Vzájemné pochopení velmocí

V roce 2002 se ve Františkových lázních konala 9. Mezinárodní konference o vltavínech, jejíž účastníci nediskutovali jen o těchto českých polodrahokamech, ale i o vzniku meteoritových kráterů. Rozruch vyvolala přednáška Paula De Carliho z University College London a z výzkumné organizace SRI International, která je součástí kalifornského Silicon Valley, protože autor svůj příspěvek se vzletným názvem ,,Usmíření přírody a teorie: výpočty a laboratorní experimenty" zakončil šokujícím příkladem: ,,A teď vám povím něco z doby, kdy jsem pracoval pro vládu Spojených států." Na tabuli nakreslil schéma pokusného atomového výbuchu... ukázal, jak se dosavadní teoretické výpočty šíření tlakové vlny liší od měření v praxi a navrhl početní postup, který se více blíží realitě. Přednáška měla jeden nedostatek, nakresleným grafům chyběly konkrétní hodnoty, a tak jsem v diskusi požádal o upřesnění.

Paul De Carli se omluvil: ,,To je vojenské tajemství. Kdybych vám to řekl, zastřelili by mě," dodal (v nadsázce?). Z rozpaků ho zachránila předsedkyně toho dne, paní Natalia Artemieva z Institutu dinamiki geosfer Ruské akademie věd v Moskvě. Rozhořčeně se na mě osopila: ,,No, no, to -- to nejde! Na to se nemůžete ptát, to je tajné!" Když jsem viděl to vzájemné pochopení velmocí, které spolu sice soupeří, ale každého, kdo by jim do toho chtěl mluvit společně utlučou čepicemi, dostal jsem dopal: ,,Jak to, že se na to nemůžu ptát? Žiji na stejné planetě jako vy, jaderné testy otrávily i moje životní prostředí a když na sebe svoje atomové arzenály naházíte, zemřu nesmyslně s vámi. Tak mi tady nevykládejte, že se mě to netýká!" Paní předsedkyně křičela a Paul De Carli se tvářil, že neexistuje. Pochopitelně jsem se už nic zajímavého nedozvěděl.

Společnost přátel nukleárního žehu

Za studené války Američané jaderným arsenálem údajně bránili demokracii, Sověti komunismus, ve skutečnosti šlo spíše o prostou snahu velmocí získat nadvládu nad světem. Nebrali ohled na to, že svoboda, sociální jistoty či výhody velmocenského postavení mají smysl pouze pro živého člověka. A takových by po světové atomové válce mnoho nezbylo. V roce 1983 otiskl časopis Science dva články, kde R.P. Turco, Paul R. Ehrlich a další autoři včetně známého astronoma Carla Sagana rozpracovali různé scénáře vývoje světa po atomové válce. Odhadli, že pokud by byly odpáleny jaderné nálože o celkové síle 5000 až 10 000 megatun, výbuchy, požáry a radiace by okamžitě zabily 1,1 miliardy lidí a další 1,1 miliardy obyvatel by utrpělo zranění vyžadující lékařské ošetření, které by bylo v podmínkách po jaderné katastrofě těžko dostupné. Zemřelo by tak 30 -- 50 % lidstva.

Ztráty by se koncentrovaly na severní polokouli, především na území USA, Sovětského svazu, Evropy a Japonska. (Autoři zjevně počítali pouze s konfliktem NATO se státy Varšavské smlouvy.) Atomové výbuchy by atmosféru znečistily nejen radioaktivním spadem a toxickými látkami, ale vyvrhly by do ovzduší i ohromné množství prachu. Následné požáry by přidaly kouř a saze. Kdysi modrá planeta by se zahalila do černého závoje, pod kterým by pomalu umírali ti, kteří přežili samotný úder. Nezabíjela by jen radiace a jedy uvolněné při požárech měst a průmyslových komplexů, ale i mráz. Na zemský povrch by nedopadalo sluneční záření a začala by nukleární zima.

