Když jsem dočetla článek pana Golga "Čeští učitelé angličtiny často nejsou schopni s nikým vůbec hovořit anglicky" vybavila se mi vzpomínka na jednou mou dlouholetou přítelkyni a ráda bych panu Golgovi o ní něco napsala.

Tato dáma se bohužel nestala úřednicí ani zdravotní sestrou, ale jelikož v sobě objevila určitou náklonnost k dětem a schopnost vysvětlovat i složité souvislosti, současně nadána tělesnými, hudebními a výtvarnými schopnostmi, vystudovala v padesátých letech střední čtyřletou pedagogickou školu, jak se tehdy nazýval bývalý učitelský ústav. Učili zde ještě vynikající pováleční učitelé a tak získala veškeré dovednosti, které učitelka tehdejší národní školy musela ovládat. I když své schopnosti řídit pěvecký sbor cvičila na písních typu "Pojď národe, dělný národe s prezidentem Gottwaldem" a nemalý výtvarný talent tříbila vyobrazením Aurory, škola ji velmi dobře připravila na budoucí povolání.

Vypracovala se ve výbornou elementaristku, děti i rodiče v ní uznávali nadšenou sportovkyni a dobrou učitelku. Díky svým sportovním úspěchům postupně převzala hodiny tělesné výchovy na druhém stupni a stala z ní nepostradatelná organizátorka školních sportovních soutěží. Jenomže nastal problém. Středoškolské vzdělání bylo nedostačující pro vyučování na druhém stupni a tak hrdinka našeho příběhu s velkým úsilím a s obětavou pomocí celé rodiny vystudovala pedagogickou fakultu obor tělesná výchova -- ruština. Čas plynul, a kde se vzala, tu se vzala, objevila se sametová revoluce. Ruština byla shledána jako jazyk nevhodná, ba co víc, přímo pobuřující. A tak byli učitelé vyzváni, aby se přeorientovali na jazyk vhodnější, kapitalistický, tržní - anglický.

Paní P., jak ji budeme zkráceně nazývat, měla dvě možnosti: buď školství opustí nebo se naučí anglicky. Protože opravdu žila školou a nedovedla si představit, že by opustila "své" děti, a také proto, že v padesáti si netroufala znovu začít v jiné (a v jaké proboha?) profesi, začala studovat. Jednou týdně navštěvovala kurzy organizované školským úřadem (nestály za moc, část poplatků za kurzy si platila), dvě další odpoledne dojížděla do kurzů, které si sehnala a zcela financovala. A dřela a dřela. V září zahájila hodiny angličtiny. Je pravda, že byla mnohdy lekci před dětmi, ale díky svým bohatým zkušenostem a píli si vytvořila své vlastní vyučovací metody. Namalovala nespočetně obrázků, vytvořila řadu pomůcek, děti zvládly spoustu slovíček a slovních obratů.

Postupně se zlepšovala, jak pronikala do tajů jazyka.

Je pravda, že pan Golgo by shledal mnohé nedostatky, hlavně ve schopnosti porozumět mluvené angličtině, ale tomu se nemůžeme divit, když paní P. byla prakticky samouk a jet do ciziny na delší dobu bylo pro ni z finančních důvodů nemožné. (Stát se o problémy škol -- kde a jak sehnat učitele angličtiny - nezajímal a financovat pobyty nově vytvořených angličtinářů v cizině nehodlal).

Avšak děti byly spokojené, protože na gymnáziu, kam se mnoho z nich dostalo, je chválili za slušnou znalost anglického jazyka (na rozdíl od mnoha jiných absolventů základních škol), rodiče byly také spokojeni, jen pan ředitel školy byl v noci pronásledován utkvělou vidinou, jak na jeho škole učí schopná, mladá, plynnou dokonalou angličtinou hovořící absolventka vysoké školy. Jenže ty se nehrnuly a tak se musel spokojit s tím, co měl.

Až jednou: do městečka se přistěhovala mladá, perfektní angličtinou hovořící absolventka filosofické fakulty. A protože dojíždění do vedlejšího města se jí nelíbilo, domluvila se s ředitelem školy, že nastoupí na jeho školu a ujme se vyučování angličtiny. Pan ředitel zajásal. Splnil se mu jeho dlouholetý sen! Konečně bude angličtina na jeho škole na vysoké úrovni! Bude jistě povšimnut místními politickými orgány, které ocení jeho snahu a náležitě ji odmění.

A tak paní P. odešla do zaslouženého důchodu (ráda; už neměla sílu poslouchat odmlouvání žáčků, že se slovíčka učit nemusí, protože je demokracie, že maminka přijde a řekne jí, jak se má známkovat apod.) a mladá kreativní, flexibilní a dynamická učitelka zaujala její místo. Bohužel, za rok už po ní nebylo vidu ani slechu. Když mluvila svou perfektní angličtinou, naslouchala jí maximálně první lavice, dál už zvonily mobily, létaly vlašťovky a pobíhali žáci. Složitým obratům děti nerozuměly, ona sama si s učením nevěděla rady. A když jí vzkázali z vedlejšího města ze soukromé firmy, aby k nim nastoupila za trojnásobný plat, nerozmýšlela se.

Zapomněla na svou nechuť dojíždět a ještě před koncem školního roku odešla. Dnes už zase stojí před katedrou paní P.

Ale ne nadlouho, letos po prázdninách skončí, nemá totiž zájem nechat se ponižovat a urážet nevycválanými rozjívenými puberťáky, kteří nemají o nic zájem, nechtějí se učit a domácí úkoly je zatěžují.

Tak a to je konec příběhu, pane Golgo. Pro příště by bylo vhodné, kdybyste si zjistil, jak probíhala transformace v českém školství po sametové revoluci, co se skrývá pod honosným názvem "Rámcový plán školy" a zamyslel se nad tím, jakým způsobem lze (jestli vůbec ještě lze) napravit a zvrátit devastaci českého školství.