23. 10. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
23. 10. 2007

Portrét/výročí

Aféra jménem Andula (VIII. část)

Minulá část, v pořadí VII., příběhu o životě a smrti herečky Anny Sedláčkové (1887-1967) nám dala pocítit protektorátní atmosféru, v níž herečka bojuje o existenci vlastního divadla tváří tvář štvanici fašistického tisku. Herečka, která byla svým publikem nazývána prostě Andula, se narodila 29. září 1887 a zemřela o 80 let později dne 24. listopadu 1967. Ani v tomto díle protektorát ještě neopustíme.

Protektorátní běsy už za sebou mají první mrtvé. K výročí založení republiky dne 28. října 1939, čtrnáct dní před otevřením Divadla Anny Sedláčkové (DAS), se konaly demonstrace v Praze a několika dalších městech. Při té pražské byl zabit student Jan Opletal, který na následky zranění zemřel. Jeho pohřeb, konaný 15. listopadu 1939, byl rozehnán a o dva dny později byly při přepadení vysokých škol zatčeny stovky studentů. Vysoké školy byly vzápětí z moci úřední zavřeny. Tento okamžik se stal symbolickým a v paměti českého národa zůstal uchován po několik generací...

Měsíc před těmito krvavými demonstracemi, ke dni vraždy patrona českých zemí svatého Václava, vychází v Praze soubor esejů autora, který proslul nejen bystrou myslí, ale i vlastenectvím za časů masarykovské republiky. Některé čtenáře, kteří ho dříve rádi četli, svým tónem značně překvapil. "Vybírat si nemůžeme. Nejsme otroci, aby nám zůstalo jen právo na spiknutí a vzpouru. Jsme však v novém světě, kde je třeba se učit, kde je třeba přestat s nekonečným besedováním a přikročit k práci. Češi s Němci se musí rozhodnout. Tomu má předcházet vzájemné poznání a zde je třeba, aby Češi šli jako první. Svatý Václav byl zavražděn politickou opozicí, která nechtěla s Němci smír, nýbrž válku," napsal V úloze mouřenína degradovaný plukovník a novinář Emanuel Moravec. Co tím chtěl básník říct?

Přední český novinář Emanuel Moravec (1893-1945) tím racionalizoval motivy části české politické elity, která vědomě kolaborovala s nacisty; bylo to ale zároveň východisko, které vycházelo z hlubinného zklamání dosavadní politickou reprezentací. Spojení osudu národa se západními spojenci, bylo vystřízlivěním pro mnohé. Již v časech tzv. Druhé republiky, tedy do nástupu protektorátu, se část české elity pokoušela, jak to nazval tisk Jiřího Stříbrného, o důsledné "odbenešení". Moravec se dokonce pokusil o nezdařený puč, známý také jako Zenklův, poté svou politickou orientaci přehodnotil ve prospěch "činorodého aktivismu" a nově nadcházející mocenské reality. Po nástupu "tvrdého" říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 se mu toto angažmá vrátí v podobě ministerského křesla: bude dohlížet nad školstvím a lidovou osvětou.

Loupežníku zlomen vaz...

Zatím je ale stále podzim 1941 a Divadlo Anny Sedláčkové je už půl roku pod tlakem kvůli uvádění Čapkových her, nyní se dostává přímo pod palbu fašistického tisku. Novinář Vít Nejedlý uveřejňuje v září sérii článků, které přímo útočí na uvádění Čapkovy hry Loupežník. Ty korunuje udáním na Úřad říšského protektora. "Ředitelkou divadla je umělkyně zvučného jména. Je to proto na pováženou, a to tím spíše, že tato umělkyně se dovedla za minulé éry rozejít pro své názory i s oficiální scénou. Myslili jsme nejprve, že to je snad nedopatření, jaké se občas může přihodit každému u nás. Jak si však máme vysvětlit, že toto divadlo právě v těchto dnech ohlašuje novou hru K. Č. 'Loupežník'? Neuvědomuje si snad umělecký šéf této scény, že tím provokuje? Nebo je snad tak kultivovaný, že nezná nic lepšího, než hry autora smutně proslulé 'Bílé nemoci?" ptá se 9. září, v den premiéry, novinář Nejedlý. Ano, vypadá to, že Andula zase provokuje...

