Pomineme-li poznatky nového interdisciplinárního oboru neuroekonomie, kterým se u nás mj. zabývá František Koukolík, jednou z nejvíce zajímavých kritik neoklasického paradigmatu resp. koncepce člověka jako racionálního spotřebitele (homo oeconomicus) je přední americký sociolog a sociální psycholog Amitai Etzioni, jenž se ve své knize Morální dimenze ekonomiky tomuto tématu široce věnoval. Nosnou myšlenkou jeho publikace je názor, že důvodem a hybnou silou ekonomického chování člověka není jen bezprostřední maximalizace užitku, ale i zřetelné dostání morálních závazků dané společnosti. Zjednodušeně řečeno, homo oeconomicus je pouze jedna z mnoha variant lidského chování, která však není dominantní a přirozenosti lidského rodu vlastní.

Dalším závažným nedostatkem neoklasického paradigmatu je podle Etzioniho vágní definování pojmů, se kterými teorie ve svých předpokladech operuje a na základě nichž redukuje svět do několika kategorií --- spotřebitelovy preference, maximalizace užitku, lidský racionalita... Preference jsou touto teorií považovány za neměnné a okolním světem nepodmíněné; nemůžeme je blíže specifikovat, odrážejí se pouze v chování spotřebitele. Člověk je tak brán jako nezávislá rozhodovací jednotka izolovaná od okolního světa (tj. od společnosti, od jejich tradic, zvyků, morálky, politické situace apod.). Toto tvrzení zcela ignoruje (nebo snad nechce brát v úvahu) mnohá zjištění (kulturních) antropologů, psychologů, sociologů.

Etzioni tvrdí, že člověk, jež není integrován do společenství, resp. je od něho odříznut (tudíž splňují představu neoklasiků o "samostatné jednotce"), není schopen přijímat rozhodnutí, volit, být svobodný. "Atomizace individuí, redukce společenství na davy, rezultují ve ztrátu jejich intelektové kapacity a jejich identity (Kornhauser, 1959, Fromm, 1941)" [1, str. 18]

Můžeme srozumitelně a jasně dokázat, že bez společenství, by člověk neuměl komunikovat, natož nějakým způsobem vyjadřovat své preference, které jsou opět vytvářeny v společensko-kulturním kontextu. Ignorovat fakt, že preference člověka nejsou z velké části formovány jeho společenstvím (širší pojetí), místem života (užší pojetí), společenskou třídou, resp. společenskou rolí (nejužší pojetí), není nic jiného než prosté odmítání skutečnosti a vytváření jakéhosi imaginárního světa. Chceme-li, aby určitá vědecká teorie byla produktivní, musí se --- a to je vůbec jedna z nejzákladnějších podmínek --- týkat reálných jevů, nikoli představ.

Bez socializace jedince, která je, zjednodušeně řečeno, interakcí mezi jedincem a společenstvím, se dá velmi těžko představ fungování nejen mezilidských vztahů, ale i ekonomických. Banky by nemohly půjčovat peníze, pokud by ve společnosti nebyla zakotvená základní úroveň důvěry, velká část výrobců by zkrachovala, jelikož spousta produktů je pořizována z důvodů zařazení se k určité společenské skupině; v tomto případě se důvod nákupu určitého statku či služby neodvíjí od (teorií definovaných) individuálních, konzistentních preferencí spotřebitele, ale na základě snahy identifikace spotřebitele se společenstvím, které od něho něco očekává spotřebu jistých statků a služeb. "Čím více akceptují lidé neoklasické paradigma jako návod pro své chování, tím více je schopnost ekonomiky vytrvat omezena." [1, str. 210]

Přijme-li podstatnou roli společenství v životě spotřebitele, lze se jen těžko vyrovnat s představou člověka, který sobecky maximalizuje užitek.

Užitečností (v intencích neoklasické teorie) rozumíme subjektivní uspokojení ze spotřeby --- ať už své, či ostatních. Ve skutečnosti jediné, co nám uvedená definice užitečnosti říká, je to, že se člověk (homo oeconomicus) neustále uspokojuje (maximalizace užitečnosti je základním motivem lidského chování). Jedná se opět o neproduktivní tautologii, protože ať dělá člověk cokoliv, vždy maximalizuje svůj užitek. Abychom mohli pojem užitečnosti opravdu používat, musíme definovat užitečnost na základě její negace a tím provést nutnou diferenciaci, jež činí pojem produktivním --- tj. odpovědět na otázku, co je užitečné a co nikoliv? Hledat odpovědi na tyto otázky je ale v přímém rozporu s metodologickým individualismem, který s paradigmatem neoklasické teorie úzce souvisí. Proto bude neoklasik vždy nahlížet na narkomana pouze jako na spotřebitele, který svým sebedestruktivním chováním maximalizuje svoji užitečnost; a totéž bude platit i pro sebevraha, který skokem z mostu (naposledy) učiní totéž.

