10. 3. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 3. 2008

Válka s mloky Lovelocky

"Mluvím jen jako zástupce Gaii, protože takových mluvčí je málo, zatímco mnozí promlouvají jen ve jménu lidí. -- Nesmrtelní nepotřebují obnovovat svůj obraz: postačí neustále obnovovat život, v němž spočívá jejich bytí. Živá bytost, která žije po čtvrtinu doby existence vesmíru a je stále plná síly, je de facto nesmrtelná. Je součástí všehomíra a snad i součástí Boží."

James Lovelock: Gaia, živoucí planeta

"Jak již řečeno, s pojmem nelze zaměňovat fantasma vůbec, jež je představou názornou a úplnou, tedy jednotlivou, avšak ne vyvolanou bezprostředně vlivem na smysly -- právě proto nepatří do komplexu představ. I potom je však třeba odlišovat fantasma od pojmu, když se užívá jako reprezentant nějakého pojmu."

Arthur Schopenhauer: O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu

Existují hrdinové, kteří dokáží nevzrušeně přijmout vlastní zničující osud. Jak ale nazvat ty, kdo bez sebemenších známek zoufalství hledí vstříc genocidě, kterou hlásají?

Z čeho vyrůstají myšlení, cítění a víra ochotné obětovat většinu lidstva na oltář fantasmatu; myšlení, cítění a víra příkře odsuzující "humanistickou herezi"? Čtenář Britských listů má právo slyšet kromě "B" také "A", kromě závěrů i východiska. Po prozkoumání počátků bude snad zřejmé, že James Lovelock, který se prostřednictvím přeloženého textu postaral o nejčtenější článek minulého týdne, nenachází nic než to, co do svého systému vložil.

Pomíjivost a nicotnost lidí nejsou snad jen nějakým závěrem podmíněným konkrétními časoprostorovými souřadnicemi, ani poznávací perspektivou odlišnou od vyznávaných hodnot. Jde naopak o samotné jádro hodnotového systému, v němž významnější roli sehrává anorganický povrch planety a půdní bakterie než lidské společenství. Proberu zde Lovelockovu kauzu v širším kontextu, abych ukázal extrémní míru zvůle při zpracování tématu. Ponechávám přitom na jungiánech, aby si vychutnali doslova na zlatém podnose se nabízející téma Lovelockovy psychické inflace. Analýze, kterou zpracovávám já, je uzavřena možnost jednoduše subsumovat případ jako celek pod nějakou diskvalifikující kategorii a poté provést formální kontrolu plus konkretizaci. Na začátku neudělám víc, než udělal Lovelock sám. Obrazně lze říci, že se tento vesnický synek původně pokusil o cosi jako banální zjednodušení pravopisu. Když však sám sobě ulevil tím, že místo "Anthropos" (člověk) všude píše "Atropos" (bohyně smrti), nemůže tato zdánlivě formální změna zůstat bez následků na celkovém smyslu jeho díla.

James Lovelock se na rozdíl od ekologických aktivistů nikdy neobával zničení své Gaii -- Země, kterou v rozporu s všeobecně uznávanou hypotézou nevyhnutelné tepelné smrti Slunce chápe coby nesmrtelnou, záměrně jednající živou bytost. Protože však tato údajná nesmrtelná bytost je zároveň jediným rezervoárem smyslu, který Lovelock ponechal v platnosti, a vše ostatní má tedy smysl vždy jen v nějakém vztahu k ní samé, je též apriori jedno, zda se lidem podaří či nepodaří vyřešit globální oteplování, zachránit ohrožené druhy, přežít atd. Gaiu přece vážně ohrozit nemohou -- a na nich samých (nebo vůbec na čemkoliv jednotlivém) vlastně až tak dalece nezáleží. Druzí lidé -- ovšem třeba s výjimkou sousedů, bez nichž by nedokázal ani udržovat svůj dům -- jsou navíc pro Lovelocka vesměs jedinci posedlými městským životem v podmínkách senzorické deprivace, těmi, kteří ruší jeho klid, když mu brání ležet v trávě a pozorovat zpívajícího skřivana; a v čem všem že mu tím vlastně brání! "Posedlost božstvem je tedy explicitním a otevřeně podporovaným cílem, extatickým sdílením, které reprezentuje setkání s náboženskou zkušeností - a je také samozřejmě idiomem, jímž ti, kdo aspirují na pozici náboženského vůdce, soutěží o sílu a autoritu," píše o etablování nových kultů I. M. Lewis v Ecstatic Religion.