Protože divadlo hru nestáhlo, pokračuje v Pražském listu dalším textem o dva dny později, který označuje Čapkovu hru přímo za "nežádoucí". Mezi důvody, které měly vést DAS k inscenování Čapka, byly podle Nejedlého peníze a dále zarputilá snaha Marcelly zahrát si klíčovou roli Mimi. "Jsou to peníze, který svého času divadlo investovalo do na výrobu kulis, když hodlalo uvésti celý cyklus Čapkových her. Shodou okolností vzalo pak tyto hry z programu. V okamžiku, kdy se domnívalo, že příčina toho pominula, přišlo znovu s 'Loupežníkem', ačkoliv původně plánována hra docela jiná a byly na ni už i vytištěny plakáty," popisuje peripetie divadla Nejedlý. Divadlo, které dosud nikomu v zásadě nevadilo, a dokonce vyvolávalo dojem, že se bude chovat v intencích "nové politiky" hraje na struny apolitického umění. To ale Nejedlý logicky nepřijímá -- chce více. "Na námitku, že se hra nehodí, přišla odpověď: 'já se o politiku nestarám, mně jde o umění'. Je to pochybený názor. Pravé umění se správnou politikou vždycky souvisí, poněvadž obojí vyplývá z potřeb národa, jehož prospěchu musí se podřídit. To si musí uvědomit i člověk, který dal pár tisíc za kulisy a z lítostí, že ty peníze nejsou využity, vylézá na světlo veřejnosti za pár měsíců znovu s pokusem, aby je mohl využít," soudí.

Velmi ho navíc rozlítí, když zjistí, že za výběrem kusu může být i touha mladé Marcelly, které se prostě líbí role. "Pro slečnu sotva školou odrostlou, která si zamanula, že bude světovou umělkyní, ačkoliv pro to nemá zatím žádné předpoklady, s naší kulturní možností hazardovat nebudeme. A vymáhá-li slečna na matince hysterickými záchvaty, aby svoji roli prosadila, snad by jí pomohlo ohnout ji přes koleno," napřahuje se Nejedlý. Aby bylo jasno: "Karel Čapek není žádoucí. Není tedy žádoucí ani jeho 'Loupežník' i když v některých referátech o této hře se vynechá jméno autora. Čapek za svého života na výsluní levicového panstva vydělal za své tendenční a pamfletické práce peněz víc než dost. I pozůstalým z toho zůstalo dost a dost."

Zatímco na stránkách tisku exhiboval Nejedlý, veřejnost nevěděla, že za kulisami se odehrává zápas, při kterém bylo v sázce mnohem více: samotná další existence divadla. Z hlášení říšskému protektoru, které 12. září 1942 Nejedlý sepsal, vyplývá, že novináře navštívili v mezičase dva lidé: prvním byl dramaturg divadla J. V. Krýsa, jenž nastoupil čerstvě po Markovi a vzápětí nato i mladičká slečna Sedláčková. Obě návštěvy se snažily novináře ovlivnit. Dramaturg Krýsa ho laskavě žádá, aby o divadle přestal psát s příslibem zastavení hry, slečna Marcella, patrně dotčená jeho slovy o výprasku, se měla ohánět známosti u vydavatele Jiřího Stříbrného, který si to s ním "rychle vyřídí".

Marcella měla za sebou nezdařené vystoupení v Shakespearově hře Romeo a Julie, kde s Jaroslavem Koudelkou nezvládla svou tolik vytouženou roli. "Nebýt tohoto neúspěchu, nebylo by zřejmě došlo k dalším událostem. Nastudovaná Čapkova Mimi, která původně měla být průpravou k Julii, mohla nyní přinést spásnou rehabilitaci. Není jiné vysvětlení, proč se náhle na začátku příští sezóny místo už ohlášenéhho Hine-Týneckého objevil na repertoáru Loupežník. Sice bez jména autorova, zato ale s touže mladou dvojicí, která prohrála Romea a Julii, s Marcellou Sedláčkovou a Jaroslavem Koudelkou," domnívá se teatroložka Šormová. "V jistém smyslu kalkul vyšel: třebaže žádný z referentů nepropadl ani tentokrát nad mladou dvojicí nadšení, obdiv k odvaze inscenovat Loupežníka zalil referáty přívětivými tóny," doplňuje.

