Americký radar jako základ rozbití Evropské unie

Vyjednávání premiéra Topolánka za zády Parlamentu mělo předehru. Technické konzultace za zády vlády nyní opoziční sociální demokracie i Parlamentu vedl tehdejší ministr obrany Tvrdík (ČSSD) po celou dobu, co byl ve funkci. Po prozrazení jednání internetovým deníkem Britské listy 9. 7. 2004 všichni informaci ignorovali, s výjimkou komunistů, až do konce voleb v roce 2006. Po prohraných volbách s americkými poradci za zády se zpočátku opatrně vyjadřoval i bývalý premiér Paroubek. Nicméně rozhodl se respektovat názor stranických odborníků i voličů, upřednostnit kolektivní evropské řešení a multilaterální diplomacii. Protiamerické a protiradarové nálady totiž v české společnosti neustále sílí, i když česká společnost není zvyklá demonstrovat je na ulici. Podobně jako existovaly velmi intenzivní protisovětské nálady po 21. srpnu 1968, celých dvacet let.

Je arogantní velmocenské chování vlád George Bushe a pravicové vlády v Česku vnímáno Čechy stejně, jako arogance Brežněvova Sovětského svazu a potupná poslušnost českých komunistických normalizátorů? Proti pobytu ruským inspektorů na uvažované americké radarové základně v Brdech se strhla stejná bouře odporu českých občanů jako proti americké přítomnosti. Je postoj malého státu uprostřed Evropy vůči velmocem logický či jde jen o nostalgickou reminiscenci za zradu USA a násilné ukončení Pražského jara před čtyřiceti lety?

Zkusme se poohlédnout po kořenech. Na jedné straně iracionálně psychologických a na druhé straně racionálně geopolitických, souvisejících s energetickou závislostí Evropy na Rusku. Kořeny ale musíme hledat i v americké politice v Evropě. V americkém nepochopení české mentality, v problematické spoluúčasti na přípravě „sametové revoluce“ v roce 1989 a hlavně v ostudné roli USA a jeho servisní organizace NATO, kterou byla politická destabilizace Balkánu, následné bombardování a okupace Jugoslávie. Války v Iráku. „Barevné převraty“, které následovaly v bývalých zemích SSSR za účasti osob financovaných přímo nebo nepřímo administrativou USA, také nikterak nepomohly pozici USA jako kolébky demokracie a garanta euroatlantické spolupráce a míru v Evropě. Strategie obklíčení Ruska dostává všemi těmito kroky přesnější kontury.

Křesťanské kořeny války proti křesťanům

Václav Havel k „humanitárnímu“ bombardování vyzval při otevření Muzea holocaustu ve Washingtonu v roce 1993. Symbolika nebo neobratnost? Týden poté na tiskovce prezident Clinton na přímý dotaz, proč nebombarduje Srby, odpověděl: „the situation is more complicated, we don't have only Bosna and Hercegovina we have Naghorny Kharabach and Nothern Ireland too“. Za několik let už byly ostatní problémy vyřešeny. 24. 3. 1999 NATO zahájilo letecké útoky na Jugoslávii.

Papež Jan Pavel II. uznal 1. 4. 1999 oprávněnost zásahu NATO vůči režimu Slobodana Miloševiče a požádal NATO, aby zvážilo možnost přerušení bombardování Jugoslávie alespoň během velikonočních svátků. Opravdu principiální křesťanský postoj... Apríl to ovšem nebyl. Bill Clinton odpověděl, že jakkoliv jej mrzí velikonoční nálety, ještě více by ho mrzelo velikonoční zabíjení kosovských Albánců. Svatý stolec konstatoval, že „chápe, že rozhodnutí zaútočit na Jugoslávii nebylo lehké a velmi lituje, že jugoslávská strana nepřijala mírové návrhy z Rambouillet a Paříže.“ Potupné návrhy. Návrhy, které by žádná svéprávná vláda nepřijala. Clinton to věděl. Papež to věděl. Srbové to věděli. Kosovští Albánci to věděli. Všichni to věděli.

Katolický arcibiskup v Sarajevu kardinál Vinko Puljič varoval NATO před srbskými nabídkami příměří. Zásahy NATO v Kosovu komentoval slovy: „Nemoc se musí léčit tak dlouho, dokud se neprojeví účinnost léků. ...Pokud léčba nepomůže, musí se odstranit vadná část těla. ... Každým dalším oddálením terapie hrozí větší nebezpečí, že se nemoc rozšíří.“

Česká biskupská konference válečné akce NATO proti Jugoslávii podpořila.

Katechismus katolické církve nicméně uvádí čtyři podmínky pro oprávněnou obranu vojenskou mocí. Je třeba

• aby škoda způsobená národu nebo společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá;
• aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné;
• aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch;
• aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit.

