Castrův režim není vasalské komunistické Československo a kubánská opozice není Charta 77. Miamská emigrace i domácí opozice dávají velmi hlasitě najevo, že hodlají svrhnout castrovskou diktaturu. Slib pomoci ze strany vlády cizí země lze proto považovat za otevřený akt nepřátelství a vměšování do vnitřních poměrů suverénního státu. Za těchto okolností je na místě otázka, zda takový přístup ke Kubě odpovídá českým národním zájmům.

Je zřejmé, že vzdálená zemička nás neohrožuje vojensky, ekonomicky, ani ideologickou diverzí. Castrův režim neusiluje o zvrácení našich vnitropolitických poměrů. Náš zahraničněpolitický postoj není tedy ospravedlnitelný potřebami obrany země.

Obvykle se naše politika vůči Kubě ospravedlňuje tím, že splácíme dluh za pomoc, kterou naši nynější spojenci poskytli v dobách nesvobody našemu disentu. Vyvozuje se z toho mravní povinnost podporovat úsilí o demokracii a svobodu kdekoli na světě. Domnívám se však, že ani toto není dostatečným ospravedlněním české podpory kubánské opozice.

Především je sporné, zda demokracie euroatlantického střihu je skutečně optimálním, jedině správným a jedině přípustným způsobem vládnutí bez ohledu na místní tradice a podmínky. Jsme svědky toho, že v některých zemích, do nichž se zvenčí vnáší demokracie, ač nevyplývá z místních tradic, dochází k rozvratu a krveprolití. Mnoho znalců poměrů na Kubě a v miamské emigraci projevuje obavy, že po pádu castrovské diktatury vypukne v zemi násilí. Očekávají se nejen střety mezi opozicí a castristy, ale také mezi domácím obyvatelstvem a vracejícími se emigranty. Máme vůbec právo podporou opozice přispívat k nárůstu nebezpečí vypuknutí násilí ve vzdálené zemi, jejíž poměry přece jen úplně dobře neznáme ? Přímo na Kubě se hledá jiné řešení, spočívající v aspoň dočasné dohodě mezi některými složkami opozice a režimem. Podporují je Španělé, kteří vycházejí poměrně dobře s Raúlem Castrem a na Kubě investují a rozvíjejí rozsáhlé hospodářské aktivity. Zahraniční podpora militantních složek opozice, zvláště miamské emigrace, může ohrozit naději na mírové přerůstání castrismu do jiné formy vlády.

Dále je otázka, zda hodnotíme poměry na Kubě skutečně přesně, a zda je násilné odstranění Castrova režimu skutečně nezbytné pro blaho lidu jeho země. Naše představa o kubánském režimu je poplatná zkušenostem z čtyřiceti let života pod vládou komunistů. Musíme si ale uvědomit, že mezi komunistickými režimy na Kubě a v Československu jsou značné rozdíly. Československo by se nestalo komunistickou zemí, kdyby v poválečném dělení zájmových sfér v Evropě nebylo vydáno na pospas Sovětskému svazu, kdyby se sovětský vliv neprosadil nejdříve zastřeně, ozbrojeným pučem v r.1948, a pak neskrývanou vojenskou intervencí v r.1968. Nastolení vlády komunistů v Československu nevyvěralo z vnitřních potřeb země. Naproti tomu castrismus má domácí kořeny, i když až po dobytí moci musel hledat zahraniční oporu a bohužel ji našel pouze u nevhodného zdroje. V Československu se režim sesypal bez odporu ihned, jakmile ztratil zahraniční oporu. Na Kubě vykázal neobyčejnou životnost tím, že po ztrátě sovětské podpory přežil deset krutých let "zvláštního období". Dusen americkou blokádou a opuštěn bývalými spojenci, dokázal Castro zmobilizovat vnitřní rezervy země, provést zásadní změnu struktury národního hospodářství a nakonec zajistit příliv investic do země a trvalý hospodářský růst. Československo v době pádu komunismu bylo zemí s poměrně slušnou životní úrovní, ale ve srovnání s evropským průměrem chudou a ve všech ohledech zaostalou. Kuba je sice chudá, ale ve své oblasti patří k nejvyspělejším zemím. Hraje významnou roli v alfabetizaci Jižní Ameriky a v zlepšování lékařské péče v oblasti.

Odlišná je i povaha opozičních sil v obou zemích. U nás opozice, jež si teprve v nedávné době vydobyla uznání jako III. odboj, byla převážně záležitostí malé skupiny intelektuálů, která po větší část doby nesvobody nebyla schopná výrazného veřejného vystoupení proti režimu a většině národa byla neznámá. Trestnímu stíhání pro opoziční politické projevy po vypořádání s "třídními nepřáteli" v 50.letech bylo vystaveno několik málo skupin a jednotlivců. Lidé sice "nadávali u piva", ale v podstatě se starali o své malé denní jistoty a s lhostejností a nechutí zachovávali vlažnou loajalitu k režimu. Podle informací, které šíří prostřednictvím internetu kubánská opozice přes informační středisko v Miami, demokratická opozice na Kubě je široce rozvinutá. Tvoří ji řada občanských sdružení a malých opozičních stran, které sice žijí v ilegalitě, ale občas vystupují na veřejnost. Režim na jejich činnost odpovídá tvrdou represí, ale není schopen je vymýtit. K zvláštnostem situace patří i okolnost, že příslušníci opozice jsou vystaveni útisku nejen ze strany státních orgánů, ale také od skupin spoluobčanů, oddaných režimu. Zprávy o stavu opozice na Kubě na pozadí zkušeností z předlistopadového Československa nasvědčují buď tomu, že skutečná míra občanských svobod je na Kubě buď podstatně vyšší, než tvrdí naše média, nebo jsou Kubánci mnohonásobně statečnější (či lehkomyslnější?) než Češi. V každém případě se zdá, že občanská společnost na Kubě je více politická a rozvinutější, než byla v Československu na sklonku panování komunistů, což vytváří předpoklady pro postupný, "mírový" přechod k demokracii, k postupnému předání moci z rukou castristů orgánům demokratické moci.

Kuba se otevřela hospodářské spolupráci se západními zeměmi a těží z přílivu zahraničního kapitálu a know-how. Podporuje turistický ruch. Očekává se, že souběžně s očekávanými vnitropolitickými změnami se bude zahraničněobchodní spolupráce Kuby rozšiřovat. Kdysi byla naším dosti významným hospodářským partnerem, dnes je obchodní výměna zanedbatelná. Naše zahraniční politika je pro obchodní návrat na Kubu nepříznivá.

Tvrdý postoj vůči Kubě se také vysvětluje jako projev spojenecké solidarity s U.S.A. Vzhledem k tomu, že Kuba dnes, kdy přestala být "letadlovou lodí" Sovětského svazu nijak neohrožuje, mi připadá, že U.S.A naši morální oporu nepotřebují tak nutně, abychom museli od projevů spojenecké solidarity přecházet až k lokajství.

Nenacházím tedy žádný národní zájem, pro který by nepřátelská politika vůči Kubě byla prospěšná. Ze všech výše uvedených důvodů považuji za vhodnou změnu orientace naší zahraniční politiky od spolupráce s militantními složkami miamské emigrace na podporu sbližování současné státní moci s domácí opozicí. Současně by měly ustat projevy nepřátelství a měly by být zahájeny rozhovory s kubánskou vládou o obnově kulturní a hospodářské spolupráce. K "smířlivým" představitelům opozice dnes patří i Oswaldo Payá Sardiňas, blízký Václavu Havlovi. Tato okolnost by mohla usnadnit změnu orientace naší politiky.