1. 2. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Bitva o Stalingrad
3. 2. 2008

Bitva o Stalingrad - 65 let poté

Motto: Z Vůdcova hlavního stanu, 3. února 1943. Vrchní velitelství branné moci oznamuje: Boj o Stalingrad skončil. Věrna své přísaze do posledního dechu, podlehla armáda pod příkladným vedením generála polního maršála Pauluse převaze nepřítele a nepříznivým podmínkám.

Při příležitosti 65. výročí bitvy u Stalingradu proběhla v tomto městě o víkendu za účasti 1500 hostů z ruských regionů, veteránů a zahraničních delegací z USA, Francie, Srbska, Česka, Velké Británie, Itálie a Německa vzpomínková slavnost. Současně se konala vědecká mezinárodní konference "Bitva o Stalingrad 65 let poté", zabývající se touto historickou událostí.

Na stejné téma byla uspořádána v německo-ruském muzeu v Berlíně-Karlshorstu výstava. Šedesát snímků válečných korespondentů ze zimních měsíců 1942 až 43 je vystaveno nedaleko místa, kde byla 8. května 1945 podepsána bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa. Připomíná současné generaci, která se již ve valné většině narodila v druhé polovině XX. století, katastrofu, do které vtáhli tehdejší vládci Německa nejen svůj vlastní národ, ale i evropský kontinent.

FOTOGALERIE BL

Stalingrad během blokády - očima klasika ruské dokumentární fotografie, Georgije Anatoljevjana Zelmy 12345
Rusko během 2. světové války 123

Stalingrad -- nedobytná pevnosť na Volge ZDE

Situace po bitvě však nebyla vojensky ani politicky tak jednoznačná, jak se oficiální sovětská historiografie snažila zobrazovat, a teprve po rozpadu Sovětského svazu byly zveřejněny informace, jak se Stalin snažil podle vývoje situace najít řešení jak válku ukončit. Když začátkem října 1941 stál Wehrmacht před Moskvou, Stalin hodnotil situaci velmi pesimisticky a prohlásil, že Rudá armáda nemá potřebnou sílu zachránit Moskvu. Začal situaci srovnávat s rokem 1918, kdy byl Lenin nucen uzavřít s Německem tzv. brestský mír. Přitom se obrátil na Beriju, aby zjistil možnosti uzavření míru s Hitlerem. Cenou za tento mír mělo být obětování Pobaltí, Běloruska, Moldávie a části Ukrajiny. Berija se skutečně obrátil s tímto návrhem na bulharského diplomata Stotenova, který se měl stát prostředníkem jednání. Hitler však tyto návrhy odmítl, protože byl přesvědčen, že brzy vstoupí do Moskvy jako vítěz a Sovětský svaz se poté zhroutí.

Po Stalingradu se však situace natolik změnila, že polní maršál Erich von Manstein Hitlerovi otevřeně vysvětlil, že již není naděje zadržet ruské útoky. Naskýtalo se tak řešení "vyřešit německo-sovětský spor diplomatickými prostředky a dosáhnout jednáním separátní mír na Východě". Pro toto řešení bylo právě v tomto válečném období příznivé klima. Obě strany byly značně vyčerpány, takže z vojenského hlediska dalo se ještě hovořit o jakési "plichtě". Rozhodující přitom byla sovětská diplomatická aktivita. Již v prosinci 1942 dala sovětská velvyslankyně ve Stockholmu Alexandra Kolontajeva tamním německým diplomatům na vědomí, že by bylo možno jednat o separátním míru. Za sovětskou stranu byl předběžným jednáním pověřen ruský Němec Edgar Clauss, za německou pak člen osobního štábu říšského ministra zahraničních záležitostí Petr Kleist.

Jednání však postupovalo pomalu, což bylo zaviněno váhavostí obou stran. Teprve v době intenzivních příprav nové německé ofenzívy u Kurska v létě 1943 přišla pro Berlín z Moskvy informace, že v červnu vedoucí evropského odboru lidového komisariátu zahraničních věcí SSSR Alexandrov je připraven ve Stockholmu k jednání. Jak oznámila sovětská strana, předmětem měly být především poměry ve východní Evropě od Finska po Dardanely, které, jak výslovně bylo uvedeno, lze natrvalo řešit pouze s Německem a nikoli se západními mocnostmi. "Německo může být bezpochyby poraženo" " psalo se v sovětském vzkazu, "avšak nad mrtvolou zničeného Německa bude z mnoha ran krvácející Sovětský svaz vydán napospas nepoužitým zbraním západních velmocí."