Papež se katechismem neřídil, nevyvíjel intenzivní diplomatickou snahu a neodsoudil agresi předem. Vatikán dal nicméně na vědomí členským státům NATO a Radě bezpečnosti OSN své stanovisko, ve kterém požadoval:

• aby jugoslávská vláda ihned zastavila všechny vojenské a policejní operace na území Kosova;
• aby bylo ukončeno bombardování sil NATO, aby bylo možné znovu se vrátit k jednacímu stolu;
• aby byla ihned poskytnuta humanitární pomoc civilnímu obyvatelstvu v nouzových situacích;
• aby byla co nejdříve svolána mírová konference, na kterou budou přizvány také sousední státy Jugoslávie;
• aby se vytvořily účinné mezinárodní vojenské mírové sbory;
• aby se OSN znovu zapojila do mírových jednání;
• aby nebyla opomíjena politická role OSCE – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Synodní rada Českobratrské církve evangelické konstatovala, že „je přesvědčena, že zásah vojsk NATO je nezbytným krokem k tomu, aby v této oblasti byla zabezpečena lidská práva jednotlivců i etnických skupin.“

Církev československá husitská reagovala prozíravěji a diplomatičtěji. „K zásahu NATO v Kosovu se nabízí otázka – kolik lidí musí vždy zemřít, než se to či ono světové společenství odhodlá k zásahu, když je již dlouho zřetelné, že se diplomacií konflikt nepodaří urovnat. Zásahem sil NATO v Kosovu se tedy nezabránilo humanitární katastrofě (jak je v prohlášení NATO k zásahu uvedeno), neboť ta již nastala. Jsou vypáleny stovky vesnic, roste počet hromadných hrobů jejich obyvatel, statisíce lidí prchají ze svých domovů. „

Synod Srbské pravoslavné církve, den před útokem sil NATO na Jugoslávii, 23. března 1999 konstatoval:

„Lidská zkušenost, stará i nová a také ta nejnovější na teritoriu Jugoslávie nás učí, že válka a agrese, obzvláště mezi-etnického typu, nechává za sebou pouze devastaci a celkové neštěstí s dlouhodobými morálními a sociálními dopady a ranami, jež zůstávají otevřeny. Jsme si toho vědomi, žádáme a prosíme, ve jménu Božím, o zastavení všeho násilí v Kosovu a Metohiji a o řešení problémů výlučně mírovými a politickými prostředky.“

Synod připomínal „odpovědným vůdcům mezinárodního společenství, že zlo v Kosovu a také kdekoliv na světě nemůže být napraveno ještě větším a ještě nemorálnějším zlem: bombardováním malého, ale hrdého evropského národa. „

Patriarcha Alexij II. Moskevský a celé Rusi se vyjádřil den po útoku NATO na Jugoslávii jako prognostik, který je si vědom dlouhodobých důsledků destabilizace Balkánu a konstatoval, že „více než tucet zemí se postavilo proti jednomu národu ničíce vojenské a také výlučně civilní cíle. Současný světový řád, který chránil Evropu a veškeré lidstvo před velkou válkou více, než padesát let, byl nesmírně poškozen. Je nám říkáno, že vojenská akce má za cíl dosažení míru. Není to přetvářka? Když jsou lidé zabíjeni „pro mír“, když je právo jednoho národa rozhodnout o svém osudu zpochybňováno, není zde pak nějaký jiný cíl za těmito hlasy volajícími po míru? Skupina států bez toho, že by obdržela jakoukoliv legalizaci svého kroku od světového společenství, si osobuje právo soudit, co je dobré a co je zlé, kdo má být potrestán a kdo má být ospravedlněn. Neustále se dějí pokusy, abychom si zvykli na to, že idea síly je jediným měřítkem pravdy a morálky. Vulgární ekonomický a politický tlak, který byl praktikován západními zeměmi pro prosazení jejich zájmů v posledních letech, byl nahrazen otevřeným násilím. ... ... Je zcela jasné, že Srbové nebudou nikdy souhlasit s odtržením oblasti Kosova, které je a bylo od nepaměti jejich duchovním centrem. Je stejně jasné, že Albánci budou vždy žít v této zemi, a že bratrovražedný boj bude hořet opět a opět, pokud pro ně nebudou vytvořeny příznivější podmínky. Obě strany by si měly uvědomit jaká je skutečnost v oblasti, rozvíjet svůj život a vzájemně stavět na svých legitimních aspiracích. Vojenské akce NATO nepřiblížily mír, ale oddálily jej. Navíc vytvořily nebezpečí pro vznik konfliktu, který mnohonásobně přeroste konflikt současný, protože podkopaly spravedlivý světový řád. ... “