Při verbalizaci a znázornění své apokalyptické vize není Lovelock vůbec vybíravý. Namísto zarmucování názorových oponentů děsí zvídavou ženušku, plánující možná právě rodinu. Ve snaze získat stoupence mezi nábožnými dušičkami parazituje na religiózních symbolech mateřství - tu na Panně Marii, tam na indické bohyni Kálí. Lovelock se snaží soustředit numinózní síly spjaté s nejrůznějšími ženskými božstvy tradice. Schází snad jen balijská Rangda, ta se však k uctívání věru dvakrát nehodí... Co si měl ovšem L. počít, když samotná metafora superorganismu není nijak nová (najdeme ji nejen u přírodovědce Huttona, ale třeba i u Novalise), ani dostatečně libidinózně obsazená! Publikované L. výroky na adresu oficiálního křesťanského kultu prozrazují povrchní konformismus, zálibu ve vnější stránce, v rituálech, snad chápanou jako projev smířlivosti. Tiskový mluvčí Gaii se ovšem stejně nemůže spokojit s podřízenou pozicí, takže i papeži udílí rady ohledně toho, jak má správně líbat zemi.

Lovelockův příklad jasně ukazuje nebezpečí "vědecké" legitimizace megalomanských idiosynkrazií. Fantasma Gaii/Marie/Kálí atd. je v racionálním smyslu výkonem subsumující soudnosti, primárně tedy událostí estetickou, která ilustruje pojem nesmrtelného božstva, v němž údajně žijeme. Kde zůstala věda, která v minulosti těžila z Lovelockovy neortodoxní perspektivy? A mají snad současné výkony severodevonské Pýthie v kalhotách být důkazem vědeckosti "teorie", když přece víme, že je logicky možné, aby i z nesprávného předpokladu plynul správný závěr?

Vyprávění o ekologické krizi

Pokud si připustíme, že se s naší civilizací právě "něco důležitého děje" -- předpoklad to není vůbec samozřejmý, protože řada lidí ho dosud vehementně popírá -- stojíme před otázkou, jaká bude takříkajíc "světonázorová odezva" toho, co se děje. Moje teze zní, že odezva na tuto výzvu má vůbec málo co společného s dostupnými závěry vědeckého poznání. Je totiž otázkou volby apriorní narativní schematizace, která závisí na obrovském množství faktorů (psychická konstituce, rodinná výchova, typ vzdělání, konkrétní životní osudy, postavení ve společnosti...). Varianta rozvinutá Lovelockem je přitom jen jedním z mnoha možných řešení, a vůbec ne tím nejlogičtějším.

(Krátká vysvětlující odbočka, mírně zábavná: Narativní schematizaci můžeme pokládat za jakousi matrici, do níž vědomí dosazuje jednotlivé skutečnosti takovým způsobem, aby ve výsledku co nejlépe připomínaly předem předpokládaný tvar. Na základě této matrice jsou tedy některé nehodící se skutečnosti odkládány stranou, jiné překrucovány atd. Příklad: Muž středního věku vedoucí dosud vcelku zajištěnou existenci se zničehonic začne zabývat jistou spravedlivou veřejnou kauzou. Navzdory spravedlivosti věci však existují důvodné obavy, že by mohl být sledován zpravodajskou službou, jeho telefon být odposloucháván atd. Nepřehledná fakta promíšená obavami mu brzy přerůstají přes hlavu - až do té doby, než jako pes slídič objeví ve své paměti stopu, po níž se může bez obav vydat. Od té chvíle vnímá každou nevysvětlitelnou událost na základě příběhu z filmu Velký blondýn s černou botou -- a zdá se, že je konečně víceméně spokojen.)

"Důležitá událost" jménem ekologická krize je tak komplexní, že žádná jednotlivá hlava není s to vzít v úvahu a integrovat všechny (aproximované!) údaje o dopadech emisí různých skleníkových plynů (oxid uhličitý, metan, vodní pára...) na klima - a současně zohlednit důsledky vyčerpávání přírodních zdrojů (fosilní paliva, fosfáty...). Kromě toho strana vstupů civilizačného metabolismu (docházejících surovin) je dosud reflektována především na národní úrovni, a to subjekty se sklonem k radikálním interpretacím, zatímco výstupy (skleníkové plyny, především) sleduje umírněné mezinárodní vědecké těleso IPCC. Světové společenství zkrátka vcelku důkladně plánuje výstavbu veřejných záchodků, o obecní sýpce však prakticky nepadlo vážné slovo. Jednoduše Zvonokosy.

