Psychologie

Po letech se mi zdá překvapivé, že vzhledem k našemu zaměření jsme naprosto opomíjeli tak důležité kapitoly, jakými jsou behaviorismus, psychoanalýza, psychologie davu, body language apod. Věci, kterých bychom v praxi užili denně, se zmiňují pouze okrajově, případně se zabalí do otázky ke zkoušce jako "Kdo byl zakladatelem behaviorismu" či do povinné bagatelizace Freud-sex. Nějaké ukázky, příklady, rozbory, analýzy, nic takového se nikdy nedělo a neděje.

Leckdo by mohl namítnou, že ve škole je zastoupena role "znalce študákovy duše" v podobě psychologického poradce. Jenže učitel je člověk, který musí psychologii praktikovat téměř každou minutu své práce. Není teoretikem -- terapeutem. Je praktikem. Pracuje s lidmi. Musí být připraven na to, že pokud se postaví před 30 adolescentů a ukáže sebemenší slabost, tento dav se spojí a jako smečka jej jednotně napadne. Takovéto chování možná dokážeme intuitivně odhadnout -- taky jsme kdysi studovali a dávali to praktikantkám "pěkně sežrat". Ale s druhou polohou, tou, když před tím davem stojíte vy, nás nikdo neseznámil. A takových situací jsou ročně stovky.

Škola nás částečně připravila na tzv. ideálního studenta, tj. ukázkový vzor, který neexistuje. Nepřipravila nás na studenta-rebela, na studenta-agresora, studenta-sebevraha, studenta-člověka, studenta-zmatené dítě. Nepřipravila nás na kolegy a nadřízené. A v neposlední řadě nás nepřipravila na velezajímavou kapitolu učitelské činnosti -- na rodiče a jejich roupy.

Pedagogika

V rámci pedagogiky, která pro mne na univerzitě byla lahůdkou sama o sobě, jsme se spolužáky naráželi na nevídané věci. Například na profesorku, která nikdy neučila na střední škole a pokud ano, tak maximálně dva roky, a to před 40 lety. To, co jsme se na přednáškách a seminářích dozvídali o mladém žákovi, by vydalo na dalších pět dílů Rychlých šípů. Po takto strávených hodinách jsme odcházeli s pocitem, že pokud existuje ráj, pak je to střední škola a vy jste učitelem. Tady se již nepracovalo s "ideálními" studenty. Tyto hodiny se vedly v duchu přípravy na výuku třídy, do níž chodí max. 20 ctižádostivých, nadprůměrně inteligentních dětí, které ve volném čase chodí na hodiny klavíru a franštiny a v rámci tužení třídního kamarádství pořádají návštěvy divadel a galerií. Jakýkoliv jiný příklad byl peklem, do kterého se nikdy nedostaneme, čili nás nemusí zajímat.

V nejživější paměti ovšem zůstává, jak mě tato paní u státní zkoušky z pedagogiky drtila na školských dokumentech. Přesná reflexe přípravy na pedagogickou praxi -- jak uspět v haldě papírování.

Metodika, metodologie

Na metodiku si zcela upřímně řeknu pamatuji velmi mlhavě. Na katedře anglistiky jsme měli velmi hyperaktivní a schopnou vyučující, která nás dokázala hned ve dveřích odzbrojit svým elánem. Tato žena, neuvěřitelně temperamentní a nadaná, s širokou slovní zásobou, nás ovšem zabíjela svou výslovností (dodnes hojně používaná věta v našem starém týmu: "Dont vari, Lukáš, it vill bi vórs." -- nepřeháním). Příprava na výuku angličtiny pro žáky SŠ ovšem probíhala ve stylu "dáme ruku do tašky, zapískáme na gumovou hračku a žáci musejí hádat, co to je". Pravdou zůstává, že nikdo z nás nechtěl té hbité paní kazit radost tím, že by jí oznámil, že nejsme na Učitelství pro základní školy a retardované. Zkouška z tohoto předmětu spočívala v tom, že jsme museli odevzdat portfolio (např. plakátek na stěnu budoucí třídy s návodem, jak se lepí drak), napsat test na poučky a jména a ústní zkoušení si už nepamatuji vůbec.

Jakožto angličtináři jsme se nedozvěděli nic např. o Callanově metodě, o alternativní metodice, digitálních prostředcích ve výuce, interaktivních tabulích, výuce angličtiny pro dospělé, nezjistili jsme žádné prima triky na vysvětlení předpřítomného času, jak zapojit do diskuze paranoidní introverty. Zkrátka -- opět nic.