Generální tajemníci Světové rady církví, Konference evropských církví, Světové luterské federace, Světové aliance reformovaných církví vyzvali „k okamžitému zastavení vojenské intervence NATO, aby mohl být obnoven politický proces pod Vaším vedením a pod dohledem Spojených národů. “

Synod řecké církve vyjádřil svůj „údiv nad tím, že velké a silné mocnosti světa si ještě neuvědomily navzdory množství tragických zkušeností tohoto století, že spravedlnost nemůže být vnucena silou a nadržováním jedné straně. Jakékoliv chyby byly učiněny v Kososvu, nemohou být napraveny bombardováním a ani nespravedlnost nemůže být napravena, bez ohledu na to, kdo je jejím původcem. Dějiny mají svoje zákony, a ti kdo je porušují, jsou trestáni samotným Bohem. ...“

Pozdě. Když hovoří zbraně, mlčí můzy. I Bůh.

Okupace jako základ diplomacie

Tajný dodatek B dohody z Rambouillet ukázal, že se nejednalo o mírové uspořádání v jugoslávské provincii, ale o přímý diktát Západu a nastolení režimu faktické vojenské okupace části Jugoslávie. Pohyb pozemních vojsk NATO měl být dle této dohody neomezený po celém území Jugoslávie. Jednání v Rambouillet mělo Jugoslávii postavit do bezvýchodné situace: buď souhlasit s okupací vlastní země anebo dát Západu „ospravedlnění“ k jejímu přepadení. Přijetí takových podmínek muselo být pro jakoukoliv vládu jakéhokoliv suverénního státu nepřijatelné.

Důvěrné zprostředkování mezi kosovskými Albánci a jugoslávskou vládou se naskytlo šéfovi československé mise OBSE Polreichovi jak v roce 1992, tak v roce 1996. Poté, co se mu podařilo s Rugovou i Srby předjednat možnost široké autonomie za situace, kdy Ibrahim Rugova se chtěl vyhnout ozbrojenému konfliktu, byl okamžitě odvolán. A nastala fáze dvě – Rambouillet. Havel, poslušný amerického „transatlantického“ partnerství i německé diplomacie se nechtěl dohodnout. Cílem, řízeným nejprve Německem a poté i Clintonovou ministryní zahraničí tehdy byla destabilizace celého Balkánu. Stalo se.

Vůle lidu

Česká republika byla přitom v NATO několik týdnů, aniž s tím občané souhlasili. Naprostá většina byla proti. V Praze panovalo rozhořčení z toho, že občané byli z rozhodnutí vyjmuti, nemohli hlasovat o členství v NATO v referendu. Byli by proti. Vládla menšinový kabinet sociálních demokratů, „vláda sebevrahů“ premiéra Miloše Zemana. Na jedné straně „smluvně“ opoziční pravice, na druhé straně nesmiřitelná koalice liberálů a stejně nesmiřitelná radikální levice komunistická.

Během svého zasedání na jaře 1999 byla česká vláda telefonem požádána Madeleine Albrightovou o souhlas s přeletem ozbrojených letadel USA nad svým územím. Členům vlády tlumočil vzkaz hodinu před půlnocí ministr zahraniční Kavan. Na (kladné) rozhodnutí dostal kabinet 15 minut. Vynuceno bylo až pohrůžkou premiéra, že odvolá neposlušné ministry po dohodě s prezidentem a okamžitě jmenují nové. Přesto hlasovala vláda šestkrát, než dospěla k shodě minimální většiny, očekávané ministryní zahraničí USA. Trvalo to přes hodinu. Mezitím už bombardéry dávno přeletěly nad Českem. O ústavu se v tu chvíli nikdo nestaral. Ani potom.

Vyměňte ty občany!

S členstvím v NATO bylo v roce 1999 „rozhodně“ spokojeno pouze 14-16% obyvatel ČR, „mírně spokojených“ bylo 30%. Šlo přitom nadprůměrně o příznivce pravicové ODS a liberální US-DEU. Levice byla proti. 50% občanů si myslelo, že členství Česka v NATO je formou podřízení se ČR cizím mocnostem (2008 – 54%). Výrazně převažoval a stále převažuje nesouhlas české veřejnosti s útokem NATO proti Jugoslávii, ale i s ostatními válkami, rozpoutanými USA.

Nárůst podílu spokojených s členstvím ČR v NATO zaznamenaly pouze výzkumy následující po 11. září 2001. Nakrátko. Do chvíle, než v české společnosti převážila fakta o lživých argumentech o iráckých zbraních hromadného ničení, kterou prezentovala světové veřejnosti Bushova administrativa. Poté, kdy vešlo veřejně ve známost, že jde o „válku o ropu“, byl názor české společnosti už neměnný. Souhlas s postupem USA, Velké Británie a jejich spojenců v boji proti terorismu ozbrojeným útokem na Irák v listopadu 2002 vyjádřilo pouze 28% obyvatel ČR. Souhlas s akcí bez mandátu RB OSN (jako v prosinci 1998) vyjádřilo pouze 17% občanů. Proti byly více, než dvě třetiny (69%).