Vědu bychom sice měli brát i nadále velmi vážně, na "vědecký obraz světa" však za těchto okolností definitivně zapomeňme. Volba metanarativu -- postmodernou tolik odmítaného velkého vyprávění -- v okamžiku dezorientace začíná být akutním požadavkem dne. A v případě Lovelocka jde o metanarativ především ostatním.

Domnívám se, že v západní kultuře lze nyní rozpoznat prostor pro nejméně pět myslitelných verzí velkovyprávění o ekologické krizi, které tu naznačím. Nesnažím se však o výrobu nějakého úplného seznamu možných odezev (jen už proboha žádné Tableau economique!), ale spíše o předběžný rozvrh možného. Pro odpovědi ze strany neharmonizovatelného nakonec samozřejmě bude platit, že "ani všechen bambus zemí Čchu a Jüe by nestačil k tomu, abychom jejich výčet mohli zapsat" (Sun Pin, Způsoby boje).

Základní verze metanarace vyrůstá z křesťanského výkladu dějin spějících k Poslednímu soudu. Ačkoliv se to může v ateistické české společnosti zdát málo pravděpodobné, její vliv je potenciálně značný. Je obecným kulturním statkem vyskytujícím se v mnoha různých převlecích, též coby projev kulturní regrese. Lidé přesvědčení, že "poslední bitva vzplála", budou v případě akutní krize spíše očekávat rychlý a definitivní konec dějin, po němž teprve přijde to opravdu důležité -- hříšníci úpějící v plamenech (à la Tertullianus), spravedliví docházející odměny, atd. Základní verzi pro její notorickou známost není na tomto místě třeba dále rozvíjet.

Druhá verze též předpokládá rychlý průběh ekologické a civilizační krize a konec dějin. Je to ovšem v zásadě projev zoufalství, protože po rozpadu perspektivy "nekonečného pokroku" upadá do regrese k první verzi, jíž však už nyní chybí transhistorické vyústění. Jde o verzi čistě reaktivní. Vyznavače bychom nejspíše potkali v ordinacích psychologů a psychiatrů, kde marně pátrají po přístupu k poslednímu stadiu křesťanského dějinného schematu.

Třetí verze: Pomalý průběh, tragické vyústění. Jinak řečeno: Brzděný katabolický kolaps globální civilizace s řadou záchytných bodů a dočasných stabilizací. Tato varianta v našem kulturním prostoru nemá mnoho tradičních opor a může vzniknout jen složitou modifikací variant ostatních. Úvaha stojící za ní vypadá následovně: Člověk ve skutečnosti nemá ani slabou mesiášskou sílu; i v těžkých dobách však je často schopen improvizace a překvapivých řešení, což snad umožní vyhýbat se nejhoršímu a budovat přechodně stabilní, menší společenské útvary. Bylo by také dogmatické vidět vyústění krize jen jako jednou provždy dolů směřující vektor. Nemůžeme svá očekávání pověsit na hřebík legendy, podle níž roztrhaný Dionýsos jednou vstane z mrtvých coby Zagreus; ale kdo vlastně s určitostí ví, co ještě může přijít, pokud zabráníme definitivnímu zhroucení!

Čtvrtá verze: Rychlý průběh, úspěšné vyřešení. Lidé s velkou důvěrou v technologický pokrok či se silně zakořeněným závazkem vůči tradiční humanistické ideologii považují za svou povinnost držet se výhradně této víry a pochybnosti cenzurovat. Z této matrice pocházejí fámy o autech na stlačený vzduch, biolihu z bramborových slupek, jaderné fúzi za třicet let atp. Odsud ale pochází stejně tak i představa, že technologické řešení blokuje "pouze" rigidní politický systém. Tato metanarace má díky zapřažení mesianismu velký mobilizační potenciál, ale ze své povahy je rovněž s to stimulovat osudově chybné investice poslední volby. Přesvědčení o tom, že "technické řešení prostě musí existovat" je tu totiž jakousi obsesí. Není divu, pochopíme-li, že se tu usiluje o civilizační kontinuitu a na nalezení dostatku zcela nových zdrojů závisí doslova vše.