Tento postoj Moskvy je nutno vidět především ve světle tehdejších vztahů mezi SSSR a západními velmocemi, které dosáhly bodu mrazu. Jejich váhání uzavřít se SSSR dohody o poválečném územním uspořádání, odsunutí druhé fronty až na rok 1944, to vše vyvolalo u Stalina podezření, že západním mocnostem jde o promyšlený záměr směřující k vykrvácení Německa i Sovětského svazu. Proti tomu nabízelo se oslabenými Němci obsazené území SSSR jako dobrý objekt pro vyjednávání, a to již s ohledem na to, že mohlo být znovu dobyto jedině za těžkých ztrát pro Rudou armádu. Hitler, jenž silně váhal přistoupit na toto jednání se Stalinem, viděl naopak v třenicích mezi spojenci symptomy možného společného postupu v boji proti bolševismu. Stále věřil, že běh historie hovoří v jeho prospěch, a proto nakonec vsadil vše na vojenské rozhodnutí. Jeho počáteční váhavost proto poznamenala rýsující se možné německo-sovětské vyrovnání.

Kleistovi bylo zakázáno vstoupit do jednání s Alexandrovem a mohl jednat pouze s Claussem, a to ještě, jak bylo výslovně řečeno, pouze z "informačních důvodů". Sovětská strana přesto šla v září 1943 ještě o kus dále. Poté, co se zhroutila německá ofenzíva u Kurska, konkretizovala požadavky případného smíru s Německem. Dohoda měla být uzavřena za předpokladu, že budou obnoveny německo-ruské hranice z roku 1914, že SSSR bude mít volnou ruku v mořských otázkách a v Asii budou navázány odpovídající široké hospodářské vztahy mezi oběma zeměmi. Současně bylo oznámeno, že náměstek lidového komisaře zahraničních záležitostí a bývalý sovětský velvyslanec v Berlíně Děkanosov bude při "průjezdu" Stockholmem ve dnech 12. až 16. září připraven k jednání. Hitler však i tuto nabídku zamítl. Obával se, že jde o pouhý manévr Moskvy, která chce donutit touto hrozbou Západ k urychlenému vybudování druhé fronty. Faktem zůstává, že poté, co Kleist znovu oznámil neochotu k přímému jednání, sovětská vláda dala svým západním spojencům na vědomí, že tyto kontakty existují.

Čtrnáct let po bitvě zemřel po těžké nemoci ve věku 67 let v Drážďanech Friedrich Paulus, velitel 6. německé armády, která byla zničena u Stalingradu. Paulus, který těsně před kapitulací obdržel od Hitlera hodnost generála polního maršála, se stal jediným živým nositelem této hodnosti, který padl Rusům do zajetí. Zřejmě díky tomu, že na jeho osobě měl zájem samotný Stalin, nebyl nikdy označen za válečného zločince, ačkoliv patřil mezi nejvyšší velitelské kádry, které připravovaly strategické plány útočné války včetně přepadení SSSR. Před Norimberským soudem stál jako svědek sovětské obžaloby, který usvědčoval své bývalé kolegy, s kterými tyto plány připravoval. Ti pak skončili na šibenici, on na jedné ze Stalinových dač u Moskvy a po jeho smrti v přepychové drážďanské vile "Bílý jelen".

Němečtí historici se dodnes přou o jeho morálních, vojenských a velitelských kvalitách. Teprve nyní, kdy se postupně otevírají tajné archivy KGB i Stasi, osvětlují se pravé úmysly, které měl komunistický režim s jeho osobou. Není sporu o tom, že jen díky převzetí moci nacisty dosáhl Paulus tak závratné kariéry. Jeho rukama v Hitlerem ustaveném Wehrmachtu prošly všechny agresivní plány, obdržel hodnost generála a stal se prvním zástupcem náčelníka operačního oddělení generálního štábu. Po porážce německých armád pod Moskvou v roce 1941 se Hitler rozhodl provést radikální změny v jejich vedení, a tak se v lednu 1942 ujal Paulus vedení 6. armády, s kterou skončil v stalingradském obklíčení.

Ačkoliv se proti Hitlerovi otevřeně postavil až po atentátu v červenci 1944, sovětské úřady mu vytvořily mimořádné prostředí a vycházely všemožně vstříc. Z uveřejněných tajných dokumentů vyplývá, že se stal Stalinovým osobním vězněm a zřejmým úmyslem bylo mít k dispozici reprezentativní osobu v případě, že by byl svržen Hitler. Situace se však vyvíjela jinak a Paulus pak Stalinovi napsal několik dopisů s žádostí, aby se s ním mohl sejít a vrátit se zpět do vlasti. Nikdy však nebyl přijat a teprve po jeho smrti se mohl vrátit do východního Německa. V NDR byl uvítán s poctami, obdržel pobočníka, reprezentativní auto a luxusní vilu. Až do své smrti však již pro něho nebylo k dispozici žádné významné místo. Občas přednášel na vysoké vojenské škole v Drážďanech historii a snažil se bezvýsledně vytvořit jakési mírové hnutí německých důstojníků z obou částí Německa. Ve spisech Stasi však stálo, že je již neupotřebitelný a tak zemřel, aniž by chyběl politikům na Západě i na Východě.

