Historickou pravdu hledají právě ti, kdo události nezažili, a to tím nestraněji, čím jsou od těch událostí dále. To, že moje generace nevidí rok 1968 tak jako generace, která tehdy prožívala vrchol svého mládí (moje matka, ročník 1946), je zcela přirozené (můj otec zase generačně posunutý jinam, totiž ročník 1926, nikdy o roku 1968 nemluvil, naopak pro matku to byl životní předěl, něco, co ji stále fascinuje). V názoru na rok 1968 v roce 2008 nemůže existovat nic jako pravda a už vůbec to nemůže být pravda těch, kteří tu dobu zažili.

Nemůže to být ani pravda "naše", pravda třicátníků, ale je zcela zřejmé, že náš pohled na rok 1968 nemůže být totožný s tím, který má třeba Jan Čulík nebo moje matka. Potřebujeme dalších 50-100 let, abychom mohli být objektivní, a to bude úkol pro děti, které právě teď leží v porodnicích. Pro mne osobně jsou 60. léta stále důležitější jako zatím poslední výron západní kultury, a to jak ve filozofii, tak v umění.

Od té doby převládají masy, pocity "post" (že jsme jen apendix), duchovní a intelektuální deprese ve stálém rozmělňování. Na druhou stranu, možná se to tehdy s kulturou příliš přehánělo, kdekdo měl intelektuálské a umělecké sklony, bylo to (celosvětově) populární, to muselo vést ke kulturní inflaci a dnešnímu nezájmu. Teď je před námi úkol spustit deflaci kultury a ohlížet se na živá cévní spojení s minulostí (od antiky po 60. léta, která se ostatně ke staré vzdělanosti hlásila, protože nic živého nemůže být bez kořenů). Náš "historický úkol" není v tom, jak ohodnotit rok 1968. Možná bychom se mohli s mnohem větším nadhledem, než tomu doposud bylo, podívat na 19. století a dobu předválečnou, tam ten časový odstup začínáme mít.

Pozn. JČ: Jan Čulík pohlížel na události druhé poloviny šedesátých let z pozice pozorovatele a outsidera, bylo mu 14 - 16 let, sám se žádných akcí neúčastnil.

Boris Cvek má samozřejmě pravdu, že je obtížné určit, kde je objektivní historická pravda, řekl bych dokonce, že ta se nezjistí už nikdy (k dispozici je vždy nesčíslné množství interpretací) - avšak jediné, co požaduji od dneška, je, aby se lidi zajímali a četli, o čem se tehdy hovořilo, neboť zjistí, že je to stále nesmírně aktuální - česká komunita má pořád tatáž, neřešená, témata...