Lidé si trpce stěžují - psal o tom v úterý i Festivalový deník, že si zaplatili za drahé peníze akreditaci, ale do sálu se na promítání nedostanou. Jsou z oficiálních míst upozorňováni, aby chodili na představení dlouho předem. To ovšem začíná být hodně nepříjemné - když na film, inzerovaný na 17 hodin, musíte příjít kolem šestnácté, jinak se do sálu nedostanete, a v sále pak trpělivě čekat celou hodinu.

V minulosti bývala určitá představení přeplněna, nikdy však tak často a tak silně jako letos. Vysvětluji si to tím, že na rozdíl od předchozích let je jedno hradišťské kino - Orlovna - nefunkční. A zřejmě i tím - to jen podle odhadu - že je v programu méně repríz než v minulosti. Organizátoři festivalu přeplnili program slabými, konjunkturálními filmy ze sedmdesátých let, zřejmě z propagandistické touhy dokázat mladým lidem, jak děsivý byl normalizační komunistický režim. Asi se jim snaží oktrojovat, že pseudofilmy jako "Tobě nikdy hrana zvonit nebude" či jiné "výkony" normalizačních zpotvořenin, kteří si říkali filmoví režiséři, byly ve své době brány vážně. Není tomu tak, nevěřte tomu. Tyto filmy nebral vážně nikdo, dělaly se čistě pro peníze jako úlitba okupantské moci a jejím domácím quislingům.

A tak v programu zřejmě nezbylo dost místa na reprízy dobrých filmů a na kvalitní filmy jiné.

I jinak je letošní dramaturgie LFŠ opravdu podivná. V letních kinech na Masarykově náměstí a ve Smetanových sadech se za Jiřího Králíka vždycky promítaly nejnovější, nebo naopak klasické populární české filmy - avšak současný český film měl zároveň aspoň jedno představení v regulérním kině. Letos je dramaturgie promítání v letních kinech útržkovitá. Kromě několika málo současných českých filmů, které festival získal, se na náměstí promítají i hodně intelektuálská díla (jako například v pondělí polsko-slovenské Jahodové víno, nebo vysoce "umělecký", hodně autorsky sebestředný Jakubiskův film Vtáčkovia, siroty a blázni.) Potíž je, že při promítání mezi kuřáky a opilci na náměstí, kteří se během filmu často běžně baví nahlas, je velmi složité sledovat umělecký či lyrický film.

Že festival mele jaksi z posledního, je vidět i z retrospektivy díla Juraje Jakubiska - je to opět promítání filmů, které každý zná. Totéž platí i o retrospektivě Jana Švankmajera, nic proti jeho filmům, ale ty zná taky každý a většina z nich se několikrát hrála už i na LFŠ. Série filmů o palestinsko-izraelském konfliktu je jistě záslužná, ale zrovna nevzruší. Vynikající je soubor filmů německého režiséra Veita Helmera, k nim se v BL ještě vrátíme.