První čtyři měsíce by na severní polokouli zavládly čtyřicetistupňové mrazy, protinožci by čelili teplotám ,,jen" -20oC. S plynoucím časem by prachu a dýmu v atmosféře ubývalo a Země by se ohřívala, až by se rok po explozích teplota na severní polokouli přiblížila poměrům doby ledové. Zároveň s tím by ale sílila intenzita zhoubného středněvlnného ultrafialového záření, protože by mohutné termonukleární výbuchy zničily ozonovou vrstvu. Ultrafialové záření by nedovolilo obnovení fotosyntézy, poškozovalo by těla přeživších organismů: rozkládalo by bílkoviny, působilo rakovinu, ničilo zrak a oslabovalo by imunitní systém živých tvorů (pokud by po předchozím ozáření výbuchy a spadem nějaký měli).

Atomová válka by způsobila hromadné vymírání. Na souši by vyhynula naprostá většina tropických rostlin a živočichů, většina obratlovců a mnoho rostlinných druhů severní polokoule, vymírání by postihlo i sladkovodní a mořské organismy. Nelze vyloučit, že by se úplně zhroutil světový ekosystém. V takových podmínkách by stěží dlouho žili i lidé, kterým by se podařilo válku a následující měsíce přečkat v krytech.

Na závěr chmurné prognózy je třeba dodat, že v roce 1983 vlastnily USA a SSSR jaderný arzenál, jehož celková mohutnost několikanásobně překračovala sílu náloží zažehnutých v nejkatastrofičtějším scénáři popsaném v Science.

Od začátku 60. let USA i Rusko testovaly antirakety, kterými by bylo možné zničit útočící hlavice dříve, než vybuchnou nad cílem. Jednalo se o drastický způsob obrany -- sériově vyráběné antirakety byly vyzbrojeny vodíkovou náloží, kterou měly odpálit v blízkosti nepřátelské hlavice. Vývoj a výroba byly nesmírně nákladné a systémy nedokázaly zajistit bezpečnou ochranu území. USA i SSSR spoléhaly především na včasné zpozorování útoku nepřátelských raket. Proti jejich útoku sice nebylo možné se účinně bránit, ale úder se nedal provést tak rychle, aby napadená velmoc nestačila odpálit své rakety a zničit útočníka. Zbrojní arzenály zmohutněly tak, že dovolovaly vyhladit národy protivníka několika způsoby. Další nekontrolované zbrojení by bezúčelně ruinovalo státní rozpočty supervelmocí, a tak americký prezident Richard Nixon a generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv v roce 1972 podepsali smlouvu SALT-I (zkratka: Strategic Arms Limitation Talks) , která stanovila maximální počty mezikontinentálních balistických raket, raketonosných ponorek a pozemních odpalovacích zařízení ve výzbroji USA a SSSR. Spolu se smlouvou SALT-1 podepsal Richard Nixon a Leonid Brežněv také Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany ABM (zkratka Anti-Ballistic Missile), která dovolovala proti balistickým raketám chránit pouze hlavní město a jednu vojenskou základnu. Dodatek z roku 1976 protiraketovou obranu dále omezil na jedinou oblast. Američané si vybrali odpalovací zařízení mezikontinentálních balistických raket ve Grand Forks, Sověti Moskvu.