Pátá verze: Pomalý nástup, mírný průběh krize, úspěšné řešení. Strana Zelených mírného pokroku v mezích zákona. Důvěra v technologickou revoluci není tak silná jako v předchozím případě, na druhé straně však ani obavy nejsou tak intenzivní. Převládá přesvědčení, že řešení již virtuálně existuje, jde pouze o to je postupně uvést do praxe.

Mezi modrými stromy?

Kampak v tomto pětiúhelníku umístíme Lovelocka s jeho "hypotézou Gaia"? A oč mu vlastně jde, když prosazuje vlastní velké vyprávění? Předně: Je třeba co nejrozhodněji odmítnout tezi, podle níž je Lovelockova dehumanizace v úzkém vztahu s jeho údajným pesimismem. Tvrzení o pesimismu je možné formulovat jedině na základě chybné perspektivy. To, na čem skutečně záleží, je Gaia/Maria/Kálí/Atropos atd. Nejde o nějaké jsoucno ohrožené zánikem. Gaia atd. není skutečně živou, smrtelnou bytostí, která by mohla svého platonického vyznavače v kterémkoli okamžiku zanechat v zoufalství, kdyby zemřela nebo jej prostě opustila. Za tuto nezpochybnitelnou jistotu je ovšem nutno zaplatit, smířit se s tím, že ta, jež jako Gaia zrodila, také jako Atropos usmrtí. Jelikož Bůh Otec Lovelockovi ustoupil do pozadí, Gaia jako jediná teď zastupuje věčnost -- a sub specie aeternitatis vlastně na pár miliardách lidí nijak zvlášť nezáleží. Navíc L. osobně dost často hudrá nad tím, jak mu lidé překážejí. Podvědomé přání usmrtit sobě nepohodlné osoby má možná téměř každý -- aby se je však vůbec odvážil vyslovit nahlas, musí je vyztužit ideologií, která tento projev destruktivního pudu racionalizuje.

Zastánci (z humanistického pohledu) srovnatelně pesimistických scénářů v americké Peak Oil komunitě vyvíjejí značné úsilí na záchranu zbytků civilizace po konflagranci, ve kterou pevně věří. Studují využití nouzových zdrojů energie, učí se kompostovat, šíří dovednosti potřebné k výrobě mechanických kalkulátorů, oprašují prastaré umění mnemotechniky, zakládají svépomocná pojišťovací bratrstva, volají po renesanci drobných, elementárním potřebám sloužících řemesel atp. Můžeme si o takových věcech myslet své, nicméně faktem je, že tito skutečníultrapesimisté tváří v tvář očekávanému zániku kultury a civilizace stále zkoušejí něco tvořit, přinejmenším v regionálním měřítku. Ještě jim záleží na lidské budoucnosti, byť ne "podle předpisů" -- abstraktního pravidla univerzalizace a dalších hořkých plodů novověkého špatného svědomí. Naproti tomu Lovelock, specifickým způsobem variující první verzi metanarativu, jí podsunul vlastní nemilosrdný panentheismus. Za dvacet let prý osud vystupující pod nickem Gaia chystá lidem tertulliánovská muka za dědičné konzumní hříchy. A nedá se s tím dělat nic. Absolutně nic.

Ještě v devadesátých letech přitom Lovelock hovořil o možném řešení ekologické krize, napadal zelené hnutí za údajně zbytečnou radikalitu a vědecké kolegy kvůli "démonologii" skrývanou prý za zájmem o "podivné atraktory" v matematické teorii katastrof. Zdánlivě vypadal umírněně. Když však na svém pozemku stavěl most přes řeku Carey, vzbudil ostrý nesouhlas redaktora Stuarta Brada a básníka Garyho Snydera podivným prohlášením, že řetězová pila je ďábelštějším vynálezem než vodíková puma. Sám k tomu později poznamenal: "Nezáleží na tom, co děláte, ale jak to děláte: čím výkonnější je nástroj, tím větším uměním je jeho správné použití". Pokud je mi známo, nepokusil se Lovelock zatím nikdy specifikovat, jak si vlastně představuje umění "správného použití" vodíkové pumy... Možná by to ale už zkusit mohl. V roce 2008 reportérce říká, že uskutečnitelné řešení ekologické krize by bylo muselo začít někdy v roce 1967 a většina lidstva nemá nejmenší naději na přežití. Co si tedy vlastně myslel, když v devadesátých letech vedl své optimistické, uklidňující tažení proti ?zelenému hnutí? Čím vysvětlit tento rozpor? Nenarážíme nakonec jen na věčnou potřebu hlasatele kultu udělat z oveček bezmocné zoufalé hříšníky, zcela odkázané na jeho služby?

