Nenechme se však mýlit. To co probíhá na forbíně veřejného prostoru - na stránkách tisku, vlnách éteru i obrazovkách televizorů - jsou z větší části exhibicionistická alotria, ventilování osobních animozit, handrkování o prebendy, koryta, či dnes moderněji o "fleky". Ty kotrmelce, veletoče či cvičení prostná se před znechucenými diváky za politiku převážně jen vydávají. Většina prohlášení, jednání, tahů a protitahů se jako politika jen tváří. Snad z nedostatku slovní zásoby, z neznalosti přesnější, politické neřku-li politologické terminologie, - nebo naopak velmi cílevědomě - jsou za politiku maskovány. Není potom divu, když lid obecný má tendenci špinavost do politiky vnesenou, považovat za politiku samu. Politika znamená formulování (zpravidla kompromisních) společných (národních, státních) zájmů a jejich prosazování. Politika je věcné, organizační, finanční i personální řešení problémů chodu společnost, či alespoň odstraňování překážek jejich řešení. V reji až karnevalovém se zatemňuje podstata politiky, že to je hlavně "správa věcí veřejných".

Při výkonu politiky se setkávají a střetávají velice rozdílné, nejednotné až protichůdné zájmy různých uskupení občanů. Projevují se, uplatňují a prosazují u mnohých (možná i většiny) témat (agendy, pořádku dne) života společnosti. Proto v politice nezbytně dochází ke svárům a půtkám. Bezkonfliktní (žádoucí!) vývoj může být dosažen jen díky veliké obratnosti a skutečně politickému citu. Politika byla konec konců "vynalezena" právě proto, aby zájmy odhalovala, nastolovala, formulovala a řešila "mírovou" cestou -- opak vede až k občanským válkám. Tato role poltických stran bývá - při jinak zhusta oprávněné kritice -- neprávem opomíjena. Šmahem zatracovat strany (jakož i politiky) je omylné.

Mimochodem, politické strany (bez nichž se demokracie nemůže obejít) volky nevolky, dobře nebo špatně působí na nejvyšším stupni zobecnění zájmů různých vrstev občanské společnosti. V tomto smyslu je tvrzení o totální kontradikci státu, veřejných institucí, stran až po NGO jen "hluboké nedorozuměni". Kritika partají má být zaměřena na jejich odsouzeníhodné politikaření, partajničení, dělení medvěda, bezzásadové kuhandly, ne-li na něco horšího, nemluvě o činech stíhaných OČVTŘ ((="orgány činné v trestním řízení"; to je obrat, při jehož vyslovení mi naskakuje kopřivka, stejně jako při výroku "natekly tam peníze daňových poplatníků")).

. Ve skutečné politice jde o usnadňování života občanů, o kvalitu chodu institucí managementu společnosti, včetně její bezpečnosti a obrany. Charitativní činnost to ovšem není. Politické strany pečují především o zájmy svých voličů, i když pod omáčkou různých (globálních, lidsko-právních, všenárodních, všelidových atd.). Protože usilují přinejmenším o hegemonii v celé společnosti, ne-li dominanci či úplnou nadvládu.

Politici ovšem často zájmy svoje a svých voličů tutlají, svoje (sobecké) návrhy prezentují altruisticky. Musí tak vystupovat, protože usilují o podporu pokud možno celé společnosti, z nichž část na sliby "skočí" a tak hlasují proti vlastním zájmům (což zjistí až pozdě, pokud vůbec). Zmatení výraziva je časté v samotné politické třídě (kde to může být jak výše zmíněno - i záměrné), v obci žurnalistické a nejvíce v občanské společnosti opravdu neformální: v hospodě, kuchyni -- a tradičně podle Poláčka -- na pavlači, které ovšem v panelácích nejsou, takže tuto roli převzaly např. mj. "kočárkárny".

Postupné vyjasňování a sjednocování názorů je vysoce žádoucí. Zkusme si tipnout jak v tomto směru plní svoji sjednocovací roli "honící psi demokracie"? Hanba mluvit. Ještě 18 let po "sametovém" převratu oceňuje intelektuální veřejnost např. na Internetu především jeho destrukční přednosti vůči cenzuře a glajchšaltujícím tendencím mocenských struktur. Masovější uznání a tím spíše využívání možnosti Internetu (jak svědčí kdekterý chat) pro tvůrčí konfrontaci a distanční spolupráce zaostává, pro které je oblíben a vysoce oceňován u badatelů a dokonce i překladatelů.

Sjednocování názorů v naší politice a médiích nějak skřípe. Místo rozborů fakt a skutečností a pádné argumentace se příliš často dozvídáme, že pro to či ono není "politická vůle", že jednání či rozhodnutí mělo "politický podtext", kdosi podlehl "politickým tlakům", jednal z nějakých neidentifikovaných politických důvodů".

K takovým k tvrzením přistupujme s velkou dávkou předběžné opatrností. Mlžením se nejen společnosti, ale i samotné POLITICE PROKAZUJE MEDVĚDÍ SLUŽBA. Místo specifikace a strukturace zájmů, kalkulace přínosů a nákladů, identifikace sij a nástrojů skutečně politického řešení či zásahu se často předkládají šamanská zaklínadla. Velmi pravděpodobně se tu za frází o politice skrývají "zájmy koalic neveřejných". Média by se měla vymanit z obecných "politických" floskulí a důsledně se ptát Cui prodest?

Ne že by situace byla zcela beznadějná. Jasné rozlišení významu pojmů politična čteme u prof. Jičínského: "Zatím různé stranickopolitické střety i skandály spojené s arogantním způsobem vládnutí Topolánkova kabinetu zůstávají na povrchu politického dění a nemají bezprostřední vliv na chování lidí. Ti si ve své většině uchovávají "pozorovatelský postoj" k politice, sice značně kritický, z něhož však neplyne vůbec do veřejného života přímo zasahovat a ovlivňovat jej".

Nejvyšší státní zástupkyni Renetě Vesecké neprošla snaha (Pavel Verner - Právo, 7.11.-Smuteční pochod) pokrýt pátrání po úniku informací za údajné politické vlivy. Verner dvojnásobně pečetí: žádné anonymní alibistické politické vlivy, ale motivy mocenské to byly, insinuující narušení dělby mocí -- podřizování jurisprudence moci výkonné.

Shrňme tedy: Na všech úrovních veřejného života se málo (pokud vůbec) rozlišuje, co je opravdu politika a co nikoli, co se na ní nabalilo (politikaření, partajničení, korupce, pletichy) a kazí její dobré jméno