Občas někdy uvažujeme, co bychom dělali, kdybychom najednou měli k dispozici jeden dva miliardy liber. Mohli bychom jistě peníze věnovat na podporu záslužných kauz, ale většina miliardářů není natolik osvícená, aby něco takového udělala. Namísto toho dnes existuje tolik lidí, kteří jsou posedlí hmotným luxusem, že pro uspokojování jejich "potřeb" vznikl celý obrovský průmysl luxusu.

V Paříži je restaurace, kam často chodí ruští oligarchové. Na jídelním lístku je tam sluka. Ve Francii je zákonem zakázano prodávat tyto malé ptáčky. Restaurace toho využívá a za jedno jídlo účtuje 220 liber (8360 Kč). Mají spoustu zákazníků. Průměrná cena obědu pro dva je tam více než 600 liber (22 800 Kč). Je to ráj pro lidi, kteří nevědí, co s penězi.

Jenže na co by chtěla jakákoliv lidská bytost, ať je jakkoliv intenzivně posedlá konzumováním zákonem zakázaných sluk, vlastnit 20 miliard liber (760 miliard Kč)? To mě napadlo jako první, když jsem se dočetl minulý týden, že Vladimír Putin má údajně tolik peněz tajně uloženo na bankovních kontech, píše autor. Je docela pochopitelné, že si chce něco dát stranou na stáří, ale i kdyby si koupil letadlo Airbus a koupal se v Krugu, z 20 miliard liber toho tím moc neutratí.

Zpráva o Putinovi je však uvěřitelná, protože je známo, že jakmile má hlava státu možnost vybírat si pro osobní potřebu peníze ze státní pokladnice, tato výsada se mu brzo vrazí do hlavy. Někteří afričtí potentáti si také na tajná konta uložili miliardy, k nim patří například Robert Mugabe. Ze zprávy Světové banky vyplývá, že finanční prostředky, které od ukončení koloniální éry ukradli pro osobní účely afričtí politikové, převyšují celkovou sumu, jakou Afrika obdržela z jiných částí světa formou rozvojové pomoci.

Mezinárodní společenství je zdrceno, že se příštím jihoafrickým prezidentem má stát Jacob Zuma, navzdory tomu, že byl jeho poradce odsouzen za korupci a že Zuma sám stane za korupci před soudem, protože prý přijal úplatky od jedné americké zbrojovky. Podle Transparency International je na světě daleko víc zemí postižených korupcí, než zemí, kde korupce nevládne.

V Británii jsme právem znepokojeni obviněním, že zbrojovka BAE poskytovala, a to údajně s vědomím britské vlády, úplatky při prodeji zbraní Saúdské Arábii. Občas se do zpráv dostanou informace o korupci v místní policii či v nějakém britském komunálním úřadu. Přesto si však můžeme víceméně gratulovat, že britské domácí instituce jsou poctivé. Skandály kolem britských politiků se většinou týkají jen malého množství peněz, určených pro financování politických stran, nikoliv pro osobní obohacení.

Samozřejmě, nemůžeme být samolibí. Britští politici jsou poctiví nikoliv proto, že by mezi nimi převládal nějaký vyšší morální princip, ale protože se bojí, že je odhalí svobodná média a nezávislé soudnictví. Nicméně zůstává pravdou, že v Británii nikdo nezbohatne tím, že byl členem vlády. Tony Blair vydělá miliony svými projevy po odchodu z premiérské funkce, ale to je spíš jen výsměchem tomu, co si o něm myslí britská veřejnost, nikoliv morálním pokleskem.

Naproti tomu situace v Rusku je zoufalá. Korupce tam vládne na všech úrovních, částečně protože státní úředníci mají tak malý plat. V indexu globální korupce je Rusko skoro nejníže, mezi Rwandou a Filipínami.

Zvláštní je, že nám bohatí Rusové v Londýně nevadí. Málokterý Rus, který nakupuje v luxusních obchodech v Bond Street a chodí v Paříži do restaurace Gavroche, si své peníze poctivě vydělal. Většina z nich se aktivně účastní na gangsterské kultuře. Jejich peníze jsou ukradené - a je jedno, že tu krádež schválil Kreml. Pokud dovolíme, aby se do Londýna nastěhovali bohatí gangsteři, jejich metody dříve nebo později nakazí i naši společnost, a to způsobem, který naznačila Litviněnkova vražda.

Paul Collier ve své důležité knize o světové chudobě, The Bottom Billion, přesvědčivě argumentuje, že korupce bude existovat do té doby, dokud nebude uzavřena mezinárodní dohoda o bankovní otevřenosti. Nedávno jsem chtěl uložit v jedné londýnské bance šek na několik tisíc liber. Pokladní se mě zeptala, jaký je původ těch peněz.

Když jsem vyjádřil překvapení, odpověděla: "Je mi líto, ale zákazníci teď podle zákona musejí doložit původ větších finančních částek." To je neohrabaný britský pokus zabránit propírání špinavých peněz. Velmi však pochybuji, že totéž vyžadují švýcarské banky, když si tam jdou Putin nebo Zuma uložit pár miliard.

Korupce trápí nejvíce lidi v nejchudších zemích. Obyčejní Rusové jsou tak vděční, že jejich životní úroveň nyní v důsledku zisků z prodeje ropy a plynu roste, že se neptají, kolik státních peněz jejich vedoucí politikové kradou. Ale v Zimbabwe, v Demokratické republice Kongo a ve střední Asii takové chování způsobuje, že lidé hladovějí.

V Číně, v Nigérii, v Argentině a v některých dalších jihoamerických zemích se snížila korupce soudců tím, že dostali vyšší platy a byly nad nimi zavedeny nezávislé kontroly. Celosvětově však rostoucí poptávka na vznikajících trzích po energii, zboží a zakázkách způsobuje, že se problémy s korupcí zhoršují, ne zlepšují. Podle globálního indexu korupce je Itálie jednou z nejhorších evropských zemí, která v rozvojových zemích šíří úplatkářství. Úplatky v zahraničí platí i Rusko, Čína a Indie, ale rozvinuté země nejsou o nic méně vinny.

Cynikové pokrčí rameny: "Tak to na světě chodí a vždycky chodit bude." Jenže důsledky jsou pro mnoho států opravdu strašlivé. Sociální a hospodářský pokrok drtivou měrou závisí na zákonnosti. Pokud zákonnost chybí, společnosti jsou chronicky ochromeny. Nikdy nemohou řádně realizovat svůj potenciál.

Není příliš extravagantní argumentovat, že Rusko se nikdy nestane úspěšnou společností, pokud se nevzdá svého gangsterského etosu. Je docela jedno, jestli Putin ukradl ze státní kasy 20 miliard nebo 20 milionů liber. Důležité je, že ti, kdo v Rusku vládnou, vládnou mimo zákon, a to je skutečnost, která způspobuje zaostalost každé společnosti, která takovému stavu propadne.

Podrobnosti v angličtině ZDE