Lovelockův příběh o Gaii před nás původně předstupuje ve vědeckém kabátě a opírá se o autoritu úspěšných prognóz. Ale co si počít s "vědeckostí" obrazu muk pekelných hubících jaksi mimochodem většinu lidstva, obrazu doprovázeného iluzí zvladatelnosti jaderné technologie v podmínkách naprostého civilizačního rozvratu? "Okultisté se opravdu cítí přitahováni dětsky monstrózními vědeckými fantaziemi. Konfúze mezi vlastními emanacemi a uranovými izotopy je koneckonců jasná," napsal před více jak šedesáti lety Adorno. Nevěděl tehdy přirozeně nic o deklarovaném Lovelockově záměru umístit v Coombe Millu, který kdysi rodina proměnila v útočiště druhů ohrožených agrobyznysem, sklad jaderného odpadu. ("Jaderné záření, jehož se lidé tak obávají, je z hlediska Gaii nepodstatná drobnost.")

Lovelockova vyrovnanost tváří v tvář příšerným událostem, jejichž příchod ohlašuje, se zřejmě opírá o pocit moci plynoucí z instinktu přežívání, jehož projevy ostatně můžeme nalézt i v publikovaném rozhovoru. Měli bychom to tedy konečně říci otevřeně: Lovelock si vlastně mne ruce v očekávání naší smrti, kterou vnímá jako nastolení spravedlnosti a současně jako divadlo, k němuž coby divák v prominentní gaianské lóži nemá vztah účastníka. On je přeci spravedlivý stojící pod ochranou božstva. On, gaian, se přece svým kritikům -- údajně následníkům indoevropských nájezdníků -- mstí pouze tím, že jim dokáže vyvolenost přežitím. (Pokud měl Freud v Časových poznámkách o válce a smrti pravdu, Lovelock vůbec nevěří ve svou vlastní smrtelnost!) Ať tedy obyvatelé měst sedí u svých televizí a třesou se strachy! Než dojde na rozsudek vyšší moci, "v útulném, pohodlném pekle městského života" není možno dělat nic víc, než čekat. Vše je přece předem rozhodnuto, a správně. Nebrali jste vážně Lovelockovy "planetologické" výhrady vůči předmanželskému sexu? Dovolili jste si nevěřit v Gaiu, stejně jako nevěříte v Boha? Rušili jste L. při svatém ukájení polymorfní perverze? Pryč s vámi - a dobře vám tak!

Když se doktor Braben Lovelocka zeptal, proč se zastavil u Země, proč tedy nepovažuje za živoucí bytost třeba celou Sluneční soustavu nebo dokonce vesmír, dostalo se mu odpovědi, že pojem "Gaia" umožňuje kromě intelektuálního názoru též smyslovou zkušenost. To však za normálních okolností vůbec není pravda. Při zpracování smyslových zkušeností vyčleňujeme proti pozadí tento les, tento strom, toto zvíře, tamtu skálu -- a to dosti svévolně, zpravidla však pod silným vlivem ontologie skryté v jazyce. Zkušenost, kterou Lovelock bez rozpaků spojuje s Gaiou, tedy může stejně dobře odkazovat na představu konkrétního předmětu vymezeného vůči pozadí, ale zrovna tak dle libosti i na fantasma typu živoucí vesmír atd. - v zásadě však bude spojení mezi označujícím a označovaným vždy pouze metaforou. Ležím-li v mateřídoušce a nade mnou zpívá skřivan, mohu mít třeba i "kosmické" zážitky -- zvlášť, pokud by mi bylo nějakých osmnáct dvacet -- ale co k tomu proboha přidá obludné Lovelockovo fantasma?