Angličtina

Musím dát za pravdu pisateli, který se na těchto stránkách pozastavoval nad kvalitou učitelů angličtiny v České republice. Já sama jsem absolvovala denní jednoletý kurz angličtiny a po následném nástupu na VŠ v oboru angličtina šla má slovní zásoba rapidně dolů. Prvním rokem byla na katedře anglistiky "prosívadlem" Fonetika a fonologie, které se z bůhví jakého důvodu věnují dva zapocené semestry. Dodnes umíme my absolventi nazpaměť celého Petera Roache, fonetickou to bibli, dodnes jsme však v praxi použili pouze transkripci, aby se studenti vyznali ve slovníku. Větší smysl už měly takové předměty jako lexikologie, morfologie, syntax a stylistika. Zbytečně mnoho pouček, ale prosím.

Byla bych nadšená, bylo by to všechno krásné. Ale v případě, že bych studovala Filologii. Nikoliv učitelství pro střední školy.

Samotný jazykový vývoj nás budoucích učitelů byl žalostný. Kdo se anglicky nenaučil v zahraničí, tady si už moc nepřidal. Výuka vlastní dovednosti angličtiny pod předmětovou zkratkou PCV (praktická cvičení) byla v průběhu studia nevyvážená, nejednotná a ke kvalitě některých vyučujících bych se musela vyjádřit pouze s ruměncem na tváři.. Pokud jste zažili hodinu angličtiny na střední škole, vězte že ve srovnání s toutéž hodinou (90 min.) na vysoké to byla zábavná šou s ohňostrojem a Leošem Marešem. Metodika vyučujícího na nule, uspávání hadů na denním pořádku a legendární výslovnost "Dont vari, Lukáš" (ano, i tato paní se podílela).

Místo toho, abychom se kvalitně připravili na nějakou mezinárodní zkoušku (brali jsme sice posléze i učebnici k přípravě na CAE, to je pravda), ládovali jsme do hlavy stovky a stovky slovíček a frází, které jsme měli za domácí úkol se naučit a jejich kontrola proběhla při "prezenčce". Bohužel, všechny ty jezevce, křepelky a hoboje už jsem zapomněla, i když ještě dnes před třídou občas zaperlím takovými překladatelskými znalostmi jako "přebrodit se přes potok, pásek se zamotal v magnetofonu, zastrčit si halenku do sukně a bradla a kladina". Jen na to málokdy přijde řeč.

Je mi upřímně líto, že mi studium angličtiny na VŠ spíše vzalo, než dalo. Léta strávená biflováním seznamu představitelů Jakobínského dramatu, všech možných podmínek pro diftongizaci a monoftongizaci, léta strávená ve třídě s naprosto neprofesionálními vyučujícími, to všechno se přece dalo udělat jinak. Americká studia na naší katedře byla odvedena mimořádně. A tak, že se vám po pěti letech všechny nabyté znalosti spojily do jednoho celku, který dával smysl. Proč takhle nemohl vypadat zbytek? Proč jsme pomalu ani nevěděli, jaké je hlavní město Walesu, ale zato jsme znali vývoj pozice monarchy a vznik britské exekutivní moci od doby, kdy angličtina ještě ani neexistovala?

Kdo tady chce, prosím vás, diskutovat o placeném univerzitním vzdělání? Na škole jsem samozřejmě potkala i vyučující, kterých si nesmírně vážím, lidi, kteří byli přísní, ale fér. Lidi, kteří i s ultra-nudného předmětu udělali párty a my si z ní odnesli 100% informací (viz Starší česká literatura). Jenže takových kvalitních vysokoškolských učitelů já dnes napočítám zoufale málo. A budu mluvit jen o prstech na jedné ruce. Z oblasti anglistiky, bohemistiky, literatury, pedagogiky, psychologie. Za pět let jestli jsem potkala pět učitelů, kteří mi něco dali, pak je to moc.

Studium anglistiky na VŠ mi zhoršilo znalost angličtiny. Studium bohemistiky a literatury mě na míle vzdálilo jakékoliv touze vzít do ruky beletrii. Univerzity plodí absolventy, kteří přijdou učit na střední a jdou do cizího prostředí, o němž navzdory své studentské historii nemají ani páru. A pokud to není člověk otrlý a flexibilní, nemá šanci obstát. Bez řádné průpravy může jen pracovat s vlastní zkušeností se školou a kopírovat příklady, které zná. Bude kopírovat své bývalé učitele a tím se české školství nejen že nedostává kupředu, ono ani nestagnuje. Ono se vrací desítky let zpět.