Podle oficiálních dokumentů se podařilo zachránit si život pouze tisíci lidí a zbytek byl stržen rychle se potápějící lodí do hlubin Baltského moře, nebo zmrzl v ledové vodě, kdy venkovní teplota byla dvacet pod nulou. Loď vyplula z polského okupovaného přístavu Gdyně, který byl přejmenován na Gotenhafen, směrem na západ do ještě neobsazeného území. Nerozšířenější polský list "Gazeta Wyborcza" právě v této souvislosti kritizuje, že film nikde nezaznamenal, že šlo o Němci okupovaný velký polský moderní přístav, vybudovaný před válkou z malé rybářské vesnice, protože země po roce 1918 neměla na Baltu žádný jiný.

Podle listu autoři snímku zachovávají na jedné straně politickou korektnost, ale na druhé jasně neřeknou, kdo na této katastrofě nese vinu, ačkoliv je jasné, že Němci mohou vděčit nacismu za tuto tragédii. Jiný polský list "Dziennik" zařazuje tento film k předcházejícím "Dresden" o zničení Drážďan spojeneckým letectvem v roce 1945 a "Die Flucht - útěk", popisující úprk civilistů před Rudou armádou přes zamrzlý Balt, o kterém Britské listy právě před rokem referovaly. Varuje přitom, že tímto způsobem "Němci ze sebe samých vytvářejí vedle Židů druhou hromadnou skupinu obětí války".

Promítání filmu "Die Gustloff", který vyrobil Druhý německý televizní program ZDF, se účastnila spolková kancléřka Angela Merkelová, státní ministr pro kulturu Bernd Neumann, prezidentka ústřední rady Židů v Německu Charlota Knoblochová a prezidentka Svazu vyhnanců Erika Steinbachová. Mezi hosty byli i hlavní představitelé filmu, mezi nimi i herečka českého původu Dana Vávrová a jeho režisér Joseph Vilsmaier. Samotný film fabuluje volně události i jeho hlavní osoby na pozadí skutečných historických událostí. Cílem autora scénáře filmu Rainera Berga a jeho odborného poradce Heinze Schöna spolu s producenty Norbertem Sauerem a Cornelií Wecker bylo seznámit po šedesáti letech německou veřejnost s touto tragédií prostřednictvím protiválečného filmu. Pět let trvala jeho příprava, aby mohl být natočen nejdražší televizní film v dějinách Německa.

Historie celé události začíná vlastně v roce 1936, kdy v Hamburku byla zahájena stavba v tehdejší době největší německé osobní lodi o výtlaku 25 500 BRT. Za tehdy nebývalou cenu 25 milionů říšských marek se tak vybudovala pro nacistickou organizaci "Kraft durch Freude", v našem pojmu odborářskou rekreaci, vlajková loď její plánované výletní flotily. Loď byla dána do provozu až 15. března 1938 a původně se počítalo, že bude pojmenována po Adolfu Hitlerovi. Jméno však obdržela po švýcarském nacistickém politikovi německého původu Wilhelmu Gustloffovi, který byl v nedožitém věku 40 let zastřelen 4. února 1936 židovským studentem Davidem Frankfurtrem. Nacistická propaganda z něj učinila mučedníka již i proto, že byl přítelem samotného Hitlera a jehož žena mu dělala do konce roku 1923 sekretářku. Gustloff se narodil 30. ledna, tedy v den, který každoročně slavili nacisté jako výročí převzetí moci v Německu v roce 1933. Osud tomu chtěl, že stejný den se stal osudný i pro loď nesoucí jeho jméno, protože na svou poslední plavbu vyplula 30. ledna 1945.

Svému původnímu účelu sloužila však pouze necelý rok a půl, kdy se na její palubě určené pro 1880 pasažérů rekreovali vybraní příslušníci nacistických organizací. Po vypuknutí války v září 1939 byla zabavena Kriegsmarinou a upravena na lazaretní loď. Po roce byla pak přemístěna do Gdyně-Gotenhafenu jako plovoucí základna 2. školní ponorkové divize. Téměř celou válku přečkala bez jakékoliv pohromy a teprve když se ke Gdaňskému zálivu nezadržitelně blížila Rudá armáda, velkoadmirál Karl Dönitz se rozhodl přemístit své námořníky, vedoucí nemilosrdnou ponorkovou válku, do bezpečí a pokusit se zahájit ještě na poslední chvíli novou ofenzivu proti spojeneckému loďstvu. Zde dokončilo kurz na osmdesát posádek ponorek a na jejich přemístění byly určeny dvě lodě "Wilhelm Gustloff" a "Hansa".

Nikdo z civilních uprchlíků shromážděných v přístavu netušil, že se stanou zástěrkou pro přesun těchto vojáků a pomocného vojenského ženského personálu. Podle německých údajů bylo naloděno celkem 10 300 lidí, z nichž bylo 8 800 civilistů s velkým počtem dětí. 1 500 příslušníků Wehrmachtu, mezi nimiž kromě raněných bylo 340 osob ženského personálu a 918 námořníků 2. výukové ponorkové divize. Na lodi byla umístěna i protiletadlová děla a samotní Němci uvádějí, že podle námořního práva se beze sporu jednalo o válečnou loď. Samotná evakuace byla provedena neodborným způsobem a lodi veleli protichůdně čtyři kapitáni, mezi nimiž docházelo neustále ke sporům, jakým způsobem má vlastně loď plout.

Protože měli obavu, že se mohou srazit s minolovkami, které se v jejich blízkosti vyskytovaly, tak dokonce když se setmělo, dal jeden z kapitánů pokyn ji osvětlit. Stala se tak snadnou kořistí sovětské ponorky S 13, která ji 30. ledna o 21 hodině objevila.Čtvrt hodiny poté její velitel Alexander Ivanovič Marinesko nechal odpálit ze vzdálenosti 700 metrů čtyři torpéda, z nichž tři zasáhla svůj cíl. Loď se potopila velmi rychle za jednu hodinu a zachránit se podařilo pouhých 1 252 lidí. Příčinou tak vysokých lidských ztrát byl nedostatek záchranných prostředků a skutečnost, že paluba lodi byla opatřena pancéřovým sklem, takže řada lidí utonula spolu s potápějící se lodí, protože ji nemohla ani opustit.

Hlavní vinu však nesl nacistický režim , který rozpoutal válku, což jednoznačně potvrdily i následné dokumentární filmy uvedené k "Die Gustloff", které neopomenuly ukázat nezměrné zločiny proti ruskému obyvatelstvu. Ponorka S 13 potopila ještě 9. února 1945 další německou loď "Steuben" s čtyřmi tisíci lidí na palubě. Kapitán Marinesko obdržel posmrtně v roce 1990 titul Hrdina Sovětského svazu a v Kaliningradu, bývalém Královci mu byl zřízen památník. Když Dönitz informoval Hitlera, že mu zahynuli prakticky všichni vyškolení ponorkáři, dostal záchvat vzteku. Poslední obětí potopené lodi se stal o několik dnů později civilní kapitán lodi, který jí formálně velel, protože byl na Hitlerův rozkaz popraven.