Drama Loupežník se hrálo v DAS do 21. září 1941 celkem čtrnáctkrát. Stojí za zmínku, že stejný titul uvedlo téměř identicky, dokonce o den dříve, 8. září 1941, rovněž Horácké divadlo. Zmiňuje to v ojedinělé studii o cenzurních poměrech, které se dotýkaly zejména inscenováni her Karla Čapka a jeho vdovy Olgy Scheinpflugové, teatrolog Bořivoj Srba ve studii K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939-1945 (Olomouc, 1971). Inscenování Loupežníka bylo nakonec cenzurními orgány zakázáno. Tato hra se stejně jako ostatní hry "hradního dramatika" Karla Čapka dostaly na index. V říjnu odchází z DAS dramaturg V. J. Krýsa. "Teprve nyní, kdy byl Loupežníku zlomen vaz, mohl jsem klidně odejít..." napsal v Pražském listu 1. října 1941.

Největší protektorátní aféra Anduly Sedláčkové tím ale zdaleka nekončí. Dokonce by se dalo říct, že tím jenom zvolna začíná. Ta skutečná aféra totiž opravdu teprve přijde: a zůstane dlouhá desetiletí zasunuta v archivech a paměti lidí, kteří se jí poté snažili pomoci. Těch lidí nebylo opravdu mnoho... Ale kdo by to po nich chtěl, vždyť všem šlo hlavně o přežití. Ke dni 27. září 1941 byl jmenován do Prahy po Konstantinu von Neurathovi zastupujícím říšským protektorem Reinhard Tristan Eugen Heydrich.

Sliby soukromé, sliby veřejné

Temný protektorát, ztrácející se v příšeří zdánlivě odvanutého času, ale nebyl zdaleka tak černobílý, jak by to mohlo s odstupem času vypadat. Lidé se ku podivu dokázali bavit, i když jejich životní styl, redukovaný potravinovými příděly, zrovna nevybízel k hodování. Podobně jako i jindy dokázali lidé nejen snít, ale i vnímat krásu, kterou jim nabízelo umění. Někteří byli připraveni umění obětovat v té době i svůj křehký život.

Divadlo Anny Sedláčkové, řečené DAS, připomíná herečce Lilly Hodáčové ve vzpomínkách sluncem zalitou oázu. Ta se jí zhmotnila především do osobnosti její ředitelky, když o ni po letech psala. Kdo si dnes vlastně dokáže vybavit herectví tehdejší protagonistky v dnešním pražském Mozarteu? "Zazářila dvaceti modrými slunci svých očí a překrásný obličej, jen sem tam jakoby impresionisticky zvýrazněný líčidlem, se obrátil a začal měnit svůj výraz v tvář té ženy, jež se za pět minut vynoří tam nad schůdky a způsobí, že malé, přeplněné hledišťátko v několika vteřinách zadumaně strne a zapomene na celý svět, na všecky starosti přítomné, minulé i budoucí, neboť intenzivní doping, pronikající onen malý prostor, dopřeje jejich duši pocit absolutního odpoutání. Budou odevzdaně, celou svou bytostí sledovat ten bleděmodrý křišťál, ten tajemný paprsek chodící sem tam po směšně malé krabici jeviště a proměňující je v krásu nekonečna," napsala v knize Zpěv Orfeův.