Strůjce Paulusovy porážky Georgij Konstantinovič Žukov, který koordinoval sovětská vojska u Stalingradu, byl o šest let mladší a svou vojenskou dráhu zahájil též za I. světové války. Zatímco Paulus byl již v té době vojákem z povolání, Žukov, vyučený kožešník, dosáhl v carské armádě poddůstojnické hodnosti. Vyššího vojenského vzdělání se mu pak dostalo v Rudé armádě, kde se postupně vypracoval až na náčelníka generálního štábu, kterým se stal několik měsíců před vypuknutím války s Německem. Již v této době se dostával do střetů se Stalinem, kterého naléhavě upozorňoval na soustřeďování nacistické armády na hranicích a navrhoval preventivní protiúder.

Když pak došlo k osudnému 22. červnu 1941, byl to právě Žukov, který nepodlehl panice a rozhodným způsobem dělal vše, aby se nezhroutilo centrální vedení Rudé armády. Ukázal se jako dobrý stratég a tvrdý velitel a nechyběl u žádné rozhodné operace, ať už u Moskvy, Stalingradu, Leningradu, Kyjeva až po Berlín. Získal po zásluze maršálskou hodnost a nejvyšší sovětská i zahraniční vyznamenání. Nikoliv náhodou účastnil se v zastoupení vrchního velitele bezpodmínečné kapitulace Německa v Berlíně a vykonal moskevskou přehlídku vítězství v červnu 1945. Stalin jej sice ještě jmenoval hlavním velitelem sovětských vojsk v Německu a zástupcem SSSR v spojenecké Kontrolní radě, ale postupně přemýšlel, jak jej zatlačit do pozadí. Dobře si uvědomoval, že jeho reputace geniálního vojevůdce všech dob je zastiňována právě Žukovem, a proto jej brzo odvolal zpět do Moskvy , kde jej v roce 1946 jmenoval velitelem pozemních vojsk a náměstkem ministra obrany. Jen několik týdnů poté jej však poslal do vojenského vyhnanství jako velitele Oděského vojenského okruhu, aby ho pak přeložil až na Ural.

Teprve až po smrti Stalina v roce 1953 byl Žukov Chruščovovým vedením povolán zpět do Moskvy, kde se stal členem vrcholných sovětských státních i stranických orgánů. Nové vedení nutně potřebovalo v rozpoutaném mocenském boji mít armádu na své straně a jedině Žukov měl tuto potřebnou autoritu. Svou podporu pak vysvětloval tím, že chtěl zabránit Berijovi a jemu podobným v rozpoutání nového teroru. Současně však vystrašil ty, kteří byli spoluodpovědní za stalinské masové represálie včetně Chruščova samého, když je za to na červnovém zasedání pléna ÚV KSSS v roce 1957 veřejně kritizoval. Výsledkem bylo obvinění z "bonapartismu" a okamžité propuštění ze všech státních a stranických funkcí a penzionování. Až po dvanácti letech mu bylo umožněno vydat cenzurované vzpomínky, končící však již rokem 1945, dvacet devět let před jeho smrtí.

Rostoucí vlnou odhalování Stalinových zločinů bylo sovětské vedení postaveno před otázku, co z názvem Stalingradu, který nesl toto jméno od roku 1925, kdy tak byl přejmenován Carycin. Nové jméno Volgograd - "město na Volze", obdržel v roce 1961, kde na pahorku Mamajev Kurgan v centru města stojí největší socha světa, postava ženy s mečem, znázorňující vlast a v monumentální síni je gigantická mramorová ruka s věčným ohněm hrdinství. Je zde však i stalinský Volžsko-donský kanál, vybudovaný za nelidských podmínek v letech 1948-52 100 tisíci německých zajatců a politických vězńů, propojující dva veletoky a sloužící jako významná dopravní tepna.

Devadesátá léta minulého století přinesla do rusko-německých vztahů nový prvek, a tím je smíření mezi obětmi a agresory. Rusko otevřelo naplno své brány německému Lidovému svazu německých pečovatelů o válečné hroby , aby mohl začít budovat čestná pohřebiště pro příslušníky Wehrmachtu. V rámci 60. výročí bitvy o Stalingrad byli pozváni do Volgogradu bývalí němečtí zajatci, kteří se též účastnili budování volžsko-donského kanálu, přičemž jim poděkovala správa kanálu za jejich práci s tím, že bez jejich práce nemohl by být vůbec vybudován. Při společném pokládání věnců prohlásil jeden z ruských veteránů, že doba zahojila již mnohé rány a nelze proto stále žít bojem . Německý na to odpověděl, že je jejich povinností předat tuto štafetu mládeži a zavázat ji, aby chránila mír. Tato slova mohou pro nás znít frázovitě, ale jsou-li pronesena nad tak krvavým bojištěm jeho účastníky, pak lze plně souhlasit s jejich prohlášením "že na bitvu u Stalingradu nelze zapomenout, staří si ji musí připomínat a mladí z ní učit".

