Doložme toto tvrzení několika poznámkami o struktuře komunistické ideologie. Ta má nejméně dvě roviny. V té první a široce propagované se hlásí k:

-pozitivním hodnotám neseným projektem šťastného života v budoucnosti

- víře v budoucnost

- odstranění utrpení, ať již způsobeného bídou nebo útlakem

- odmítnutí války -- mír je důležitou hodnotou; pokud je nutný boj, pak jen proti těm, kteří

z důvodů svých sobeckých zájmů brání vzniku tohoto nového světa

- svobodě

- rovnosti

- solidaritě, nejen vnitroskupinové, ale se všemi utištěnými, vykořisťovanými a trpícími lidmi na celém světě -- těch je absolutní většina

- přátelským vztahům mezi lidmi a humanistickým morálním hodnotám vůbec, které jsou

důležitější než peníze a moc

- tvůrčí práci, jež je smyslem života a podstatnou morální hodnotou

- lidskému společenství jehož řízení je věcí všech.

Avšak všech těchto velmi dlouhodobých a pozitivních cílů lidstva, naplnění těchto radikálně humanistických a demokratických ideálů je možné dosáhnout, jak ví každý pozorný čtenář Fideliovy knihy Řeč komunistické moci jen, když vedoucí silou ve společnosti bude komunistická strana.

To proto, že jen ona, přesněji její nejvyšší představitelé, díky svému mimořádnému vědění, které nemá nikdo jiný ve společnosti, zná cestu vedoucí k vybudování socialismu. Z toho ovšem také vyplývá, že je jen jedna pravda, a to ta, kterou stanovuje autorita komunistické strany.

Socialismus je dobrem, což se zdá být nepochybné na základě první výše uvedené roviny ideologie. Tudíž, kdo je proti socialismu, je pro zlo. Avšak cestu k tomuto dobru zná jen skupina vyvolených. Jak velmi pěkně ukazuje Petr Fidelius ve výše zmíněné publikaci. Rozpory uvnitř komunistické strany a nutnost zachovat jednotu ideologického zdůvodnění její moci, tj. onu znalost pravdy dějin a nejvyššího dobra, vedou k tomu, že procesem jaderné redukce, tj. redukce na samotné jádro komunistické strany, se tímto jádrem a tím i komunistickou stranou samotnou musí stát jen jeden z nich, a to generální tajemník. Z toho pak již snadno odvodíme, že, kdo je proti generálními tajemníkovi, ten je proti nositeli dobra, a tudíž je sám nositelem zla hodným opovržení, nenávisti a popravy (tuto logiku nezakrytě hlásal Platón).

Bez této nejvyšší autority by se ideový systém rychle zhroutil. Rozpory v jeho jádru totiž vznikají nutně, neboť komunistické strany jsou založeny na idejích, na vírách a přesvědčeních, nikoliv ovšem na reprezentaci zájmu proletariátu. Je lidskou přirozeností, že tyto ideální představy si vytváří každý jednotlivec po svém a tedy jinak. Jsou-li však tito ideologové současně přesvědčeni, že se nejedná jen o jejich soukromou záležitost, ale o pravdu obecně významnou a závaznou, o pravdu univerzální, jíž se musí všichni ostatní řídit, vzniká mezi nimi navzájem nesmiřitelný boj. Jeho výsledkem je buď rozpad skupiny, což můžeme pozorovat u mnoha současných skupin s podobným charakterem a idejemi, nebo potlačení jakékoliv opozice a prosazení jediného oprávněného hlasatele, jemuž pak ostatní bez výhrad věří a pokud ne, jsou nějakou formou odstraněni za vřelého souhlasu ostatních "věřících" (toto postihuje mnoho současných revolučně levicových či ekologických skupin).

Srovnáním komunistické ideologie s ideologií nacistickou, což se dnes rovněž hojně dělá, uvidíme několik podstatných rozdílů. Nacistická ideologie hlásala zhruba toto:

- šťastná budoucnost čeká jen vyvolenou rasu

- ta ji dosáhne válkou, která má sama o sobě kladnou morální hodnotu

- méněcenné rasy budou buď vyhlazeny -- Židé a Rómové, nebo částečně vyhlazeny, zbytek zotročen -- Slované

- panská rasa takto nastolí svou absolutní moc nad nimi

- rozhodování je věcí vyvoleného vůdce, který rozhoduje autoritativně

- ctností árijce je poslušnost a věrnost vůdci.

Vyvolená rasa je jen zdánlivě jednoduchým konceptem, jehož obraz komplikuje již hlásaná absolutní nerovnost mezi prostými árijci na straně jedné a absolutní autoritou vůdce na straně druhé. A ani Hitler ji nechápal takto jednoduše, neboť pro něj byli "vyvolení Němci" jen materiálem, který se teprve musel v jeho rukou osvědčit jako nadlidé. Jako jednotlivci, jako lidé, neměli pro něj žádnou cenu.

Obě ideologie se tedy shodují v tom, že cesta ke šťastné budoucnosti je možná jen, když obyčejné -- nekompetentní lidi povede vůdce, tj. odborník na to, co je pro ně dobré. Z tohoto hlediska leží tedy kořeny totalit v autoritářství (srovnej Fromm, E.: Strach ze svobody). Tento stereotyp přechází ze středověku -- poslušnost světské a duchovní vrchnosti s povinnou vírou v jedinou pravdu -- až do dnešní doby, a to s katastrofálními následky -- totality, masové vyhlazování ideově a rasově nevhodných, morální rozpad společnosti atd.

Je paradoxní a varující, že s pádem "reálného socialismu" se opět oslavují vlastní kořeny totalitního smýšlení a chování: úcta k autoritě, společenská nerovnost mezi lidmi a poslušnost, oddanost hlasatelům jediných a nejvyšších pravd. Vlastně se zde ukazuje obrovská setrvačnost dějin a snad i potvrzuje pravda Marxovy teorie: skutečnou změnu není možné nadekretovat shora, k té musí společnost sama dospět, svobodu nelze vyvážet na tancích a vnucovat druhým (ono pak již nejde o svobodu), tu si musíme vybojovat sami.

Již toto hrubé srovnání obou totalitních ideologií ale ukazuje nejen jejich shody, ale i rozdíly. Kdo se hlásil ke komunismu, mohl se k němu hlásit s přesvědčením, že bojuje za humanistické morální hodnoty a svobodu pro všechny lidi. Morální hodnocení takto upřímně věřících komunistů musí být proto jiné než morální hodnocení upřímně věřících nacistů.

Avšak druhá rovina komunistické ideologie, hlásající kult osvícených vůdců a bezvýhradnou poslušnost vůči nim, příp. vůči jimi reprezentované, spíše v nich zosobněné straně, tedy rovina i v evropském myšlení tradiční, ukazuje na jejich vnitřní nedospělost, na jejich potřebu silné autority, která je bude ochraňovat a která je povede. Praxe totality pak ukázala, že morální ideály se stávají nedůležitými a charakter moci ve straně naopak podstatným a pro praxi určujícím. To by mohlo sloužit jako důrazné varování dějin pro všechny, kteří se nechávají oslnit ideály natolik, že zapomínají na kritickou důležitost jejich apriorní nedůvěry vůči každé moci.