Neexplodované miny a nálože z minulého století jsou ještě dodnes postrachem obyvatelstva. Každým dnem dochází k novým obětem. Existují dodnes v zemích, které prošly válečnými konflikty a jsou největší překážkou v jejich obnově. Tyto pozůstatky válek jsou humanitární katastrofou v pravém slova smyslu.

Ve zprávách OSN se uvádí, že miliony lidí v 80 zemích světa žijí ve strachu z min ukrytých v zemi. Mají na svědomí 15 až 20 tisíc obětí ročně, z nich je 20 % dětí. Mina exploduje po našlápnutí člověkem vážícím 80 kg, avšak působením času, vlhkosti, zrezavění a jejich posunu, stačí o mnohem menší váha, aby vybuchly. Jsou miny, které jsou spojeny dráty, po našlápnutí na ně následuje výbuch. Uložení min se mění přírodními vlivy, jako jsou lijáky, písečné duny a zelený porost, to vše znesnadňuje přesné ohraničení území, na kterém zůstaly po ukončení bojů.

Dohoda v Ottavě

V posledních dvaceti letech zesílilo světové hnutí za zákaz použití min ve válkách. V jeho popředí stála ICBL (International Campaign to Ban Landmines, Mezinárodní kampaň pro zákaz nášlapných min), která získala v roce 1997 Nobelovu cenu za mír. Ta byla oceněním jejího úsilí k odstranění této existenční epidemie. Ve stejném roce podepsalo 153 států dohodu v Ottavě (Dohoda o zákazu použití, výroby, skladování, a převozu minových náloží). Došlo k ní na základě prosté ideje, že civilisté nemají umírat nebo být mrzačeni následkem zbraní, které spontánně explodují nejenom při boji, ale i po něm, a že žádná společnost nemá být takto v běžném životě ohrožována.

Podepsané státy se zavázaly, že zlikvidují a odstraní do deseti let jak uskladněné, tak rozseté miny v různých zemích, a přislíbily pomoc jejich obětem. Oficiální práce začaly v roce 1999. Podle pětiletého plánu (2005 -- 2009) bylo zjištěno, že dodneška na následky explozí nášlapných min zahyne nebo je zraněno 300 až 400 tisíc lidí ve 121 zemích, většinou rozvojových. Tato mezinárodní dohoda dosáhla úspěchu, snížil se počet postižených z 36 tisíc obětí v sedmdesátých letech na 15 až 20 tisíc v současnosti. Od podpisu dohody bylo zničeno 40 milionů uskladněných min. Zhruba se zastavila jejich výroba, prodej a převoz, rozsáhlá území byla od nich vyčistěna.

Největší země dohodu nepodepsaly. Čína, Rusko a Spojené státy, kromě několika dalších, které jsou samy obětí existencí min, jako například Egypt, který trvá na tom, že státy, které nechaly miny na jeho území, jsou povinny je i odstranit.

Nejvíce min leží v deseti zemích. Na předním místě je Egypt, tam jich je celá pětina. V egyptské západní poušti je 22,7 milionů nevybuchlých náloží a min, které dosud leží v zemi z druhé světové války, na dalších územích, spolu se Sinají je jich dalších 5 milionů. Podle zprávy OSN z roku 2006 od roku 1947 až do roku 2006 jen v západní poušti bylo zabito 8 tisíc lidí. Podle zprávy OSN připravené za pomoci egyptské vlády v roce 2002 zabránily miny v zemi zabránily těžbě 4,8 miliard barelů ropy, která se v těchto místech nachází. Na rozsáhlých územích zůstává také nevyužit zemní plyn, zrovna tak miny zabraňují využití zemědělské půdy na 750 tisících hektarech.

Súdán je rovněž na seznamu nejvíce poškozených zemí minami, vzhledem k válkám, ke kterým došlo během více než dvaceti let. Následkem toho byl údajně milion zabitých lidí a ztrátou domovů postižených sedm milionů osob. Súdán sice podepsal dohodu, ale není schopen se s problémem sám vypořádat v určené době.

Irák je třetí zemí, kde se nalézá nejvíce nevybuchlých min a náloží. Kromě toho v poslední válce v Iráku bylo shozeno 1,8 milionu kazetových bomb. Organizace UNICEF při OSN vydala zprávu, že v posledních válkách nastaly velké problémy s nebezpečnou kontaminací nejenom nevybuchlými náložemi, ale rovněž ochuzeným uranem. UNICEF oznámila, že podle průzkumu dvanácti krajů a 11 250 obytných oblastí, určila více jak 4 tisíce rozloh podezřelých z kontaminace.

Tak jako Egypt, Irák a Sudán trpí problémem min ukrytých v zemi, většina zemí na Středním východě se s nimi také potýká, i když v různé míře. Na druhém místě je Kuvajt a Írán, dále Jemen, Lybie, Sýrie, Tunisko a Somálsko.

