Ta podle skupiny Ztohoven představuje stále tentýž dokonalý svět, ve kterém se po sladkém hubne, kde žvýkačky čistí zuby, cigarety chutnají a voní a auta jsou nejbezpečnějšími místy na světě. Všichni vědí, že to je společensky tolerovaná lež. Dne 17. 06. 2007 napadla skupina fiktivním nukleárním výbuchem mediální prostor televize. Záměrem bylo vznést otázku, jež kladou na svém webu: Je vše, co denně vidíme na obrazovkách televizí pravdou, realitou?

Můžeme mít své vlastní představy o tom, co je umění, ale to nic nemění na tom, že umělecká forma už dávno není jenom autorem autenticky vytvořený obraz, socha či grafika. Umění přijalo nejrůznější způsoby sdělení a možnosti současného technického světa, aby se jimi k tomuto světu vyjadřovalo. Jak už řekl Zdeněk Pešánek, Rembrandtovo umění by bylo jiné, kdyby znal žárovku. Proč nebyl souzen Marcel Duchamp za to, že zneužil sušák na láhve?

Soud by neměl mít lehké rozhodování, žalobce by měl prokázat, že nešlo o umělecký projev, o tvůrčí čin a že obžalovaní nejsou umělci. Jenomže to budou muset napřed odpovědět na věčnou otázku, co je vlastně umění a co je umělecké dílo. Zapeklitá situace v době, kdy uměním je všechno, co je za umění prohlášeno (Dokumenta Kassel 1992). Dokážu si domyslet komičnost chystané soudní frašky, argumentaci žaloby i obhajoby.

Jak se soud vypořádá třeba s tímto tvrzením skupiny Ztohoven : Proto si bereme slovo. Zneužíváme reklamu, která zneužívá naše nejvnitřnější touhy, myšlenky a city, aby prodávala zboží. Překrucujeme ji, pozměňujeme ji, přetváříme ji tak, aby alespoň jeden den mluvila řečí umění. Vytváříme jiné reklamy. Takové, které nemůžete přejít bez povšimnutí. Takové, které vzbuzují neklid. Takové, které se nesnaží vplížit do vaší mysli bočním vchodem podvědomí.

Ve svém textu Umění je tyranií, překrucuje skutečnost a chová se k ní jako k děvce http://www.blisty.cz/art/24823.html jsem napsal : Podstatou umění je snaha umělce vyjádřit cosi "obecně" lidského, společně sdíleného, co překračuje jeho osobní hranice nějakým směrem ven, do společnosti, k lidem. Skupina Ztohoven svým činem tuto podstatu naplnila, alarmovala svědomí lidí, aby zůstali tím, čím jsou, rozumnými bytostmi. Umělecké dílo by mělo být posuzováno jen ve svém záměru.

Záměr skupiny Ztohoven byl mnohým lidem srozumitelný, někteří byli naopak vystrašeni, o tyto své fanoušky se nepochybně bude opírat žalobce, Česká, tzv. veřejnoprávní televize. Svět je plný paradoxů. "Umění je tyranií, překrucuje skutečnost a chová se k ní jako k děvce. Tvrdí-li umělec, že nám ukazuje kus reality, ukazuje nám jen svoji vlastní blbost a omezenost". To jsou slova "pokleslého" filozofa Ladislava Klímy.

A co že vlastně bylo oním uměleckým dílem, či tvůrčím činem skupiny Ztohoven? Pouze onen obrázek fiktivního jaderného výbuchu, jež pronikl jako údajná poplašná zpráva do televizí zprostředkované reality? Soudím, že nikoliv. Formálně šlo o obrazovou koláž, obsahově - v duchu klímovského pojetí - o zneužití a překroucení reality s cílem jiného a hlubšího sdělení. Umělci k tomu zneužili cizí obraz, což je v moderním umění zcela legitimní.

Horší je, že zneužili mediální obraz s masovým dopadem, avšak není ten snad tzv. všude přítomnou realitou, deklarovanou samotnými médii a nejen jimi? A v čem vlastně byla naplněna skutková podstata paragrafu 199 šíření poplašné zprávy, když z uměleckého díla nelze účelově vypreparovat jen tu část, která se hodí obžalobě, bez ohledu na celkový záměr? Kolik uměleckých děl by muselo být v tom případě považováno za poplašnou zprávu nechci raději domýšlet.

Potíž je možná v tom, že Česká televize je stále méně a méně k vidění hodna a kdo si už dnes vzpomene na velkou televizní "uměleckou" show z přelomu let 2000 a 2001? Kolik subjektů se tehdy s trikolorami nabouralo do jejího vysílání, aby zneužilo mediální obraz a šířilo ve společnosti poplašnou zprávu o tom, že se zde děje něco demokraticky velmi podivného a nestandardního? A nebude soud se skupinou Ztohoven nakonec něco podobného?