Univerzální a neproduktivní pojetí užitečnosti, jak nám ho neoklasická teorie předkládá, je v přímém rozporu s fakty o lidském chování. Nerozlišuje totiž mezi požitkem (hédonisticky orientovaným) a dodržováním společenských norem a hodnot nebo mezi altruismem. Je jedno, jestli si koupíte láhev vína, odmítnete úplatek nebo pomůžete neznámé osobě v nouzi. Ve všech případech se uspokojíte --- ať už chutí vína, opojného pocitu hrdinství či ze zvýšení své reputace. Vždyť takový altruismus je jen sofistikovaná forma sebeuspokojení nad pomocí druhému, případně jeho radostí. Lidé nekradou a chovají se morálně, protože nezákonným, resp. nemorálním chováním by si jednoduše způsobili strast.

Uvedené chápání užitečnosti je nejenže asociální a nedostatečné, ale zároveň i nesmyslné --- člověk podle zmíněné teorie zažívá stejný pocit uspokojení ze svíčkové, ať už si na ni pochutná on, nebo jeho soused; podnikatelovi může být jedno, zda zakázku získá jeho firma, či konkurence. Navíc zde dochází k podstatným sémantickým vadám --- projevy altruismu, obětování a odříkání (tj. dostání určitého morálního závazku) jsou považovány jen za jiné formy uspokojení téže užitečnosti. Je to stejně nesmyslné jako považovat smrt za odlišnou formu života.

Etzioni říká, že člověk sleduje minimálně dvě (avšak nikoli velký počet) užitečnosti --- požitek a morální závazek. Znamená to, že lidé nechovají pouze na bázi hédonistického uspokojení, nekradou jen proto, že jsou někým sledováni pod hrozbou trestu... a jsou dokonce schopni konat činnost, kterou považují za správnou, i když se tím dostávají do pomyslné ekonomické ztráty. Neznamená to ale, že se oba motivy nemohou doplňovat --- chovat se šetrně k životnímu prostředí je nejenom morální, ale v konečném důsledku i pro člověka příjemné. Morální závazky se mohou také pozitivně odrazit ve snížení transakčních nákladů. Například společnost, která považuje plýtvání léku za amorální, nemusí vymýšlet cenové mechanismy proti nadměrné spotřebě; stejně tak výběr daní bude úspěšnější ve společnosti, která považuje odvádění daní za její povinnost, nikoli za státem vynucené zlo.

Morální chování také významně ovlivňuje fungování hospodářství. Uveďme příklady dvou typických evropských welfare států: Francie a Švédska. Zatímco ve Francii je státu blahobytu dosahováno obrovským byrokratickým aparátem s nemalými náklady, které může hospodářství a v konečném důsledku i společnost destabilizovat, naproti tomu ve Švédsku je společenská soudržnost způsobena silnou autoritou k normativním smlouvám, ačkoliv většinou nepocházejí z hlav ministerských úředníků. Je to způsobeno hlubokou rolí morálních závazků ve společnosti tohoto skandinávského státu.

Neoklasická teorie nám nepodává uspokojivou definici racionality, i když člověk, jako bytost plně racionální, v ní hraje stěžejní roli (viz výše). Jen těžko postačíme s tak nedostatečným definováním racionality jako schopnosti konzistentně maximalizovat svůj užitek. Racionalita homo oeconomicus je racionalitou cvičené opice --- tj. naučená a neustále opakovaná činnost za účelem dosáhnout uspokojení. Takovéto pojetí nám racionalitu definuje jen velmi omezeně (nevíme, co je racionální a co iracionální); dále předpokládá, že racionalita je společná vlastnost každého člověka a vyskytuje se v absolutní míře (plná racionalita). Etzioni naopak chápe racionalitu jako proces, jenž vyžaduje úsilí a v němž člověk využívá dostupné fakta a zdravý rozum (logiku) pro rozhodování. "Lidé jsou více nebo méně racionální v závislosti na svých schopnostech (...)." [1, str. 121] Zdůrazňuje také roli závazků a afektů, které mohou racionalitu oslabovat, podporovat nebo mít s ní mít indiferentní vztah.

Racionalitu je potřeba chápat jako socio-kulturně podmíněný proces, který nemá plně univerzální atributy. Absence interkulturní dimenze racionality se ukazuje jako další závažný nedostatek neoklasické teorie, jež má dalekosáhlé důsledky v dnešním globálním světě: to, co je racionální pro obyvatele vyspělých zemí, není nutně racionální pro obyvatele jiných kultur.

Domnívám se, že teorie zmíněného paradigmatu je naprosto nedostatečná, platí velmi omezeně a je bez potřebné explanační síly, aby byla používána v takovém rozsahu, jako je tomu doposud. Místo aby odrážela reálný svět, tvoří si vlastní; místo aby člověka poznala, dopředu ví, jaký je, a dokonce jiný být ani nemůže. Je proto potřeba se od neoklasického stylu myšlení odpoutat, otevřeně přijímat nové podněty, začít myslet jinak, ale hlavně umět učit jinak.

Literatura

[1] ETZIONI, A. Morální dimenze ekonomiky. 1. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995 ISBN 80-85865-19-X