Nelegitimita válek USA měla a má stejnou nepodporu, jako v současné době instalace radaru v Brdech, o kterém je veřejnost přesvědčena, že neubrání Česko před žádnými raketami, naopak z něj udělá terč prvního či preventivního jaderného nebo konvenčního úderu – a to i za situace, kdy by se Česku mohla případná válka vyhnout.

Že členství v NATO zvyšuje nebezpečí, že ČR bude vtažena do vojenského konfliktu, se domnívalo už v říjnu 2002 46% občanů (2007 – 47%, 2008 – 44%). V listopadu 2002 se 61 % občanů domnívala, že o osudu ČR budou stejně rozhodovat velmoci (2008 – už 64%) a 62 %, že kdyby k „něčemu“ došlo, stejně bychom se neubránili (2008 – už 70%). Většina dotázaných (60 %) vyloučila, že by Česku hrozilo vojenské nebezpečí. Iránské rakety se jak odborníkům, tak občanům jeví jako lživý argument. Stejně jako Saddámovy zbraně hromadného ničení.

Další ozbrojený střet vůči Hussajnovu sekulárnímu, byť „nedemokratickému“ režimu v tak nestabilní oblasti, jakou je Blízký východ, nepovažovali občané Česka za tolik nevyhnutelný, za jaký byl ve vyhrocenější situaci považován vpád do Afghánistánu. Že agresivní postup USA nepřispěje k potlačení terorismu ve světě, bylo přesvědčeno 60% občanů. Naprostá většina (83%) z těch, kteří v potlačení terorismu útokem na Irák nevěří, také s takovým útokem nesouhlasí.

Tři čtvrtiny lidí v České republice (76 %) zastávaly v roce 2005 názor, že USA v zahraniční politice upřednostňují vlastní mocenské a ekonomické zájmy, a téměř dvě třetiny (64 %) si myslí, že neberou ohled na mínění světového společenství. Podle více než dvou pětin respondentů (43 %) současná zahraniční politika USA představuje hrozbu pro dnešní svět. Názor, že Spojené státy mají právo ve vztahu k nedemokratickým režimům použít vojenskou sílu, zastává méně než pětina obyvatel ČR (18 %).

Dnes je s členstvím v NATO spokojeno pouze 53 % Čechů. V dubnu 1999 to bylo 49%. Názor na NATO je u českých občanů prakticky neměnný.

Od podzimu 2006 do počátku roku 2008 přibližně dvě třetiny (62-67 %) občanů s umístěním americké radarové základny protiraketové obrany v Česku nesouhlasilo. Jde o názorově vykrystalizované, prakticky neměnné mínění veřejnosti, bez ohledu na změnu vlády, postup probíhajících jednání i Topolánkovu „vysvětlovací kampaň“. Nesouhlasí i 33% voličů vládní ODS, 59% voličů vládních křesťanských demokratů a 64% voličů vládních zelených. Nesouhlasí i dvě třetiny nevoličů a nerozhodnutých. Ještě výraznější je nesouhlas u voličů opoziční ČSSD a KSČM. Referendum o americkém radaru má podporu okolo tří čtvrtin občanů. Naprostá většina z příznivců referenda řekne radaru NE. Přesto chce vláda své občany ignorovat, stejně jako hrozbu opozice, že smlouvu o radaru vypoví okamžitě, jakmile se dostane k moci. Radar a s ním spojená arogance vlády bude hlavním tématem jakýchkoliv příštích voleb. Valné shromáždění OSN 14. prosince 1974 přijalo „Definici agrese“, která mimo jiné ve svém článku 3 vypočítává akty agrese. Pod písmenem f) uvádí, že se jedná i o „akce státu, který dá k disposici své území jinému státu k využití agrese proti třetímu státu“.

Konec snů

Česká republika je dnes nejateističtějším státem Evropy. Katolická církev zde ztratila jakoukoliv autoritu. Mimo jiné i podporou války v Jugoslávii, kam statisíce Čechů jezdili trávit svou dovolenou a kde měli řadu přátel. NATO v područí USA nedokázalo za deset let přesvědčit českou společnost o své smysluplnosti – tím, že by kdekoliv bránilo mír. Samy Spojené státy americké se ani nepokoušejí přesvědčit občany ČR o tom, že jsou „kolébkou demokracie“ a nejsou to právě ony, kdo je „říší zla“... Proč?

CVVM SÚ AV ČR 2002: Občané o členství ČR v NATO PDF

Psáno pro Euro-Atlantic Quarterly