Má poznámka míří k jedinému: poznat současnou Čínu v žádném případě nelze na výletě do Šanghaje, jak se snaží naznačit pan Čulík, pokud mě neklame zdání. Navézt studenty na krátkodobé pobyty do výkladních skříní ČLR a čekat, až budou nadšeně líčit raketový hospodářský rozvoj země, považuji osobně spíše za zvláštní smíšeninu naivity a více či méně bezděčné, a proto o to nebezpečnější propagandy. Ve skutečnosti by povinně měli všichni západní vysokoškoláci navštěvovat oblasti obyčejné Číny, které tvoří naprostou většinu její rozlohy. Aby viděli, jak vypadají následky divokého kapitalizmu, a aby si uvědomili, jakou daň platí Čína za svůj velmi problematický a nevyrovnaný pokrok. Možná až by příště drželi v ruce výrobek s nápisem "vyrobeno v Číně", zamysleli by se a dlouho by váhali, zda jej nemají vrátit do police.

Osobně zastávám názor, že zoufale potřebujeme lidi, kteří mají zkušenost s tím, co označuji jako opravdovou Čínu, a ještě více lidi, kteří si ji dokážou spojit do souvislostí, kriticky zhodnotit a rozumně podat. Naopak jsem přesvědčen, že poslední, co je zapotřebí, jsou zástupy zanícených obdivovatelů ČLR, kteří budou veřejný prostor zahlcovat výlevy o šanghajských mrakodrapech a spletencích dálnic. Mám z toho obavy proto, že takových neznám zrovna málo. A je to přitom úplně stejné, jako když korejský turista "poznává" Česko návštěvou historického jádra Prahy a Českého Krumlova.

Třítýdenní pobyt je přitom kratší, než jsou běžné okruhy cestovního kanceláří po nejturističtějších místech ČLR, na nichž se zákazníci pro jistotu letadlem, v nejhorším luxusním vlakem, přesouvají z jedné Potěmkinovy vesnice do druhé a fotí si nezřídka umělé památky pro tyto účely vytvořené před několika lety z betonu z rozhodnutí místních kádrů.

Proto zatímco se pan Čulík těší, já mám spíše obavy. Každý rok přitom odjíždí kolem 15 studentů pražské a olomoucké sinologie s poměrně slušným jazykovým a kulturním základem na roční stáž, zpravidla spojenou s několikaměsíčním cestováním. Je potom politováníhodné, že žádný z nich zatím nebyl ochoten se se svými zkušenostmi podělit v Britských listech. Velmi mě to mrzí. Jakožto člen Ústavu Dálného východu jistě můžu být nařčen ze zaujatosti, přesto si však myslím, že by to bylo mnohem podnětnější.