Byl jsem u holiče v Dlouhé třídě - zaměstnankyně mě informovala, že holičství k 31. 1. 2008 na tomto místě končí. Magistrát požaduje za nebytový prostor holičského krámu činži ve výši 350 000 Kč. Obchod poskytující normální zákaznické služby těm několika málo tisícům obyčejných lidí, kteří dosud nebyli vyhnáni z pražského Starého Města, bude zlikvidován a nahrazen - podle toho, jak velí trh (?) dalším tisícím obchodem se sklem či porcelánem pro turisty.

Veřejný prostor je nepřátelský a nevstřícný. I když jsou ulice v Praze zahlceny automobily, magistrát zvýšil jízdné ve veřejné dopravě až na agresivních 26 Kč. Ano, jedno euro stojí jízdné v athénském metru, jenže Řekové mají trochu vyšší platy. Jak na to poukazují už mnozí, některé potraviny začínají být v ČR dražší než v Británii. Neustále řeči o tom, že "cenová hladina" výrobků a služeb musí dosáhnout cen ve "starých zemích" Evropské unie, jsou nesmyslné, vzhledem k tomu, že příjmy obyvatel Česka jsou stále mnohokrát nižší. Tesco na Národní třídě inzeruje místa pro prodavačky za 80 Kč na hodinu. V Británii je minimální mzda (za niž se nedá v podstatě uživit) 5,35 liber na hodinu. Ceny zboží v supermarketu Tesco v Praze na Národní třídě jsou však v podstatě stejné jako v Británii. Zdá se, že i středostavovští občané, kterým se dosud v ČR vedlo dobře, začínají pociťovat finanční tlak.

Společnost je atomizovaná a lidé se nedokáží dát dohromady ani k nápravě prkotin. V domě, v němž na Starém Městě pražském bydlím, se jeho soukromí majitelé-nájemníci od loňského července nedokázali dát dohromady a nechat spravit rozbitý elektronický zámek u hlavních vchodových dveří. V přízemí umístěné řeznictví nemá předpisové větrání a celý blok bytů obtěžuje nesnesitelným smradem z vývarů kostí, z nichž zřejmě vaří občerstvení zákazníkům. Nikdo se nezmohl na to, aby se dosáhlo nápravy. Soused zlikvidoval vánoční stromek tím, že ho z okna vyhodil na vedlejší, nízkou střechu.

Rozsáhlé části českých měst (viděl jsem to tentokrát v Praze a v Brně) dnes vypadají jako typická chudinská ghetta. Přispívá k tomu i široce rozšířený fenomén vietnamských stánkařů, které svědčí o minimální kupní síle obyvatelstva.

V různých částech Prahy pokračuje vyhánění občanů z domovů, v nichž dosud bydleli. Mezi lidmi vládne strach. Nevzepřou se zřejmě proto, že se bojí.

Postupný úpadek českých občanů do ošuntělosti neblahým způsobem signalizuje cestu, na niž se pod vedením českých politiků Česká republika asi vydává. Prosazují-li fašističtí gründeři, ukázkou jejichž názorů je čtenářský text "Komunistické řeči, které jsme mladé generaci nevymlátili z palic" (na něm je hrůzné, jak je ovlivněn stereotypy myšlení komunistického tajemníka z maloměsta poloviny osmdesátých let; pokud ovšem text není provokace či parodie), volný prostor jen pro ty, kdo si dokáží v utlačované společnosti agresivním chováním či korupcí urvat majetek či výhody, a označíme-li všechny ostatní za "socky", jejichž potomci jsou "blbí", odepřeme-li tedy lidem rovnost příležitostí k tomu, aby svou vlastní iniciativou získali vzdělání, případně zbohatli (to byl ten původní ideál po pádu komunismu, pamatujete?), jsme na cestě směrem k společenské struktuře jihoamerického či afrického typu. Na cestě ke společnosti, kde bude 90 procent národa ožebračených a vrstvička agresivních jedinců se bude drát o výsady být součástí zkorumpované a bohaté vládnoucí vrstvy.

Bohužel, život v takovýchto společnostech je nakonec nepříjemný i pro bohaté, protože v důsledku vzniklé sociální nerovnosti musejí bohatí používat proti ostatní společnosti silových, policejních opatření - takže nakonec žijí v luxusních ghettech, oddělených od chudinské většiny ostnatým drátem.

Někdy v polovině devadesátých let napsal tehdejší pražský korespondent listu Financial Times, že mu připadá, že charakteristickým rysem Čechů je zvláštní "paťhavost". Vzpomněl jsem si na to, když teď vidím v nepřátelském veřejném prostoru otrhance šourat se v ulicích a žebráky ležet na zemi.

V pozoruhodných esejích The Death of Adam píše americká autorka Marilynne Robinson, že stovky let žila v Evropě většina jejích obyvatel v naprosté chudobě a na hranici hladovění.

Jak ukazuje situace v Africe, lidé jsou tam zbídačelí nikoliv proto, že by na Zemi neexistovaly potřebné zdroje, ale v důsledku jejich neférové distribuce.

Jestlipak se situace, jak ji popisuje Marilynne Robinson, může vrátit.

Varováním je myšlenka, že člověk musí velmi opatrně zacházet se svým sociálním prostředím. Pokud ho nekultivuje spravedlivě, v zájmu všech, a vládci ho využívají jen k tomu, aby si osobně mohli oni sami co nejvíce urvat, a je jim jedno, že bezmocní ovládaní se propadají do chudoby, může dojít k nevratné katastrofě.