Styl "bling-bling"

Příběh Nicolase Sarkozyho je totiž příběhem povýtce mediálním. Po únavném vládnutí Jacquesa Chiraka, vsadil Sarkozy všechno na svůj pohyblivý mediální cirkus: velmi dynamický, silně rétorický a... prostě všudypřítomný. Vycházel tím vstříct hladové potřebě médií po každodenním "kusu masa". V podobě Sarkozyho ho dostali takový, na jaký nebyli dosud zvyklí -- často i předklepaný. Komentátoři dnes přirovnávají Sarkozyho okázalý projev k hip-hopovému "bling-bling" stylu, založeného na lesklých oblecích a ledových špercích. Nad rychlostí, s kterou tento DJ vyběhl na scénu, se až tajil dech.

Sarkozy se ve svém chování opravdu nekrotil: luxusní večeře, dovolená na miliardářské jachtě, rychlý rozvod a nová efektní milenka (od soboty již manželka: bývalá modelka a zpěvačka Carla Bruni) -- takové byly průvodní rysy vládnutí muže, který za rozhodující podíl na své kariéře vděčil korzickému klanu neogaullistického populisty a bývalého ministra vnitra Charlese Pasquy. Politicky se tento malý-velký muž, přirovnávaný pro nedostatek invence k Napoleonovi, vymezil zejména vůči bývalému prezidentskému kmotrovi Chirakovi. Oba mu kdysi svým vlivem pomohli vyšplhat se až na vrchol mocenské pyramidy, a někdy to i vypadalo, že ho považují téměř za svého adoptivního syna. Sarkozy využil aparátu strany, který vybudoval Chirac, a rozhodl se zaútočit tam, kde ucítil neslabší místo: ve způsobu vládnutí. Tam, kde bylo možné u Chiraka najít ještě monarchistické ozvuky (a plné obálky), rozmetal je Sarkozy na kusy způsoby nouveaux riches, kteří neudrží vášně na uzdě.

Otázka vkusu

Někteří spojovali Sarkozyho styl se změnou politiky. Klíčová témata, na nichž ale postavil svůj úspěch (identita, imigrace, práce) neměla se změnou nic společného, naopak: byla to témata ryze konzervativní, a mnohdy přímo vyčtená z menu extrémní pravice. Sarkozy zvítězil triumfálně, a jeho úspěch přinesl i úspěch Svazu pro lidové hnutí (UMP), nezvítězil ale v celé Francii. Ta část Francouzů, která podpořila socialistku Ségolène Royalovou, v parlamentních volbách volila nohama. Ano, angažmá některých notorických levicových politiků a aktivistů (Koucher, Lang, Amara) sice ochromilo Socialistickou stranu (PS), ale ve veřejnosti vyvolalo spíše znechucení. Ve výzkumu TNS-Sofres mu nedůvěřuje 55% proti 48%. Co ale vlastně chtějí Francouzi?

Podle výzkumu by rádi, aby nestoupaly ceny, snížila se nezaměstnost a zvýšila se jejich kupní síla. Ani v jednom bodě je ovšem zatím Sarkozy nedokázal uspokojit: ceny vyletěly, nezaměstnanost zůstává hrozbou a kupní síla klesá. Dokonce v zahraničních otázkách, v nichž se zdá být Sarko na výsluní, Francouzi hodnotí jako pokles prestiže (49% proti 31%). Ano, nový prezident na počátku přitahoval, být v jeho vyvoleném Sarkolandu, nebylo ještě otázkou vkusu. Když si při audienci u papeže Benedikta XVI. před jeho zraky vybíral na mobilu textovku, zalapala po dechu katolická Francie. Když pozval libyjského vůdce Kaddáfího na oficiální návštěvu, ozvali se obhájci lidských práv. Když na své megatiskové konferenci oznámil, že "pokladna je prázdná", rozsvítilo se všem před očima. Prezidenta si přeci jenom nevolí pro pravidelné excesy a osobní extempore, ale pro řešení jejich vlastní situace.

Zatím by bylo brzo psát za Sarkozyho nekrolog. Možná jde jen o pravidelný výkyv na houpačce, která jde jednou nahoru, a potom zase dolů. Faktem ale zůstává, že za "svého prezidenta" vidí Sarkozyho stále méně Francouzů. Buď prezident zvolní, nebo se může stát obětí své vlastní mediální mašinérie. Zatím padá dolů...