"Směřování k okultismu je symptomem regrese vědomí. To ztratilo sílu myslet nepodmíněné a vydržet podmíněné. Místo toho, aby obojí, v jejich jednotě a rozdílnosti, definovalo pojmovou prací, nerozlišeně je směšuje. Nepodmíněné se stává faktem, podmíněné bezprostředně danou podstatou. Monotheismus se rozkládá v druhou mytologii," napsal kdysi Adorno v Tezích proti okultismu. V centru Lovelockovy mytologie stojí Gaia a kdesi daleko za ní se krčí "s Gaiou rozvedený" Jahve, který prakticky nemá význam. Mužský princip, tradičně chápaný jako princip aktivity a pohybu, je v této mytologii takřka eliminován.

Jaké nároky vůči budoucnosti asi vznáší člověk, který podle vlastního přiznání hledá hlavně klidný život a rozeznává dokonce i "dobrodružně naladěná jehňata" (Gaia, živoucí planeta, s. 203)? Je jeho cílem ona vize ctnostných filozofek s elektronickými mozky, jež své vegetativně fungující protějšky schopné pouze reprodukčních funkcí nechaly zakořenit mezi modrými stromy? Takhle že by vypadala předzjednaná harmonie? Řekl bych, že Lovelock ve skutečnosti ženy zná ještě mnohem hůř než to své zatrolené fantasma...

Závěrem

S hrubou analýzou jsme u konce; zbývá otázka, jaký finální postoj k Lovelockovi zaujmout, abychom se sním příště již nemuseli tak párat. Už jsme mu věnovali příliš mnoho mozkové energie na to, že -- kromě několika metodologických přístupů z dob, kdy ještě více bádal než prorokoval -- nemůže nic hodnotného přinést. Jde-li o takovou monstrozitu jako destruktivní kult založený na touze po návratu do dělohy, na místě je každopádně obezřetnost -- abychom podprahové působení Lovelockových černých proroctví bezpečně zneškodnili.

Augustinus ve 4. století rozdělil vášně do čtyř kategorií. "Ale když souhlasíme, toužíce po tom, co chceme, jmenuje se to žádost, a když souhlasíme, užívajíce toho, co chceme, je to radost. Podobně když nesouhlasíme s tím, co nechceme, aby se přihodilo, je taková vůle strachem; když pak nesouhlasíme s tím, co se nám proti naší vůli stalo, je taková vůle zármutkem" (O Boží obci, sv. II., kniha XIV., odd. 6). Podobný výčet najdeme i u Descarta a Schopenhauera - ale zcela původně jde o výpůjčku od stoiků...

Nuže: Máme podle tohoto katalogu zlovolnému starci, který chce, abychom byli vyhubeni jako hmyz, dopřát potěšení nad tím, že nám strachem a zármutkem zkazil trávení? Ale kdeže. Mlžné strašidlo Lovelock má nárok pouze na krátký, intenzivní hněv následovaný rychle vybitým hnusem -- to když si uvědomíme jeho uspokojení z přežívání, do nějž symbolicky svádí resentiment.

Budiž pozdraveno, médium Gaii věčně žijící, dýchající! Kéž Tě hexenšus a hemoroidy berou ještě dalších třicet let!

