Za půl roku po 30. lednu 1933 se Vatikánu konečně povedlo uzavřít tzv. Říšský konkordát, z právního i církevního hlediska dodnes spornou smlouvu, která ale až do dneška tvoří základy německého církevního práva. Německý ústavní soud v roce 1957 vynesl rozsudek, podle kterého je však platná ve Spolkové republice. Vycházel z toho, že NSR je jediným právním nástupcem Německé říše a východní část -- Německá demokratická republika -- byla až do roku 1973 považována za sovětskou okupační zónu. Přesto však pokaždé, když dojde ke sporům mezi církvemi a státem, otevírá se otázka, zda by smlouva neměla být vypovězena, což vyplývá z historické podmíněnosti jejího uzavření.

Okamžitě po převzetí moci se snažil Adolf Hitler ve svém vládním prohlášení z 23. března 1933 rozptýlit obavy křesťanů a církví z důsledků tohoto politického vývoje. Ubezpečil je, že jeho říšská vláda považuje křesťanství za neotřesitelný základ mravního a morálního života národa. Proto také velkou hodnotu klade na přátelské vztahy se Svatým stolcem a chce je dále rozvíjet a uspořádat.

Katolická strana Centra, která l5 dnů před podepsáním konkordátu byla donucena k rozpuštění, přijala s nadšením tato Hitlerova slova. Ten začátkem dubna vyslal do Vatikánu svého vicekancléře Franze von Papena. Partnerem ze strany Vatikánu byl kardinálský státní tajemník Eugenio Pacelli, politická ruka papeže Pia XI. Pacelli, pozdější papež známý pod jménem Pius XII., se snažil bezvýsledně v dvacátých letech jako nuncius v Německu uzavřít říšský konkordát. Zatím co demokratické vlády Výmarské republiky to Vatikánu odepřely, nabídl to nyní totalitní režim v Berlíně. První návrhy vypracoval na základě pokynů Pacelliho německý prelát Ludwig Kaas, tenkráte ještě předseda strany Centra. Ten proslul tím, že přesvědčil své poslance, aby v dubnu 1933 hlasovali pro tzv. "zmocňovací zákon", který veškerou moc v Říši svěřil Hitlerovi a jeho straně a poté odešel jako sekretář kolegia kardinálů do Vatikánu, kde také v roce 1952 zemřel. Po relativně věcných jednáních byla smlouva 8. července parafována a pak 20. téhož měsíce slavnostně Pacellim a von Papenem podepsána.

Profesor Wolfgang Rüfner, ředitel církevního institutu pro státní právo v Bonnu, vyslovil názor, že tehdejší zájmy Svatého stolce byly pod tlakem a obavami z hnědého režimu, jehož délka trvání byla neodhadnutelná. Chtěl dosáhnout písemného formálního ubezpečení, na které by se mohl i veřejně odvolávat. Jak stálo v jeho preambuli, "vztahy mezi katolickou církví a státem v celém prostoru Německé říše oboustranně uspokojivě řešit." Šlo o otázky, jakým způsobem bude obsazován biskupský stolec, co se stane s vyučováním náboženství na školách a bude li vůbec možné zachovat církevní školství. Co se stane na univerzitách s katolickými teologickými fakultami, jak bude vypadat manželské právo. Hitlerovi pochopitelně v prvé řadě šlo o uznání mezinárodní způsobilosti jeho režimu.

Je nutno si ujasnit, že šlo vlastně o prvý mezinárodně právní akt, který jeho nová vláda uzavřela. A to s partnerem, který, pokud jde o morální pohled, měl nejvyšší vážnost. Argumentace Hitlera přitom vycházela z premisy, že Svatý stolec přece může uzavřít takovou smlouvu jen se skutečně světskou mocností. Se současným ziskem mezinárodní prestiže nacistický vůdce sledoval i vnitropolitické cíle. Nemůže přece jako smluvní partner papeže být nepřítelem církve, což chtěl demonstrovat před třetinou obyvatel z 65 milionů, která byla pod vlivem prohlášení biskupů, že nemohou souhlasit s nacionálně socialistickým světovým názorem. Již Hitlerovo ubezpečení ve svém vládním březnovém prohlášení, že program národního povznesení se opírá i o křesťanské církve, mělo oslabit vyřčení biskupské klatby nad jeho režimem. Navíc nutně potřeboval v říšském sněmu pro prosazení svých zákonů hlasy katolického Centra vzhledem k tomu, že sociální demokraté zásadně proti všem vyhrůžkám odmítali dát souhlas nacistům. Z jakého důvodu katoličtí politici 24. 3. 1933 podali ruku Hitlerovi, aby mohl vytvořit diktátorský režim, nebylo dodnes objasněno. Stejně tak proč biskupové pět dnů poté změnili své původní stanovisko, že křesťanská víra je neslučitelná s nacistickou ideologií. Nyní uznávají slib autoritativního vůdce hnutí, že říšská vláda splní dohodnuté státní smlouvy s jednotlivými německými zeměmi s církví o jejich právech a při šíření víry .

Mnozí věřící od této chvíle nerozuměli světu, když nechtěli souhlasit se změnou postoje svých nejvyšších pastýřů. Jak poznamenal zemřelý katolický publicista Walter Dirks, najednou zjistil souhlas se zlými nacisty u konzervativních katolíků v otázkách antibolševismu a antiliberalismu. Takže nebylo vlastně špatné, čeho se dříve obávali. Do tohoto odéru šosáků, kteří kryli záda nacistickým paličům, se dostal též papež Pius XI. a jeho sekretář Eugino Pacelli se svým říšským konkordátem. Po jeho podepsání 20. července, když byl veřejnosti prezentován, mnoho katolíků znejistělo. Očitý svědek, dnes již zemřelý düsseldorfský farář Karl Klinkhammer, zvaný pro své veřejné protesty "rudý ruhrský kaplan", prohlásil, že byl tenkráte otřesen jak velký souhlas vyslovil lid v čele s biskupy s konkordátem. Vždyť tehdejší aachenský biskup Vogt zaslal Hitlerovi telegram, ve kterém slíbil, že spolu se svou diecézí bude spolupracovat na vybudování nové Říše. Již dva dny pod podpisu konkordátu 22. července Adolf Hitler v rozhlasovém projevu naznačil, že se mají církve připojit k jeho nacionalistickému hnutí proti ateistickému bolševismu. Tak vysvětlil smlouvu s Vatikánem jako odhodlání církve zařadit se do antikomunistické fronty.

Kritičtí historici označují říšský konkordát za ničemnou dohodu a za hlavního viníka mnozí považují papeže Pia XII., který nesl odpovědnost za znění této smlouvy z roku 1933. Jak poznamenala německá veřejnoprávní stanice Deutschlandfunk v pořadu k výročí této události, tímto konkordátem zradil a zaprodal německé katolíky nacistům. Hitler dosáhl svého cíle a podařilo se mu zlomit moc katolické politické špičky. Konkordát mu k tomu otevřel elegantní cestu, kterou Vatikán vydal všanc stranu Centra a tím odzvonil politickému katolicismu v Německu.