Smutek paní Šnajderové je neuvěřitelná esence trapnosti. Je to režisérův pokus vrátit se do let svého studia v liberálním Československu šedesátých let, kdy se s dvěma kolegy -- studenty FAMU -- vydal do Českého Šternberka natočit dokumentární film o výrobě motocyklů v místní továrničce. Na maloměstě se hlavní hrdina, pohledný albánský student, seznámí s manželkou místního postaršího policisty a prožije s ní asi dvoudenní "velkou lásku". Manželka (hraje ji Aňa Geislerová a je s podivem, že souhlasila s účastí v takto amatérském filmu) je v manželství nešťastná, protože se "narození našeho syna manžel změnil". "Vysedává v hospodě, opíjí se", manželku bije. Policista je typickým, v současném českém filmu už asi tisícím příkladem brutálního muže-sobce a slabocha.

Dialogy jsou nesmírně banální a dřevěné, stejně jako výkony herců, kteří všichni děsivě přehrávají. Erotické scény jsou trapnost nad trapnost. Film obsahuje občasné pokusy o humor. Ale jaký to obrovský rozdíl, srovnáme-li tento film například s Formanovými filmy ze šedesátých let, třeba s Černým Petrem. To, co se albánský režisér v roce 2008 pokusil natočit, vzniklo už před půl stoletím, a je to tisíckrát lepší.

Autor se ve Smutku paní Šnajderové - jako obvykle - pokouší vyvolat atmosféru doby populárními písněmi ze šedesátých let. Podobně jako ve filmu Rebelové jsou však tyto písně daleko sofistikovanější než plochý stereotyp, který se podařilo vytvořit albánskému režisérovi. Postavy studentů filmařiny jsou trapné, nejpřesvědčivější je snad jen hlavní albánský hrdina, neboť je to atraktivní, charismatický mladý muž.

Kromě studentů je ve filmu ještě několik stereotypních, papírových typů: socialistický ředitel továrničky na motocykly ve fialovém saku (ta však nosili raní "kapitalističtí" podnikatelé začátkem devadesátých let, ne v šedsátých letech), který má plná ústa agresivních ideologických řečí, ale nakonec je "hodný" a "měkký" -- neudělá studentům průšvih za to, že si bokem natočili pár záběrů místních dívek, jak se koupaly nahé. Jinou stereotypní postavou je ve Šternberku je stárnoucí žena - vedoucí místní restaurace, která studenty ubytuje a nepokrytě po nich sexuálně touží, i poněkud vyzývavé dívky. Těm nejde o nic jiného než o sex. ("Prázdniny už končí a pořád žádný kluci.") Ve filmu samozřejmě musí být také oběť komunistického režimu, starší zničený člověk, který namítne v hostinci mladému Albánci, že režim v šedesátých letech v Československu není tak liberální, jak se mu zdá, neboť muž strávil osm let v Jáchymově na uranu -- skutečnost, že v zemi "vycházejí zajímavé knížky" pro tuto trosku se špatnými zuby a cigaretou v ústech neznamená nic.

Mladý Albánec manželku šternberského policisty po těch dvou dnech milování opustí, protože mu poradí kastelán místního hradu (je to jeho původní majitel), aby se vrátil do Albánie, protože "každý musí zůstat tam, kam patří." Rozhovor s kastelánem patří k nejdřevěnějším, jeho řeč je plná výrazů jako "nuže" či "vskutku", které působí jako pěst na oko. Je jasné, že se určitými idiosynkratickými rysy režisér snaží vytvářet jisté charakteristické typy, ale vůbec to nefunguje. Snímek je zoufale slabý. Je zajímavým svědectvím o tom, co všechno se v Čechách dá natočit a asi i uvést do kin.

Filmu se nepodařilo přesvědčivě a autenticky sdělit svědectví o zjevně intenzivním erotickém zážitku mladého muže před mnoha lety -- vznikla zoufalá karikatura.