Využívá k tomu každé příležitosti, a tak i ve zmíněné recenzi uplacíroval větu, ve které tvrdí, že bezcharakterní kariéristé z generace tzv. pětatřicátníků (jíž by dnes slušelo spíš označení "generace umlčených") už počátkem 70. let minulého století obsadili rozhodující posty v literárním životě a dovršili tak proces likvidace tzv. osmašedesátníků. Je to ovšem lež jako věž -- všichni Justem jmenovaní pracovali v té době (a ještě dlouho poté) jako řadoví pracovníci redakcí, divadel apod., a když mnohem později (za tzv. perestrojky) skutečně dosáhli významných funkcí, snažili se v rámci možností o postupnou nápravu normalizačních zhůvěřilostí. Ale co je Justovi po pravdě?! Pendrek...

A protože mne V. J. poctil tím, že mě jmenoval mezi ostatními, nezbylo mi, než se ozvat polemickým příspěvkem zaslaným redakci Literárních novin. Jako důkaz účelových výpadků Justovy paměti jsem uvedl i fakt, že jsem v polovině osmdesátých let zachránil jeho publikaci Proměny malých scén před nevydáním. Svou knížku mi pak věnoval a mám ji dodnes. Jeho vlastnoruční věnování v ní zní: "Jaroslavu Čejkovi, bez něhož by patrně tato kniha nebyla touto knihou věnuje Vladimír Just 24. 5. 1984." Přesně takhle -- i s tou chybou v interpunkci...

Myslíte si snad, že Literární noviny mou polemiku otiskly? Ani omylem. Dokonce mi ani neodpověděly. Horké sousto potají a zřejmě s odporem vyplivly do redakčního koše. Svoboda projevu a novinářská etika jsou sice hezké věci, ale příliš horkým soustem si může člověk popálit jazyk i dnes...