To, co muselo při pohledu na mapu Evropy (tradičně useknuté někde v půlce Ukrajiny), v níž byla plocha členských států Evropské unie vyvedena zeleně, zaujmout každého studenta prvního ročníku gymnázia (ne-li základní školy, vezmeme-li v úvahu pilnost dnešní unijní propagandy) byla široká šedá mezera, oddělující od sebe homogenní území Evropské unie, končící na jihovýchodě Maďarskem, a jejího dosud izolovaného členského státu Řecka. Mezera, která od 1. 1. 2007 neexistuje, protože Rumunsko a Bulharsko se toho celá léta plánovaného dne staly součástí EU.

Druhý detail, který mě zaujal, už neuhodí do očí gymnazisty, ani dnešní vysokoškoláky, protože jsou na něj příliš mladí. Jeden z dobových údajů, ilustrujících památný rok 1985, hlásal, že se v onom roce konala poslední spartakiáda. Protože jsem se za svůj život účastnil dvou spartakiád (té druhé jako divák), ještě si dobře pamatuji, že poslední spartakiáda blahé paměti se konala v prosluněném jaru roku 1990, i když už proběhla jen na okresní úrovni.

Myslím, že Evropská unie by si měla víc hledět svých kritiků, protože kritici jsou většinou obeznámenější, než nájemní řemeslníci, kteří vám udělají fušerskou kampaň na cokoli od špendlíku až po lokomotivu. To, že je možné na každé druhé české autobusové zastávce vidět tak nehorázný plakát, který mimo jiné učí školní děti dělat chyby v plánovaném předmětu "evropská výchova" (polárníci chystají pro své děti "antarktickou výchovu") svědčí o úrovni uskupení, které si neohlídá ani fakta o vlastních dějinách.

A ještě jeden detail mě na mých cestách zaujal: tentokrát v Praze a v metru, odkud zmizely odpadkové koše, čehož jsem si všiml tak, že jsem chtěl ten nejodpornější z na zem odhozených kelímků vyhodit do příslušné nádoby, ale ať jsem hledal, jak chtěl, žádnou jsem nenašel. Opodál stála žena v uniformě správy MHD, která mi na můj dotaz promptně sdělila, že koše zmizely proto, že v prostorách metra je úředně zakázáno jíst, a tudíž není co odhazovat.

Připomnělo mi to reálnou anekdotu, která se mi stala na jednom nově postaveném moravském euronádraží, kde jsem se zase marně pídil po čekárně, ale pán z dopravní kanceláře mi (nevím, jestli žertem) řekl, že v Evropské unii čekárny nemají, protože vlaky v Evropské unii jezdí na čas. Myslím, že je to dobrý nápad, jak se vypořádat se smradlavými záchodky, které máme na všech veřejných místech, jak se spokojeně vyjádřil Švejk, když chválil pražské policejní komisařství: "přímo pod hubou". Zákonem zrušíme tělesné potřeby, a bude to. A ten zákon si pro jistotu necháme oštemplovat z Bruselu, aby to nebylo na nikoho z nás!