Dnes jsou u moci lidé, kteří chodili do školy v období tzv. normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Byla to divná doba. Louis Aragon ji charakterizoval jako Biafru ducha. Místo normalizace šlo tehdy o nenormalizaci. Vládlo se v Moskvě. Bez požehnání Moskvy neudělala československá vláda ani krok.

Z morálního hlediska byla normalizace horší než padesátá léta. Pravda, režim tehdy nebyl tak brutální jako v padesátých letech, materiální životní úroveň byla snesitelná, ale o to víc to byla doba falešnější, prázdnější a egoističtější. Už se nebudovala nová spravedlivější společnost, už tady nebyli nadšení budovatelé světlých zítřků, kteří naivně věřili, že budují lepší svět. Po XX. sjezdu KSSS (někteří) prohlédli, čemu vlastně obětovali své mládí a pokoušeli se posléze v letech šedesátých napravit, co způsobili.

V časech nenormalizace se budoval se tzv. reálný socialismus, ve který nevěřili snad ani nejvyšší představitelé režimu. Chyběly vize a chyběly naděje, které byly charakteristické pro léta šedesátá. KSČ se čistkami v letech 1969-1970 zbavila své intelektuální elity a většina z těch, co zůstali a přizpůsobili se nenormálním poměrům a vyšvihli se na čistkami uvolněná místa, byli převážně bezohlední kariéristé.

Morálně pustá normalizační éra se promítala do života společnosti (soukromí nevyjímaje) a ovšem i do škol a do myšlení a postojů zejména mladých lidí. Otrávené ovoce tehdejší doby nenormalizace sklízíme možná až dnes.

Lukáš Zádrapa (Demagogický guláš) upozornil na očividná zjednodušení v článku Václava Špiky týkající se naší minulosti, já jen doplňuji:

Karel Marx nepsal s despektem jen o Češích, "O nás Češích psal Marx hodně nepěkně a malicherně", (viz Masaryk: Otázka sociální, s. 167 svazek 2, Čin 1930), Marx se vyjadřoval podobně nepěkně i o jiných Slovanech kromě Poláků utiskovaných v Rusku, "Poláky utiskované v Prusku Polonofilové neviděli" (viz Masaryk: Nová Evropa, s.101, Praha 1920).

Negativní postoj Marxe vůči Čechům je do jisté míry pochopitelný. V době, kdy Marx a Engels snili o světové proletářské revoluci a psali Komunistický manifest (1848) (s heslem Proletáři všech zemí, spojte se!) a Engels napsal Zásady komunismu (1847), v českých zemích právě vrcholilo národní obrození. Sociální otázky byly u nás nastolovány mnohem později až v 70. letech 19. století.

Rozhodující pro porážku stavovského povstání 1620 byl patrně útěk zimního krále Friedricha Falckého po bitce na Bílé hoře z Prahy. Friedrich Falcký jako hlava protestantského odboje proti Vídní ovšem nebyl Čech.

Jezuité k nám nepřišli šířit všeobecnou vzdělanost. Jejich prvořadým úkolem bylo provést protireformaci v zemi, která byla převážně protestantská. Rekatolizace většiny českého národa se podařila, ovšem za tu cenu, že jsme ztratili víru svých předků a přijali vlažně katolické náboženství. Tak jsme se postupně stali nejateističtějším národem v Evropě.

Pokud jde o dobu temna, budu opět citovat Masaryka: Habsburkové se propůjčili Římu za nástroj protireformace.....Revoluce protestantských Čech 1618 byla zlomena a císař a jeho rádcové usilovali všemožně o seslabení českých zemí. Zejména provedena nevídaná ekonomická revoluce: na 30 000 rodin (mezi nimi Komenský) bylo vypovězeno ze země a ¾ půdy byly konfiskovány a dostaly se za odměnu žoldákům a šlechticům, kteří se z celé Evropy vrhli na českou kořist. Značnou část českého jmění si osvojil císař sám" (TGM: Nová Evropa, s.151).

Rakouskou a německou politiku své doby Masaryk charakterizoval jako "agresivní, bezohlednou, pánovitou, pánovitě nedočkavou...Učení o Herrenvolku řídilo celou německou a rakouskou zahraniční politiku" (Světová revoluce, s.72, Čin 1930).