Studentský vůdce roku 1989, jehož spolužáci byli arci překvapeni, když právě ON burcoval proti komunistům, je pokleslý machiavelista. Pro přiměření politických soupeřů k autistům, schizofrenikům a fanatickým stalinistům nechodí daleko. Daleko za zády naopak zůstavil aféru plukovníka Kubiceho či vlastní nechvalné angažmá při televizní revoluci 2000/2001. Na obrazovky veřejnoprávní televize prorazil také umělecky – drsně zvučným „brumendem“ v mnohohlasé skladbě Obrázky z prezidentské volby.

S Ivanem Langerem jsem se, tuším, osobně setkal čtyřikrát. Tři případy vyšly na různé přednášky a politické mítinky a trvaly nejméně hodinu. Čtvrté zkřížení našich životních čar bylo krátké, skoro letmé, leč zanechalo ve mně daleko hlubší dojem, než když jej v olomouckém Divadle hudby vtipně a s převahou glosoval komentátor Mitrofanov. Bylo to znovu v hanácké metropoli, kde představitel ODS žije a působí na právech, jimž zřejmě před lety pomohl při problémech s akreditací. Bezstarostně jsme tehdy s kamarádem procházeli staroslavným sídlem a probírali zajímavé obecné téma – morálku. Pronáším neadresné spojení „bezcharakternost a kariérismus“, když hned vzápětí na sobě cítím dotěrný pohled.

Otáčím se předpokládaným směrem a hle – pan budoucí ministr Langer doprovázen svou lepší polovicí na mne upírá zneklidněný, dokonce zlostný pohled… Tohle kouzlo nechtěného, které se marně snažím nespojit s pořekadlem o potrefené huse, mi ještě po letech vyluzuje na tváři úsměv. Ale hned se napomínám. Inu, moral, to není k smíchu.