                 
Obsah vydání       1. 2. 2008
3. 2. 2008 Britští konzervativci chtějí zavést zdravotní sestry pro novorozence
2. 2. 2008 Student odsouzen k smrti, že si stáhl z internetu chartu práv žen
2. 2. 2008 Zarputilost
3. 2. 2008 Jsem zarputilý vůči lhářům a kariéristům František  Řezáč
2. 2. 2008 Aktualne.cz: "Sekýrující divák Čulík píše o tom, jací jsme"
3. 2. 2008 Philip Morris zavádí kratší a "intenzivnější" cigaretu
3. 2. 2008 Bitva o Stalingrad - 65 let poté Richard  Seemann
3. 2. 2008 Výrok dne, aneb jen aby ještě Hegerovou nezavřeli
3. 2. 2008 Dvě studie varují, že kouření konopí poškozuje plíce
3. 2. 2008 Současná česká politika vůči Kubě Zdeněk  Jemelík
1. 2. 2008 České vakuum: sólo pro Čunka Michal  Vimmer
1. 2. 2008 Otrávené ovoce Jan  Makovička
1. 2. 2008 Podílela se firma STEM na manipulaci veřejného mínění ve věci amerického radaru? Jakub  Rolčík
2. 2. 2008 Inspekce MV: Šikanování mladých socialistů a anarchistů policií na 1. máje 2007 je pouze přestupek
1. 2. 2008 Spektakulární konec kariéry britského poslance
2. 2. 2008 Lidé se ptali Švejnara na radar, KSČM i vzdělání Andrea  Cerqueirová
2. 2. 2008 Nesrovnalost v Švejnarově životopise? Asi ne...
1. 2. 2008 Svět nepotřebuje jen ekonomy, neboli Jiná forma financování studia Uwe  Ladwig
1. 2. 2008 Klaus a Topolánek pomáhají sjednocovat francouzskou levici Karel  Košťál
2. 2. 2008 Náruživí čtenáři Milan  Kohout
2. 2. 2008 Krojovaný ples uprostřed Vysočiny
31. 1. 2008 Premier Topolánek hat wieder Bescheid gegeben...! Vladislav  Černík
1. 2. 2008 Můj premiér je sice blbý...
1. 2. 2008 Citujme přesně František  Řezáč
1. 2. 2008 Kdo vyhrál debatu Klaus versus Švejnar? Petr  Frish
1. 2. 2008 Odmítám mýtus dokonalého Západu
1. 2. 2008 Západ není dokonalý, ale... Jan  Čulík
31. 1. 2008 Václav Klaus: Přijela pro mě šestsettrojka... Michal  Rusek
1. 2. 2008 Škola chloubou obce? Pavel  Táborský
1. 2. 2008 Dnes v kině dávají Švejnara
31. 1. 2008 Ještě k nekonečné polemice Pavel  Urban
1. 2. 2008 Rusko - Ukrajina
1. 2. 2008 Hyacinty Ivan  Wernisch
31. 1. 2008 Už i časopis Popular Mechanic tvrdí to, co Vondra s Klvaňou stále popírají
31. 1. 2008 Jazyk diplomacie - Švejnar na Hrad Miloš  Štěpánek
31. 1. 2008 Výrok měsíce (den je málo)
31. 1. 2008 Kterak se pan Kubačák musí změnit, aby vyžil se 40 Kč na jídlo denně Jan  Paul
31. 1. 2008 O školství a společnosti trochu jinak Jindřich  Bešťák
31. 1. 2008 Firma Shell zaznamenala "obscénní" zisky
31. 1. 2008 Petráčku, proč akceptujete a omlouváte děsivé vraždění obyčejných lidí? Daniel  Veselý
31. 1. 2008 Lidové noviny za hranicí slušnosti
31. 1. 2008 Zahraniční politiku Česka řídí svévolně seskupení osob typu pana Vondry Boris  Valníček
31. 1. 2008 K výstavě "Albrecht z Valdštejna a jeho doba" a ke kultuře polemiky Petr  Kužvart
31. 1. 2008 Strahovské koleje: pozemky za 60 miliard korun G.  Chadzitaskos
30. 1. 2008 Král žlučí pomazaný Martin  Škabraha
30. 11. 2007 Jací jsme
2. 1. 2008 Hospodaření OSBL za prosinec 2007