Jestliže se antikomunistům podařilo prosadit zákaz Komunistického svazu mládeže, těžko se s tím můžeme smířit s pokrčením ramen a pocitem, že nemá smysl si pálit prsty pro skupinu, která svou ideologií a praxí dosti odpuzuje. Zákaz Komunistického svazu mládeže znamená precedentní útok na svobodu slova a právo sdružovat se, zejména vzhledem ke svému zdůvodnění. Má-li být trestné odmítání soukromého vlastnictví výrobních prostředků, prohlásilo tím ministerstvo vnitra za kriminální velkou část vývoje levicového myšlení za posledních dvě stě let (a křesťanského myšlení za poslední dva tisíce let). Má-li být zakázáno mluvit o revoluci, měla by nás policie patrně vrátit do společností před revolučními změnami – před nejen před ruskou revolucí, ale rovněž před francouzskou či americkou revolucí a třeba také před revolucí sametovou.

Jistě, bojovat proti zákazu Komunistického svazu mládeže znamená zastávat se velmi nevábné iniciativy. Naposledy nám to mladí komunisté připomněli na sobotní demonstraci proti americkému radaru, kam si přinesli rudé vlajky s Marxem, Leninem a Gottwaldem. Na otázku, zda pokládají za vhodné diskreditovat demonstraci vlajkou s portrétem diktátora a vraha Gottwalda odpověděli poznámkami o „antikomunismu“ a slovy, že je iniciativa Ne základnám vyzvala, aby na akce nechodili s vlajkami se srpem a kladivem. „Vyhověli jsme jim,“ dodali.

Pokud nechceme tento přístup označit za dětinské trucování a vynasnažíme se pro něj najít pojmenování v politické terminologii, jedná se o obstrukci. Obstrukční politika je někdy oprávněná a má mnohdy své kouzlo – kupříkladu schvaluje-li parlament nepřijatelný zákon. Namísto toho, aby komunisté praktikovali obstrukce v „buržoazním parlamentu“, snaží se v něm působit jako konstruktivní síla. Jejich omladina se chová obstrukčně nikoli vůči svým politickým nepřátelům, ale vůči svým spoludemonstrantům, vůči hnutí, kterého se účastní a s jehož cíli se ztotožňuje.

Mladým stalinistům pochopitelně vyhovuje, že mohou jakoukoli kritiku označit za antikomunismus. Čerpají tak svou legitimitu z odmítnutí hnutí, které už pět let (od petice „S komunisty se nemluví“) odrazuje svou hloupou a agresivní jednostranností a útokem na základní lidská práva. Kdo by chtěl stát na straně senátora Štětiny, který například zcela vážně navrhoval kriminalizovat komunisty za odmítání amerického radaru s odkazem na paragraf o „vlastizradě“? Podobně antikomunistům vyhovuje, když mohou ve své křižácké výpravě proti „komunistickému zlu“ vždy poukázat k některé z živoucích stalinistických karikatur komunismu, když mohou své řeči o „komunistické hrozbě“ doložit některým z hérostratovských činů členů Komunistického svazu mládeže. Nechci jít tak daleko, abych tvrdil, že antikomunisté mladým stalinistům za jejich činnost platí. Skutečnost je ještě horší – mladí stalinisté se chovají tak hloupě, jako kdyby je platili jejich vlastní ideoví odpůrci. Dělají to přitom zadarmo a s nadšením.

Zdálo by se, že nejjednodušším řešením by bylo poslat stalinisty i antikomunisty k čertu a nestarat se o ně. Tak jednoduché to ale bohužel není. Musíme žít s následky jejich počínání – ať už jím je zdiskreditovaná mírová demonstrace, nebo omezení svobody slova. Těžko se tedy můžeme vyhnout zaujetí stanoviska. Ač nám může být extrémně nesympatický, musíme se zastávat práva Komunistického svazu mládeže na sdružování a na svobodu slova (stejně, jako bychom museli bojovat za podobné právo pro antikomunisty, kdyby ho snad někdo chtěl omezovat). Zároveň musíme polemizovat s hloupostí jejich názorů a vypořádávat se s nimi, diskreditují-li svou propagandou cizí demonstrace.