Mladá Lilly byla uhranuta silou Sedláčkové osobnosti. Pro její vnímání byl ale nesmírně důležitý také způsob přípravy před jednotlivými představeními. Sedláčková totiž vyžadovala vysokou disciplínu a zvláště precizní techniku slovní přípravy. "Kladla velký důraz na denní samostatné tiché prostudování role, ať člověk hraje třeba po padesáté," připomíná Hodáčová. "Těsně před představením pak neopomněla nikdy 'sjet' nahlas zpaměti celý text, v němž jsem jí hrála partnery a ona zas partnery mé v textu mém. Text se sjížděl tiše, jen s minimálním náznakem výrazu, jen s přesnými logickými přízvuky, avšak s absolutně čistou, byť ztišenou výslovností," dodávající celému obřad transcendentní rozměr. "Připadalo mi to vždycky jako nějaká nanejvýš prostá modlitba za úspěch výkonu a těšila jsem se na tyto chvilky, kdy jsme stály již nalíčené a oblečené proti sobě v její šatně nebo v malém prostoru chodby pod schody vedoucími na jeviště a ponořeny v nástin nálady, jež k slovům patřila, jsme se tiše modlily své role, pronášejíce jednotlivé repliky se závratnou rychlostí, a přece zřetelně." Herec Raoul Schránil, další z herců divadla, v knize Hodně si pamatuji... vzpomíná, jak bylo pro celý soubor důležité, že před každou premiérou navštěvovali společně nedaleký kostel Panny Marie Sněžné a modlili se za úspěch představení.

Dnes se může zdát nepochopitelné, že se herci připravovali i po stránce duchovní. Důležitá byla ale i stránka technická, což vyžadovalo například, že si přinesli do divadla svou vlastní kostýmovou výbavu. Řeči se vedly o kostýmu, ale i o tom, co je člověk pro umění ochoten obětovat. Čerstvá členka souboru Lilly Hodáčová, známá svým vztahem k básníku Vítězslavu Nezvalu, toužila po lásce i umění zároveň. Zavázala se tehdy ke slibu, že umění bude věnovat vše, na kostýmy ale občas neměla.

DAS ale nebylo slunnou oázou. Na podzim 1941 začalo první zatýkání: dramaturg souboru Jan Kamberský-Paleček byl odveden z divadla při zkoušce jedné hry a už se nikdy nevrátil. Zemřel o půlroku později v koncentračním táboře Mauthausen. Půl roku předtím byl zatčen divadelní reformátor Emil František Burian, který prožil válku v několika koncentračních táborech. V září roku 1941 vystěhovaly úřady činohru Národního divadla ze Stavovského divadla do karlínského Varieté, koncem měsíce zavírají i Vinohradské divadlo. Herečka Jarmila Kronbauerová je kvůli původu svého muže vyhozena v lednu 1942 z Národního divadla. "Byla jsem zbavena nároku na hereckou gáži a musela jsem se spokojit s velmi skromně vyměřenou 'invalidní penzí'. Finanční perspektiva byla, při stále stoupající drahotě, víc než neutěšená," vzpomíná v knize Hodiny pod harlekýnem.

Herečce Kronbauerové, která rozhodně nepatřila k blízkým přátelům Anny Sedláčkové, se tehdy dostalo nečekaného gesta. "Ráda přiznávám, že mnozí lidé, znající mé hospodářské poměry, mi nabídli pomoc. Nemohu pomlčet o vskutku vzácné nabídce své kolegyně Andulky Sedláčkové, která mi hned druhý den po mém 'odchodu' z Národního divadla nabídla angažmá ve svém divadle. Ale ani vystupování v jejím divadélku mi nepovolili," píše Kronbauerová.

Protektorátní čas houstne. Pro mnoho umělců šlo ale stále umění až daleko za politiku, snad až kamsi nad ni. Sliby soukromé, které si člověk sám sobě dobrovolně ukládá, se na jaře 1942 utkaly v Národním divadle se slibem veřejným -- a vynuceným. Dne 27. května 1942 byl na své cestě z Panenských Břežan postřelen parašutisty říšský protektor Heydrich, který 4. června svým zraněním podlehl. Okupační režim vyhlásil stanné právo. Začalo běsnění, mučení, vyvražďování, jemuž podlehli obyvatelé Lidic a Ležáků. Na 24. června 1942 přišlo pozvání na manifestaci kulturních pracovníků do Národního divadla. V dějinách je tato akce zaznamenána jako Slib českých divadelníků Říši.

