Autoři podobných příspěvků jsou postiženi pocitem nadřazenosti nad méně úspěšnými spoluobčany, jakož i přesvědčením, že jim nehrozí nebepečí, že by ze svých výšin mohli spadnout ke dnu (mezi socky, chcete-li). Takové lidi je těžké přesvědčit o jejich omylu, ale i tak je potřebné nastavovat zrcadlo této idiocii.

To, co píše Martina Náhlovská o situaci některých českých studentů v článku Jsem v šoku se příliš neliší od kanadských poměrů, s nimiž jsem, díky dvěma dětem na universitě, dosti dobře obeznámen.

Rok bakalářského studia stojí v Kanadě zhruba 15 000 dolarů ročně (6 000 školné, 5 000 ubytování a 4 000 jídlo a ostatní životní potřeby). Student, který si chce přivydělat, většinou těžko hledá jinou práci než za minimální mzdu (8 dolarů za hodinu). Při zaměstnání na plný úvazek může za rok vydělat asi 14 000 čistého, tedy méně než potřebuje. Jeho skutečný příjem ale bude podstatně nižší, protože přece jenom musí chodit na přednášky a potřebuje čas na domácí studium.

Zdroje financování studia jsou v podstatě tři: úspory (nebo zadlužení) rodičů, příjem za letní zaměstnání a studentské půjčky. Existují sice i stipendia, ale jejich počet je omezený a jsou většinou podmíněna dosažením určitého prospěchu. To je patrně důvod, proč university uměle stlačují známky do průměru.

Když moje dcera žádala o přijetí na univerzitu, musela mít prospěch ze střední školy 90% (podle českých zvyklostí průměr lepší než 1.5). Universita, která ji přijala, dostala špičkové studenty, ale obratem z nich udělala trojkaře, protože tak to vyžaduje statistický model. University nejsou připraveny na to, že by většina studentů mohla být vynikající a tak dokonce "ukázňují" profesory, kteří dávají nadprůměrné známky.

Školné, nemá na kvalitu výuky žádný vliv a rozhodně nedává studentům žádná zvláštní práva. Negativní dopad školného, ale není jen finanční. Daleko významnější je, že stát jím staví studenta do role "investora" a současně se vzdává odpovědnosti za budoucnost absolventů.

Pro studenta (i jeho rodiče) je ale velmi obtížné získat informace, který obor je perspektivní a kde za čtyři či pět let bude práce. University bezostyšně nabízejí programy, které vypadají pěkně na křídovém papíře brožur, ale jinak jsou bezcenné. Jejich zájem končí právě výběrem školného.

Při promoci mé dcery se u řečnického pultu vystřídali tři neobyčejně nudní představitelé university. Dlouho šťavnali o morálních povinnostech absolventů, o tom, že by měli vrátit společnosti, co do nich investovala (čti: dělat dobrovolnou práci zadarmo) a podporovat svou Alma Mater peněžními dary. V žádném projevu nepadla sebemenší zmínka o tom, že diplomy, které obdrželi jim otevírají cestu k práci a vůbec k zářivé budoucnosti.

Mnohý absolvent je obratem v situaci, kterou kdysi popsali V+W v písni Polka specielně aktuální: "A když jsem dostudoval, doktorát jsem sroloval, do pouzdra jsem ho schoval a dělám v báru portýra."

V podniku, v němž pracuji, je možné potkat chudé pracující, kteří, jak praví definice Jiřího Dědečka, "dřou jako volové a jejich životní úroveň tomu odpovídá".

Před několika týdny onemocněla naše uklizečka. Banální nachlazení, které přešlo na zápal plic a následnou hospitalizaci. Řádný zaměstnanec našeho podniku by touto episodou prošel bez jakýchkoli finančních problémů. Uklizeči ale byli před několika lety propuštěni díky tehdy populárnímu "outsourcingu". Odhadem 50-100 lidí bylo jedním škrtem pera převedeno do kategorie naprosto chudých.

