Finská firma milující 'connecting people‘ (reklamní logo) se při zahájení výroby v Bochumu zavázala vytvořit určitý počet pracovních míst, za což podle vládních údajů dostala v letech 1998–1999 ze zemské pokladnice subvence ve výši 60 milionů eur, od spolkové vlády dalších 23 milionů. Ačkoliv ministerstvo průmyslu Severního Porýní-Vestfálska v roce 2003 z cílového počtu 3 459 pracovních míst bez časového omezení a s povinným sociálním pojištěním slevilo na 2860 bez těchto závazků, začala Nokia již od roku 2002 počet zaměstnanců snižovat. A to při zvyšujícím se zisku, který v celkové bilanci roku 2007 stoupl o 67 % (7,2 miliard euro). Podle magazínu Capital z toho na Bochum připadají 134 milióny, což by znamenalo zisk zhruba 90 000 euro na zaměstnance. Těch, kteří nyní stojí před branami závodu. A právě v těchto dnech vyšlo najevo, že kromě toho minulý rok EU vyplatila 33 miliónů „startovního kapitálu“ na výstavbu Nokia Willage v Cluji, o čemž prý nejvyšší bruselský byrokrat Manuel Barroso nic nevěděl. Náhoda, že se tak stalo necelý rok poté, kdy vypršela závazná lhůta, do níž platila vazba mezi německými subvencemi a požadovanou zaměstnaností?

Přesto nemá Nokia problém veřejně zdůvodnit přestěhování do Cluje tím, že tamní platy budou desetkrát nižší (!) než v Bochumi. Přitom koncern v jednom pořadu televize ZDF sám přiznal, že mzdové výdaje připadající na jeden vyrobený mobil tvoří pouhých 5% celkových výrobních nákladů.

Dosáhnout vysokých zisků je v dnešní době mobilního kapitálu snadnější než získat a udržet si solidně placenou práci. Evropa nezná hranice, zato ale bruselské subvence, paradoxně i z peněz těch daňových poplatníků, ze kterých nyní Nokia udělala nezaměstnané. A taky možnost odepisovat daně za „nové investice“. A to se samozřejmě nejedná o jedinou firmu, která se na evropském „trhu“ dokáže takto perfektně orientovat.

Nokia tedy nyní dokazuje nejen „blahodárný vliv trhu“, ale i svou vlastní mobilitu. Jediný, kdo ji očividně postrádá, je nepružný zaměstnanec. Pokud by se totiž zvedl ze svého zpohodlnělého zadku a prokázal podobnou flexibilitu jakou mají multinacionální manažeři, mohl by využít „velkorysou“ nabídku firmy a přesídlit spolu s ní do Rumunska. Tento apel na pionýrského ducha pracovníků a jejich rodin přišel týden poté, co levopravostředoví politici před kamerami demonstrativně rozšlapali své mobily značky Nokia. Ti samí, kteří svými rozhodnutími vytvořili na národní i evropské úrovni právě ty podmínky, kterých Nokia využívá. Nad rozšlapanými mobily se dramaticky tvářili ti, kteří unii „budují“ jako jednu z dalších nadnárodních neoliberálních institucí a pilně ji přitom rozšiřují o další a další členy, ačkoliv musí vědět, že z takových kroků bude profitovat především vagabundující kapitál v honbě za maximálním ziskem.

Perverzní na této reálné Monopoly je to, že samotní Rumuni vědí, že jsou pro Nokii atraktivní do té doby, než vyčerpá tamní i evropské dotace, využije daňových úlev a najde levnější pracovní síly.V dnešním krásném novém světě volných kapitálových toků ovšem Německo nemusí ztrácet naději. Pokud cena zdejší pracovní síly (formulováno s klasikem) bude i nadále klesat do sklepních prostorů nízkovýdělkového sektoru, můžeme zde Nokii opět jednou přivítat. Občané v Bochumi a okolí, neztrácejte naději!

Autor žije a pracuje v Hannoveru