Kdo by na to chtěl po tolika letech vzpomínat? Hodiny na pražských věžích odbíjejí právě 18. hodinu. V Národním divadle se manifestačně schází 1800 divadelníků z obou velkých pražských divadel, pozvání dostávají i další. Divadlo Anny Sedláčkové má přidělenu lóži č. 11, herci stojí většinou na galerii. Úvodem k slavnostnímu shromáždění hraje orchestr divadla ouverturu k Wagnerovu Lohengrinu. Na dekorovaném jevišti stojí "velká busta Vůdcova a v pozadí promlouval k přítomným symbol nové politické skutečnosti: pod ochranou křídel říšského orla znaky Čech a Moravy", stojí v dobové zprávě. "Manifestaci zahájil ředitel Národního divadla, odborový přednosta dr. Ladislav Šíp a po něm promluvil Mistr Rudolf Deyl o nerozlučné spojitosti českého umění s německým a s nesčíslných podnětech, jež česká vzdělanost brala od svého nejbližšího a pokrevně spřízněného mocného souseda. Po těchto bouřlivě aklamovaných a častým dlouhým potleskem přerušovaných projevech ujal se slova ministr Emanuel Moravec. Také jeho řeč byla několikrát přerušena projevy okázalého souhlasu," popisují noviny.

Ministr Moravec připomíná, že "přání tragicky zesnulého Zastupujícího říšského protektora, navštíviti Národní divadlo, se bohužel nesplnilo". "Vyslechli jste zde slova pana ředitele Národního divadla a zasloužilého umělce Mistra Rudolfa Deyla. Oba mluvili stejně jasně, oba vám ukázali na skutečnost, kterou se cizí propaganda a česká krátkozrakost snažili popřít, na skutečnost, že česká kultura a české umění je rodnou mladší sestrou kultury a umění německého. Kdyby nebylo německého národa, nebylo by také národa českého, alespoň ne v té kvalitě a ryzosti genia, jaký tu od věků byl a bohdá také bude. Je pravda, že historie zaznamenala mezi oběma národy léta bojů a přechodných nedorozumění, ale vedle toho jsou tu celá staletí plodné spolupráce a velikých společných historických a uměleckých výkonů," hřímá ministr Moravec. "Červen roku 1942, jak už se to dnes jeví, bude představovat veliký mezník v českém životě, mezník české sebezáchovy, sebezpytování a sebepoznání. S vámi sdílím Váš smutek a vaše rozhořčení, pokud jde o zločin a ztrátu, kterou Říše a s ní český národ utrpěli v státníku a vojáku Reinhardu Heydrichovi. Dnešek je zároveň zvláštní hrou osudu také prvou příležitostí, kdy jako člen vlády a ministr lidové osvěty mám před sebou představitele českého divadelního umění a české hudby. Jsem voják. Vojákův život je boj. A smysl boje je vítězství. Toužím po tom, aby český národ vyšel z této druhé světové války silný, zdravý a slavný."

Na manifestaci promluvil také herec Zdeněk Štěpánek. Přednesl rezoluci, adresovanou prezidentu Emilu Háchovi, v které se jménem kulturních institucí na čele s Českou národní radou, Národním divadlem, Klubem sólistů Národního divadla a dalšími, přihlásil k politickému režimu a odsoudil představitele zahraničního odboje. Herec Zdeněk Štěpánek měl velkou smůlu. Podobně jako před několika lety, kdy byl přinucen přečíst národu nadiktovaný projev o přijetí Mnichovské dohody, přijal pod výhružkami také tento projev. Dne 30. září 1938 herec projev nedočetl, uprostřed čtení se rozplakal...

V lóži č. 11, určené Divadlu Anny Sedláčkové, není prázdno. Sedí v ní režiséři Milan Svoboda, Z. J. Vyskočil, administrátor Václav Kubáček a účetní Alžběta Bozděchová. Hlediště je v průběhu této manifestace osvětlováno reflektory: na fotografii jsou vidět známé hvězdy té doby: Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová, František Smolík, Jaroslav Vojta, Karel Höger, Zdena Baldová, Václav Vydra, Bedřich Karen, Eduard Kohout, František Kreuzmann... Všichni tito herci, pokud se k tématu kdy vrátili, vyprávěli o pohrůžkách, nátlaku a strachu, že nacisté zavřou jako vysoké školy také Národní divadlo.

