Nikdo se nezeptá, co tím tvrzením autor míní a přitom je hodnotící kategorií, či soudem, aniž by příjemci informace skutečně věděli, co znamená. Jde totiž i různě vyložitelný význam. Formálně tento obrat naznačuje, předvídá, či předpokládá, že "uvnitř" něčeho, například uměleckého díla, nebo umělce, nic není, že je TAM prázdno. Například umělec nemá co ze sebe vydat, umělecké dílo stvořené takovým umělcem v sobě nemá nic, čím by oslovilo.

V případě uměleckého díla by snad tento termín mohl fungovat za předpokladu, že autor sdělí čtenáři proč si to myslí, na základě čeho k takovému zjištění došel. Kritik by měl konkrétně a ve srozumitelných souvislostech popsat ty které znaky a projevy, jež ho vedou k přesvědčení, že dílo je "vnitřně prázdné". Měl by své tvrzení osvětlit, aby učinil sám sebe čitelným. To je velmi důležité, protože na schopnosti kritika formulovat kritický soud lze poznat jeho fundovanost a tím i kompetenci, na kterou je možné následně zase kriticky reagovat.

Tím teprve vzniká kritická diskuse. Tvrzení, že dílo je "vnitřně prázdné" a proti tomu stojící jiné tvrzení, že to není pravda, je pavlačové dohadování. V podobném duchu probíhá i spor o novou knihovnu na Letné, jenže v obráceném směru. Projekt nové budovy je prý mimořádné architektonické dílo, které se díky svým mimořádným estetickým hodnotám může stát novou dominantou Prahy, ale nikde jsem se nedozvěděl čím jde o mimořádné dílo, v čem jsou jeho estetické kvality a proč může být dominantou. Pochybuji, že jenom proto, že bude velké.

Nejde o to, že by to tak nemohlo být, potíž je, že architektura je příliš viditelná a veřejně vnímaná věc, než aby mohla spoléhat na to, že se obhájí sama v případě, že její realizaci někdo zpochybňuje. Toto dílo ale "vnitřně prázdné" nebude, neboť bude skrývat slovesné bohatství. Komplikovanější situace v interpretaci užití termínu "vnitřní prázdnota" nastává v případě, že je takto označen a nálepkován člověk.

Když předpokládám, že ono NIC nerepresentuje a nenese ve "vnitřně prázdném" člověku nějakou plnost, hodnotu, či smysl, prostě si je, spočívá ve své hluchotě, slepotě, ve své neschopnosti se projevit, pak se ptám, kde se v člověku to NIC vzalo? A dále, bylo tam vždycky a nebo se dovnitř člověka nějak dostalo? A pokud ano, tak proč? A není problém jen v iniciaci kvalit, které se nemají možnost projevit? Proč si člověk není vědom své plnosti a nebo ji z různých důvodů třeba i potlačuje?

Umělecké dílo může být projevem tohoto stavu, často třeba jen dočasným, v celkovém vývoji tvorby, neboť, je-li něco prázdné, může to být zase i plné, prázdnota se může za určitých podmínek zase naplnit nějakým obsahem, nemusí být trvalá, definitivní. Zásadní otázka je, proč tomu tak dosud není. Jde už sice o specifickou oblast psychologie, ale tomuto "zkoumání" by mělo být podrobeno i referování kritika, či každého, kdo soud o "vnitřní prázdnotě" nad člověkem vynese.