Nadcházející katastrofy týkající se (nejen) českého národa zdaleka nebudou mít jen národní rozsah/dosah. Je celkem lhostejné, zda se dřív projeví klimatická změna, ropný zlom nebo finanční krize charakteru Velké deprese 1929 - 33. Všechny už teď získávají nebo brzy získají globální rozměry. Nejméně jedna z nich se v horizontu dvou až deseti let projeví s veškerou myslitelnou tvrdostí a obávám se, že spíše půjde o kombinaci dvou nebo všech krizí.

Historická vina našich vládních garnitur po roce 1989 spočívá v tom, že ve své ideologické tuposti, bohorovné nadřazenosti a nenažrané chamtivosti buď vůbec nedokážou zmíněná rizika vnímat, natož aby na ně při svém IQ tykve dokázaly jakkoli reagovat, anebo se o ně zkrátka nezajímají.

A nejen to - kdyby nás věrchuška aspoň nechala na pokoji. Jenže to nehrozí. Většina civilizovaných vlád se o své slabé, nemocné, staré a chudé aspoň v krizích postará. Ne tak naše. Asi je jí vzorem stejně impotentní vláda USA, která své postižené po hurikánu Katrina taky hodila přes palubu. Chudoba, nemoc, nezaměstnanost, fyzické či mentální postižení, stáří - to vše jsou v Čechách a na Moravě provinění, za která je dotčené nutno bez výjimky potrestat. Je jedno, kdo si to zavinil sám. Nechte je svému osudu, on si to ten neoliberální tržní pámbu přebere po svém, podobně jako když papeženci ve třináctém století likvidovali v Beziers albigenské kacíře, pro jistotu taky zabili, na koho přišli, a rozhodnutí o vině a spáse nechali na Bohu všemohoucím...

Příčiny jsou lhostejné, důležitý bude výsledek. Menšina národa si nějak pomůže sama, většina na ty krize historicky nebývalým způsobem doplatí. Protože však mlýny bezbřehého konzumu a účinné prádelny mozků dávno v našich hlavách semlely zbytky tohu, čemu jsme třeba ještě v roce 1968 mohli vděčit za celonárodní vzepětí světového historického významu, dá se spíš očekávat, že důsledky krize udeří na nevarovaný a naprosto nepřipravený národ.

Zkrátka a jednoduše, nejspíš až katastrofa středního dosahu přispěje k našemu probuzení.

Ale čemu se divíme, klika, které dnes a denně dovolujeme, aby nám vládla tímto nechutným způsobem, je obrázkem nás samých, takže je otázkou, jestli si něco jiného zasloužíme.