                 
Obsah vydání       10. 3. 2008
10. 3. 2008 EU: Klimatické změny mohou vyvolat konflikt s Ruskem
10. 3. 2008 Partnerem Jednoho světa na školách je velvyslanectví státu, který mučí lidi Ondřej  Slačálek
9. 3. 2008 Bush: mučení chrání USA před teroristickými útoky
10. 3. 2008 Stupidita Jana  Drtilová, František  Koukolík
10. 3. 2008 Omyly neoliberalismu Milan  Valach
10. 3. 2008 Současnost místního novinářství František  Řezáč
10. 3. 2008 Česká vláda jedná s iráckými teroristy Lukáš  Lhoťan
10. 3. 2008 Impuls: V Bratislavě údajně tajně přistávají letadla CIA
10. 3. 2008 Ve Španělsku zvítězili Zapaterovi socialisté, nikoliv však s absolutní většinou
10. 3. 2008 Nová vláda v Pákistánu
10. 3. 2008 Válka s mloky Lovelocky Karel  Dolejší
10. 3. 2008 Buď se zachráníme všichni, nebo nikdo Jindřich  Kalous
10. 3. 2008 Kde ve světě podléhají američtí vojáci cizím vládám? Miloš  Kaláb
10. 3. 2008 Odchází velký bojovník Jan  Keller
10. 3. 2008 Proč je jednostranné uznání nezávislosti Kosova nezákonné Rajko  Doleček
10. 3. 2008 Americká hymna a Dvořákova Novosvětská zazněly v Severní Koreji Jana  Ridvanová
10. 3. 2008 Šanghaj není Čína Lukáš  Zádrapa
10. 3. 2008 O něčem, co se nedá koupit, neboli Pohled na diskusi o 'kapitalistické racionalitě' Uwe  Ladwig
10. 3. 2008 Kormidelníci archy Noemovy Michal  Vimmer
10. 3. 2008 Průměrná mzda a platinové pero
10. 3. 2008 Cesta do USA a setkání s Noamem Chomskym Jan  Tamáš
10. 3. 2008 Odložené školné aneb hezký trik v moderním balení Jan  Mertl
10. 3. 2008 Michael  Marčák
9. 3. 2008 Rudolf Kučera o sobě šíří nepravdu Štěpán  Kotrba
9. 3. 2008 Ke smůle planety i životního prostředí Beno  Trávníček
10. 3. 2008 Zřiďme státní zdravotní pojišťovnu
10. 3. 2008 Německý TV film "Die Gustloff" vyvolal v Polsku kritiku Richard  Seemann
10. 3. 2008 Vítězství svobody slova (i přes malé zaváhání) Milan  Kohout
9. 3. 2008 Iniciativa a Liga starostů vrátí vládě radar
10. 3. 2008 Karle IV., kde jsi? Phyllis  Burch
10. 3. 2008 Odpověz... Vladimir  Majakovskij
9. 3. 2008 Cenzura, či zmatek v modrých hlavách?
9. 3. 2008 Moravec opět (ne)zklamal
10. 3. 2008 Paumer, stejně jako Mašíni, neprojevil lítost Andrea  Cerqueirová
10. 3. 2008 Spravedlnost, aneb česká média jsou skutečně média Alena  Breuerová
10. 3. 2008 Immanuel Wallerstein: Co může Obama změnit? Immanuel  Wallerstein
7. 3. 2008 Radar: Odstupující píárista Klvaňa si stěžoval na Britské listy v ČT24 Štěpán  Kotrba
7. 3. 2008 Devět poznámek ke stati Kapitalistická racionalita František  Koukolík, Jana  Drtilová
8. 3. 2008 (Patrně záměrně) odfláknutý pořad s Kateřinou Jacques Vladimír  Tupáček
8. 3. 2008 Wave na příští týden - aneb tohle rádio je i pro starý
11. 2. 2008 Britské listy ukazují, že tudy cesta nevede
30. 11. 2007 Jací jsme
12. 2. 2008 Hospodaření OSBL za leden 2008
11. 3. 2008 Inovace a soudobá globalizace Tibor  Vaško

Ropa - Peak oil a energetická bezpečnost RSS 2.0      Historie >
10. 3. 2008 Válka s mloky Lovelocky Karel  Dolejší
4. 3. 2008 Jak je to s rezervními fondy Ruska   
3. 3. 2008 Rusko a Srbsko podepsaly dohodu o jižní větvi plynovodu   
6. 2. 2008 Je nesmysl vést o docházející energetické zdroje války Mojmír  Babáček
31. 1. 2008 Firma Shell zaznamenala "obscénní" zisky   
29. 1. 2008 Další kroky Gazpromu na Balkáně   
28. 1. 2008 Nová ruská energetická stratégia Vladimir Petrovič Radjuhin
25. 1. 2008 Nabucco je mrtvé, Rusko posiluje pozici dominantního dodavatele plynu a ropy pro Evropu Jiří G. Müller
22. 1. 2008 Ceny energie rostou. Bude hůř? Petr  Frish
9. 1. 2008 ČEZ! ČEZ? Martin  Martínek
31. 12. 2007 Vondra chce od neziskového sektoru připomínky k českému předsednictví EU Štěpán  Kotrba
21. 12. 2007 Přikaspický plynovod   
19. 12. 2007 Ropný zlom: Plnou nádrž všem! Lukáš  Rázl
19. 12. 2007 Tak nám lhali o radaru   
10. 12. 2007 Máme skutečně ropy dost?