Náš podnik začal kupovat úklidové služby od specializované firmy, která vydělává úsporami na platech zaměstnanců. Kdyby uklizeči zůstali našimi zaměstnanci pracovali by za 28 000 dolarů hrubého ročně plus benefits (včetně pense 14 000 ročně po 25 odpracovaných letech). To je nějakých 16 dolarů na hodinu při plném úvazku. Ono to není tak moc, jak to vypadá na papíře.

Naše uklizečka pracuje pro nového zaměstnavatele za necelých 9 dolarů za odpracovanou hodinu. Nemá nárok na nemocenskou, musí si platit léky, pokud je nedostává při hospitalizaci a nemá podnikovou pensi. A tak jsme sbírali peníze, abychom ji finančně podpořili, protože jinak by třeba neměla na nájem nebo jídlo.

Proti vývoji na pracovním trhu není imunní nikdo, a tak mezi uklizeči jsou lidé s postsekundární vzděláním, kteří nemohou o práci ve vystudovaném oboru zavadit.

Moje dcera se s nadprůměrným prospěchem a bakalářským diplomem z psychologie zatím uchytila jako prodavačka knih v antikvariátu, což návratnost investovaných 60 000 dolarů nezaručuje. Potenciální zaměstnavatelé, pokud se vůbec najdou, nemají zájem o čerstvé absolventy a žádají několikaletou praxi v oboru. To je typická Hlava XXII -- místo nelze získat bez kvalifikace a tu naopak bez místa. Moje dcera má štěstí alespoň v tom, že ukončila universitu bez dluhu.

Dcera mého kolegy absolvovala biologii, učitelskou nástavbu a dva roky oboru, který se nazývá "Occupational therapy". Ne snad, že by se chtěla poflakovat po universitě. Toliko prošla hledáním, které je typické pro mnoho kanadských studentů, kteří, aniž by znali českého genia, objevují známé cimrmanovské uličky "tudy ne, přátelé". Svoje první opravdové místo získala ve 29 letech. Pracuje pro školskou správu, což by bylo dobré místo, kdyby nebylo "outsourced" do soukromé společnosti, která platí daleko méně a neposkytuje třeba pensi. Je to lepší než být uklizečka, ale ne o mnoho.

Během dvaceti let svého pobytu v Kanadě, jsem nezažil žádnou změnu, která by kladně ovlivňovala životní úroveň v této bohaté zemi. Kanadská společnost se mění způsobem, který v nepříliš vzdálené budoucnosti naruší stav, který nazýváme "spotřebitelská společnost". Nedostatek ekonomické stability má totiž dopad i na schopnost mladých lidí osamostatnit se, založit rodinu, koupit byt a nebo dům.

Mladí Kanaďané jistě nemají v hlavě komunistické ideje, takže jejich setkání s Čechy, kteří by chtěli lidem "nebezpečné ideje" z hlav vymlátit, by jistě bylo zajímavé.

V Česku ale nejde o komunistické ideje, ale o poměřování dvou ekonomických systémů. Ten, který teď někteří kritizují, dokázal během své existence zajistit lidem to, co je pro ně nejdůležitější: práci, vzdělání a zdravotní péči. Nový systém přinesl nezaměstnanost, drogy, bezdomovství a k tomu nehorázné rozkrádání státního majetku.

Komunistická strana není populární proto, že by se lidem stýskalo po uličních výborech a kádrových odděleních. Je populární, protože tvrzení nové moci, že všechno dělá lépe je nepřesvědčivé a proto se nedá do hlavy vmlátit.

Současné útoky na tuto stranu nemají nic společného s její negativní minulostí, ale, právě naopak, s jejími minulými úspěchy, které ji mohou přivést k vítězství ve volbách. Ne snad, že by komunisté mohli něco podstatně změnit (ekonomicky), ale pravici a pseudolevici hrozí odsun od koryt -- a o ta běží v první řadě.

Autoři podobných příspěvků jsou postiženi pocitem nadřazenosti nad méně úspěšnými spoluobčany, jakož i přesvědčením, že jim nehrozí nebepečí, že by ze svých výšin mohli spadnout ke dnu (mezi socky, chcete-li). Takové lidi je těžké přesvědčit o jejich omylu, ale i tak je potřebné nastavovat zrcadlo této idiocii.