Platnost smlouvy SALT-I vypršela v roce 1976. O tři roky později představitelé USA a SSSR podepsali další limitující úmluvu SALT-II. Na rozdíl od předchozí dohody, tato smlouva neregulovala jen počet raket a odpalovacích zařízení, ale omezovala i počet jaderných hlavic, které může nést jediná raketa, stanovila počet raket vyzbrojených několika hlavicemi a zakázala zvyšování počtu hlavic na už existujících raketách. Tato smlouva nebyla nikdy ratifikována. Americký prezident Jimmy Carter ji stáhl ze Senátu po té, co sovětská vojska vpadla do Afghanistánu, přesto USA i SSSR dodržovaly limity stanovené ve smlouvě. Smlouvy SALT zbrzdily tempo zbrojení, ale nevedly ke snížení počtu strategických zbraní. O to se snažila jednání, která začala v roce 1982 v Ženevě. Skutečná odzbrojovací smlouva START-I byla podepsána až v roce 1991, po skončení studené války. Jednání blokovaly spory kolem rozmístění raket středního a kratšího doletu v Evropě na obou stranách železné opony a americký plán protiraketové obrany ve vesmíru (tzv. projekt hvězdných válek). Na konci studené války vlastnily USA i SSSR asi 11 000 strategických hlavic na každé straně (zdroj: Britannica Online).

Ve smlouvě START-I se obě země zavázaly do roku 2001 jejich počet snížit na 6 000. Po rozpadu Sovětského svazu podepsal prezident Ruské federace Boris Jelcin a americký prezident George Bush smlouvu START-II, podle které mělo Rusko do roku 2002 snížit počet startegických hlavic na 3000 a USA na 3500 kusů. Obě země také měly ze svých arzenálů úplně vyřadit vícehlavicové systémy. Smlouva však nikdy nevstoupila v platnost, protože ruská Duma její schválení odkládala -- poslanci nejprve těžce nesli ztrátu vlivu Ruska na dění v Perském zálivu a na Balkáně, po té byla hlavní překážkou americká snaha o přehodnocení smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany ABM. Američané smlouvu nakonec v roce 2001 vypověděli, protože bránila rozvoji jejich systému národní protiraketové obrany, jehož součástí by měl být i radar v Brdech. Tento projekt se zrodil z programu hvězdných válek z 80. let, oficiálně nazvaného Strategic Defence Initiative (SDI).

Cílem bylo vyvinout zbraňový systém schopný likvidovat nejen útočící balistické rakety, ale i nepřátelské družice. Součástí systému měly být bojové satelity, paprskové a částicové zbraně i další zařízení. Konec studené války neznamenal zánik programu SDI. Projekt byl několikrát pozměněn a byl mu seškrtán rozpočet, nicméně ho prosazovali i prezidenti George Bush starší, Bill Clinton a George W. Bush. Hvězdné války se během čtvrt století metamorfovaly do americké národní protiraketové obrany a znovu komplikují jednání o odzbrojení.

V reakci na odstoupení USA od smlouvy ABM ruská Duma odmítla smlouvu START-II. To má vážné následky. Vladimír Pitschmann v knize Jaderné zbraně -- nejvyšší forma zabíjení (2005) varuje, že ruská armáda přestala vyřazovat vícehlavicové rakety z výzbroje a jejich životnost prodloužila do roku 2020. Budování amerického protiraketového štítu světovou bezpečnost tedy paradoxně snížilo. Navíc bývalý náměstek ministra obrany USA Philip Coyle, kterého prezident George W. Bush v roce 2005 jmenoval do komise pro optimalizaci vojenských základen upozorňuje, že protiraketová obrana zatím neprokázala, že za bojových podmínek může ochránit Evropu a USA (Respekt 4, 2008). USA a SSSR (a nástupnické Rusko) v historii ratifikovaly pouze dvě závazné odzbrojovací dohody týkající se strategických jaderných zbraní: ABM a START-I. Smlouvu ABM Spojené státy vypověděly v roce 2001 a platnost smlouvy START-1 vyprší 5.12. 2009. Supervelmoci tedy za necelých 22 měsíců mohou začít nekontrolovaně posilovat strategické arzenály.

Prezidenti George W. Bush a Vladimir Putin si sice v roce 2003 vyměnili ratifikační listiny ujednání SORT (Strategic Offensive Treaty), kde slibují do deseti let snížit počet strategických hlavic na 1700 -- 2200, ale vyřazené hlavice si armády mohou ponechat ve skladech a od smlouvy lze snadno odstoupit. Dokument má spíše charakter džentlmenské dohody než účinné odzbrojovací smlouvy a nepředstavuje dostatečnou záruku proti živelnému zbrojení.

