil svoje vnitřní problémy jednou ranou. Úvaha to v podstatě nebyla špatná – výměnou za poskytnutí základen pro údery na Írán, bude Washington nucen prominout mu agresi proti Jižní Osetii a Abcházii a dokonce ho v tom může i podpořit. Přitom jakoukoli formou včetně vojenské pomoci. Je očividné, že Saakašvili počítal s okamžitým úspěchem, s tím, že to zvládne za den či dva. Byla tam i jednoduchá taktická úvaha.

Reakce ruské strany se opozdí a úder raketomety na Cchinvali vyvolá masový útěk obyvatelstva, které se v tisících vydá po jediné cestě směrem k Rokskému tunelu a zablokuje ho. Pak ruská armáda nebude moci tento tunel použít a to dá gruzínské straně dostatek času k dobytí Cchinvali, ke vztyčení gruzínské vlajky nad zničenou budovou místní vlády a současně dojde k nastolení vlády gruzínské loutky Sanakojeva a prohlásí se, že území přechází pod kontrolu gruzínské vlády. Pak začnou působit mezinárodní mechanismy a USA už zařídí, že všichni budou mlčet a zavřou oči nad genocidou a válečnými zločiny gruzínského režimu.

Jenomže ruská reakce byla daleko rychlejší a efektivnější, než počítal Saakašvili a – pravděpodobně - i jeho američtí instruktoři. Přitom to taky byla dostatečně gramotná akce – nedošlo jen k vytěsnění gruzínských jednotek, které zaútočily na Cchinvali, ale k úderům na tu vojenskou a dopravní infrastrukturu, kterou využívala gruzínská armáda nebo jí mohla použít i při útoky na ruská vojska, které vstoupila do Osetie. Proto směřovaly letecké údery na letiště, kde byly přesnými údery zničeny přistávací dráhy. Byly obsazeny všechny důležité komunikační křižovatky, na nichž se dal kontrolovat provoz a tak se znemožnily přesuny vojsk do oblasti konfliktu a znemožnila se účinná obrana a přísun rezerv pro gruzínské jednotky.

Právě proto Američané tak bouřlivě reagují na vstup ruských vojsk – reakce Washingtonu nemají daleko k hysterii. Saakašvili totiž oklamal nejen sám sebe, on svými akcemi znemožnil i americký úder na Írán. A Teherán, jak se zdá, již plně „plně přečetl“ celý scénář, zorientoval se a pochopil – to je ideální chvíle k tomu vypustit raketu – a to dokonce i bez družice. V tyto dny Američané nebyli schopni tvrdě reagovat na íránskou zkoušku rakety a provést úder na Írán z území Gruzie. Tím spíše, že pokusy přemístit americké vojenské jednotky do Gruzie by mohly být ruskou stranou chápány jako začátek agrese proti Rusku a setkaly by se s odpovídající reakcí ruských jednotek. Dokonce ani v situaci takové hysterie si Amerika nemohla dovolit jít na přímou konfrontaci s Ruskem.

Nakonec stojí za zmínku i přímé angažmá Condoleezy Riceové. Nejedenou ujišťovala všechny, že „plně kontroluje“ Saakašviliho. Ovšem ten „požírač kravat“ teď ukázal něco úplně jiného. Vždyť její sázka na Saakašviliho to byl víc, než jenom pokus pomoci republikánům vyhrát podzimní volby. Ona se již viděla, jak za čtyři roky se může posadit do křesla viceprezidenta. A možná, že nejen jako „vice“. Nynější neúspěch Riceové v Evropě, která není ochotna bezpodmínečně a bezmyšlenkovitě souhlasit s pozicí USA v tomto konfliktu , což byle dokumentováno i na zasedání NATO, může vést ke konci její politické kariéry. Proto ty sotva rozumné řeči a hysterie.

Ovšem nás musí daleko více zajímat, co bude, až naše vojska odejdou těch opozic, kde jsou dnes. Uděláme to, co chtějí USA, aby sem mohli rychle vyslat nějaké svoje jednotky – možná jednotky NATO, nebo mezinárodní jednotky, kterými budou moci zablokovat naše mírotvorce? A Američané se pak pokusí co nejrychleji obnovit přistávací dráhy a infrastrukturu na letištích, aby sem mohli co nejrychleji přesunout svoje letectvo a pak zaútočí. Washington nemá moc času – údery je nutno provést do voleb. Protože pak na sebe odpovědnost vezme odcházející administrativa. Bushovi je to už úplně jedno – bude spokojeně řídit svoji rodinnou ropnou společnost a bude se zabývat byznysem A McCain dokončí, za bylo započato. Nejde o to, že Rusko by se snažilo to nějak Americe znepříjemnit.

Rozvrat Íránu – to jen výchozí moment, z něhož se začne rozhodujícím způsobem měnit okolí Ruska (a Rusko bude obkličováno soustavou amerických vojenských základen). O tom jsme nejednou psali. A pro naše politiky to není žádné tajemství. Jen prostým Ukrajincům a Gruzíncům nedochází, do jaké hry je zatahují jejich Americe podlézající Saakašvili a Juščenko. Americkou „humanitární pomoc“ dostává Saakašvili prostřednictvím Pentagonu, nikoli společenských organizací. Ty k tomu nikdo ani nepustí. To znamená, že operace Írán pokračuje dál, ptají se Izvestije.

Komentář

Ruslan Puchov, ředitel Centra analýz, strategií a technologií k tomu dodává, že je očividné, že Američané připravují vojenskou operaci proti Íránu podle iráckého vzoru. Zda se uskuteční či nikoli je zatím otevřené, ale přípravy k ní běží stále naplno. Podíváme-li na okolí Íránu je nám jasné, že nikdo není ochoten dát dispozici svoje území s celou svojí infrastrukturou, základnami.

Američané proto potřebují Gruzii jako předmostí, tím spíše, že Turecko není ochotno se takového dobrodružství zúčastnit. Je to proto, že Američané stále silněji podporují Kurdy a to až do toho, že by si vytvořili vlastní stát a část území by odtrhli od Turecka. Přirozeně, že s tím turecké veřejné mínění nikdy nemůže souhlasit. Proto také již v roce 2003 Turecko nedovolilo průchod amerických vojsk přes své území při invazi do Iráku.

Ze stejných důvodů jim nedá k dispozici svoje území Ázerbájdžán. Kdyby zde byly americké základny, dají se očekávat odvetné údery íránské armády na jeho území. Ázerbájdžánci jsou navíc také šíité a proto by takové angažmá vedlo v Ázerbájdžánu k povstání. Toho si je Ilcham Alijev moc dobře vědom. Proto zbývá jen Saakašvili, který si myslí, že od toho svého angažmá ve prospěch Ameriky získá nějaké zvláštní preference.

ИЗВЕСТИЯ: Саакашвили сорвал планы американского удара по Ирану ZDE