Anna Sedláčková na manifestaci nepřišla. Měla údajně prohlásit, že by to bylo nad její síly, aby zvedala ruku a zdravila "árijským pozdravem". Publicista Stanislav Motl, který nedávno ve své knize Mraky nad Barrandovem, po čase fotografie z této manifestace uveřejnil, připomíná, že nikdo z herců, s nimiž měl možnost v uplynulých letech mluvit, o "této události nechtěl mluvit". Ponížení, které se dostalo elitě českých umělců, nemohlo být větší. Neúčast Anduly vypadá v této souvislosti jako nějaký omyl. Andula se ale "slibu Říši" skutečně nezúčastnila, byť tím riskovala smrt. Byla to její největší aféra, největší provokace. Ještě dlouho po válce jí to mnozí nemohli odpustit. V červenci 1942 úřady zavírají její divadlo.

> Příště dále...

                 
Obsah vydání       23. 10. 2007
23. 10. 2007 Zoufalství Bohumil  Kartous
23. 10. 2007 Greenpeace: Odpovědnost za zpoždění a nevyváženost propagační kampaně k radaru nese vláda České republiky
23. 10. 2007 iDnes dělá novinářskou historii: PRODÁVÁ SE VLÁDĚ
23. 10. 2007 Kampaň ve prospěch amerického radaru běží přímo na serveru iDnes Petr  Nachtmann
23. 10. 2007 Prosté vysvětlení neuvěřitelné věci
23. 10. 2007 Dotaz
23. 10. 2007 Kábele z iDnes: Musíme vydělávat (=jsme strašně chudí) Jan  Čulík
23. 10. 2007 Že iDnes spolupracuje s vládní propagandou, se ví už měsíc Jakub  Rolčík
23. 10. 2007 Projede Nezákladňák historickými městy? Jana  Maříková
23. 10. 2007 Opět Hvězdné války Noam  Chomsky
23. 10. 2007 O radaru: Nebát se a nekrást Václav  Hála
23. 10. 2007 Jak je tomu v Polsku Jan  Lambert
23. 10. 2007 Dodržujte laskavě své povinnosti k vládním agenturám Jan  Neoral
23. 10. 2007 Michael  Marčák
23. 10. 2007 Aféra jménem Andula (VIII. část) Josef  Brož
23. 10. 2007 Češi platí bankám nejvíc, vládě je to jedno Patrik  Nacher
23. 10. 2007 Chci to slyšet Jan  Skácel
23. 10. 2007 Michael  Marčák
22. 10. 2007 Vláda polyglotů
22. 10. 2007 Spíše zataženo Ladislav  Žák
23. 10. 2007 Češi a Němci podle OECD neinvestují do vzdělání Uwe  Ladwig
23. 10. 2007 Letenský chrchel: Už přišly i podpůrné dopisy kolektivů pracujících
23. 10. 2007 Všichni Američané nejsou váleční štváči
22. 10. 2007 Syntetická biologie
22. 10. 2007 O plnosti a prázdnotě Jan  Paul
22. 10. 2007 Již dnes se máme lépe než zítra Vladislav  Černík
22. 10. 2007 Blízkovýchodní střípky Jakub  Rolčík
22. 10. 2007 Největší evropský vynálezce a fušer Tomáš  Koloc
23. 10. 2007 České ženy o budoucnosti země Zdeňka  Petáková
23. 10. 2007 Opozice našla svého kandidáta Adam  Hobzík
23. 10. 2007 Antidiskriminační zákony Evropské unie ohrožují demokracii!
20. 10. 2007 Hospodaření OSBL za září 2007

Aféra jménem Andula - kniha na pokračování RSS 2.0      Historie >
23. 10. 2007 Aféra jménem Andula (VIII. část) Josef  Brož
17. 10. 2007 Aféra jménem Andula (VII. část) Josef  Brož
11. 10. 2007 Aféra jménem Andula (VI. část) Josef  Brož
9. 10. 2007 Aféra jménem Andula (V. část) Josef  Brož
5. 10. 2007 Aféra jménem Andula (IV. část) Josef  Brož
2. 10. 2007 Aféra jménem Andula (III. část) Josef  Brož
1. 10. 2007 Aféra jménem Andula (II. část) Josef  Brož
27. 9. 2007 Aféra jménem Andula (I. část) Josef  Brož