Kazetové bomby a Libanon

Tento druh pum je nejhrozivější ze všech, jsou vyrobené tak, aby zabíjely všechno živé v širokém okolí. Někdy neexplodují hned, dopadnou na větve stromů, na pastviny, pole a často do příbytků lidí, tam se při kontaktu teprve roztříští. Izrael je použil ve všech válkách s arabskými zeměmi, ale nejvíce v loňské válce proti Libanonu, tímto zločinem překročil všechny meze.

Podle oficielních izraelských zdrojů, na jejichž informace se nelze spolehnout, izraelská média oznámila, že počet kazetových bomb, shozených nad libanonským jihem, dosáhl kolem čtyř milionů náloží. Podle nepřesných odhadů jich asi milion na zemi nevybuchl. Bylo prokázáno, z jakého důvodu tak velké množství kazetových bomb selhalo, byly vyrobené v roce 1970 a jejich účinnost skončila v červnu 1973. Izrael při útoku na jih Libanonu při shazování kazetových pum nebral žádné ohledy na obydlená místa. Tím došlo k velkým obětem na civilistech, během bojů bylo těmito bombami zabito nebo zraněno 1 000 až 1 300 Libanonců, po jejich ukončení to bylo dalších asi 200 lidí, kteří zemřeli nebo byli zranění na později explodované bomby. Tisíce dalších se po skončení bojů nemohlo kvůli spadlým nevybuchlým bombám vrátit do svých domovů v jižním Libanonu.

Studie, kterou uveřejnila organizace Handicap International v listopadu minulého roku, dokazuje, že oběťmi kazetových bomb jsou hlavně civilisté. Tato humanitární organizace, zajímající se o oběti těchto bomb, provedla průzkum ve 24 zemích. Vydala prohlášení, že nastal čas k mezinárodní dohodě o zákazu použití této zbraně.

Došla k zjištění, že 98 % obětí této zbraně jsou civilisté, kteří byli převážně zabiti nebo těžce zraněni při provádění každodenních prací, po dlouhé době od skončení bojů, při kterých byly kazetové bomby použity. Okolo 40 % z nich byli muži mladší osmnácti let, z více jak jedenácti tisíc obětí je 27 % dětí.

K rozvoji kazetových bomb došlo po druhé světové válce, aby se zabránilo případnému postupu východního bloku do západní Evropy. Kazetová bomba po shození na cíl rozhazuje do širokého okolí stovky vedlejších malých bombiček, tím zabíjí nebo zraní všechno živé.

Existuje jich 210 druhů, vyrábějí se v 33 státech a vlastní je 70 zemí. Celkový odhad množství kazetových bomb se odhaduje na čtyři miliardy, podle organizace Human Rights Watch je v současnosti vyrábí 85 zbrojních závodů. Poukázala také na to, že Izrael v roce 2004 vyrobil více než 60 milionů kazetových pum. Ve velkém množství je vyrábí a vyváží, mezi nimi i typ M85.

Několik zemí nakonec přišlo na to, že je nutné zakázat použití kazetových bomb, pokud bude docházet k jejich selhávání, že nevybuchnou při dopadu na zem, a určily jeho nejnižší hranici (Norsko a Německo 1 %, Jižní Afrika a Švýcarsko 2 % a Polsko 2,5 %). Existuje také představa budoucího vývoje, že pokud by kazetové bomby po dopadu na zem neexplodovaly, po určité době by došlo k jejich samozničení. Zmíněná organizace Handicap International vyjádřila pochybnost, že by bylo možné takové bomby vyrábět vzhledem k jejich předpokládané poruchovosti.

Kazetové bomby se používají většinou na bojové frontě, aby se zabránilo postupu nepřátelské armády. Ve válce v Zálivu v roce 1991 vyšlo najevo, že jsou překážkou samotných spřátelených armád, které jsou nuceny projít stejnou oblastí, nad kterou byly tyto bomby svrženy. To vedlo k ztrátám 13 % amerických vojáků, kteří se stali obětmi explozí vlastních kazetových bomb.

Mezinárodní společenství nyní vynakládá 40 milionů dolarů na práce k odstranění nevybuchlých kazetových bomb v jižním Libanonu, od konce bojů v srpnu 2006. Během těchto prací bylo 39 expertů nevybuchlými bombami zraněno a na jejich následky jich 8 zemřelo.

Tak jak před několika lety v Ottavě představitelé mnoha zemí podepsali dohodu, že nebudou používat nášlapné miny. Hlavní podstatou této dohody byla skutečnost, že po válce musí být odstraněny nekonveční zbraně a civilisté nemají být jejich obětmi. To je poselství pro další generaci, všichni lidé mají právo na důstojný život. Je smutné a ostudné, že až dosud jsou to civilisté, kteří každým dnem platí cenu za tyto zbraně. A pro mezinárodní společenství bude velkou zátěží likvidovat pozůstatky příští války, jejíž hrozba se nesnižuje, ale roste.