Vypovězení smlouvy ABM Američany a odmítnutí smlouvy START-II ruskou Dumou maří úsilí o odzbrojení, je to prohřešek nejen proti mírovému soužití lidí na Zemi, ale i proti životnímu prostředí a proti globální ekonomice.

Bursíkovo dilema

Na Západě lidé vytvářeli ,,zelené" politické strany a občanská hnutí, která žádala atomové odzbrojení. V sovětském bloku vládla jediná strana, a tak se nukleární apokalypsy bál každý občan sám. Když komunismus padl, vznikli Zelení i v České republice. Jenže naše Strana zelených je světový unikát. Likvidace jaderných arzenálů a omezení výroby zbraní ve světě nepatří mezi jejich priority.

Jinak by plán na vybudování amerického radaru v Brdech už před rokem jasně odmítli. Namísto toho se Zelení mezi sebou hádají jak hlasovat a na dotazy voličů i tisku dávají nejednoznačné odpovědi, ve kterých připouštějí, že radar podpoří, pokud bude ,,začleněn do struktur NATO." Tím podrývají samotný smysl existence zelené strany.

USA utratily téměř sto miliard dolarů (zdroj: www.army.cz), aby uvedly do provozu první základny protiraketového systému údajně konstruovaného proti balistickým raketám odpáleným například z Íránu. Spekuluje se o možném soupeření USA a Ruska. Nebylo by lepší miliardy dolarů investovat do hledání nových zdrojů energie, které by nahradily ropu? S poklesem spotřeby by klesla cena černého zlata. Íránu i Rusku by vyschl významný zdroj příjmů a musely by seškrtat i rozpočty na zbrojení. Za zbraně by potom nemuseli tolik utrácet ani Američané a třeba by se jako bonus ještě podařilo snížit emise skleníkových plynů. Proč Strana zelených nepřišla s takovou alternativou a nehájí ji s otevřeným hledím ve vládě, v parlamentu i na veřejnosti?

Martinu Bursíkovi se při koaličních jednáních podařil husarský kousek: stal se místopředsedou vlády a jeho strana se šesti poslanci ve Sněmovně dosadila do vlády čtyři ministry, navíc ve volebním období, kdy budeme předsedat Evropské unii. O takové postavení by Zelení neradi přišli. ODS, která usiluje o výstavbu americké základny v České republice, se podařilo některé zelené zkorumpovat mocí a respektem, jemuž se v politice nyní těší.

Vyvolení zelení, kteří usedli ve vládě a v parlamentu, řeší dilema, zda mají při rozhodování o radaru hájit trvale udržitelný rozvoj civilizace, nebo svůj kariérní postup, zda brát ohled na vůli velké části voličů a členské základny, nebo na přání premiéra. Ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, nezávislý kandidát za Stranu zelených, se už rozhodl a vehementně prosazuje umístění amerického radaru v Brdech. A jak se svým hlasem naloží předseda Strany zelených, vícepremiér a ministr životního prostředí Martin Bursík? Pan ministr na dotaz neodpověděl. Tisková mluvčí Strany zelených Eva Rolečková odepsala, že pan vicepremiér ještě neví, jak bude hlasovat.

Vedoucí tiskového odboru Ministerstva životního prostředí, paní Jarmila Krebsová situaci vystihla lépe: ,,Jednoznačnou odpověď nedostanete. To jsou taktické věci. Pokud to bylo někde rozhodnuto, nedostane se to ven přes média." A tak nezbývá, než počkat na samotné hlasování. Tam se teprve ukáže, jak si Martin Bursík uspořádal žebříček hodnot. Voliči se z jediného rozhodnutí dozvědí, zda mu opravdu záleží na životním prostředí, nebo jestli použil zelený nátěr jenom proto, aby mu pomohl k návratu do vysoké politiky.