I. mýtus „článku 5“ washingtonské smlouvy NATO

„Článek 5“ byl nám soustavně mediálně představován jako podstata a rozhodující ustanovení celé washingtonské smlouvy. Media však pouze obrážela falešnou argumentaci politiků, kteří se snažili získat podporu pro rozšíření NATO a zdůvodnění významu proč se ucházet o členství v této organizaci. Není nutné se touto problematikou znovu zabývat podrobně, neboť ke klamavosti celkové kampaně a vytváření falešného mýtu o NATO jsem již zpracoval podrobný rozbor pod titulem „NATO - spojenectví bez závazků“. Předně a hlavně na základě amerických dokumentů se snahou dosledovat a určit politickou vůli USA nezavázat se k ničemu a to již při zakládání aliance v roce 1949. Myslím, že se podařilo zdůvodnit politickou i právní podstatu uvedené smlouvy. Rozbor je k disposici v Britských listech již od začátku února 2007. Není nutné jej znovu doporučovat ke studiu, protože vešel nejenom ve všeobecnou známost, a na jeho základě všechna media, ale i političtí představitelé zahrnuli dosavadní výklad článku 5 do kategorie mýtu a kompletně se vytratil z jakékoliv další argumentace ve prospěch účinnosti smlouvy a celkového spojenectví NATO ve smyslu zajištění obrany jednotlivých členských zemí. Přestože smlouva sama nikoho k ničemu nezavazuje je třeba mít v povědomí, že členství v mezinárodní organizaci, ať se již jedná o jakoukoliv má jistou váhu. Potud smysl i členství v NATO a odvolání se na něj.

J. G. Müller, BL: První krok ke globální úloze NATO? ZDE

Je dobře si však uvědomit, že přesto, že  media nepublikovala uvedený rozbor, nebyla zpochybněna jeho skutečná váha o nezávaznosti citovaného ustanovení ve smlouvě NATO. „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že... pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, (action as it deems necessary) včetně použití ozbrojené síly.“ Argumentace na internetu formou rozboru v tak závažné problematice navíc zpracovaná v zájmu obrany původní a trvající pozice USA pokud se týká přijetí závazků stala se rozhodujícím nejenom mediálně, ale i při změně politického chápání u nás. Prostě upustilo se od překrucování článku 5. Je pouze politováníhodné, že tento rozbor nezpracovaly „profesní a odborné“ organizace (CESES na UK, nebo AMO a další „think tanky“), které se ale obávaly zaujmout stanovisko, pokud ovšem tento mýtus samy neobhajovaly nebo se nepodílely na jeho vytváření. Mýtus „článku 5“ se však z našeho povědomí zcela vytratil. Je to jen důkaz váhy argumentu a současné mediální moci internetu.

Miroslav Polreich, BL: NATO - spojenectví bez závazků ZDE

II. mýtus o tom, „jak prezident Reagan uzbrojil SSSR“

Uvedená teze má velmi závažnou politickou funkci. Je šířena pseudovědci, přejímána politiky a to nejenom na našem teritoriu. Má překvapivě tuhý život. Nikdo si však nedal práci rozebrat, jaká byla skutečná Reaganova zahraniční politika ve vztahu k SSSR a to zvláště ve zbrojní, lépe by dokonce slušelo hovořit o odzbrojovací oblasti.

Mýtus o uzbrojení směřuje k víře, že změna politických poměrů koncem osmdesátých let minulého století byla výsledkem tohoto „tvrdého“ Reaganova přístupu právě ve vztahu k Moskvě. Má nás to vest k vděčnosti a dnes prakticky dokonce k odevzdání se do „péče“ USA. Vytrácí se role vnitřního vývoje sovětské společnosti ve směru transformace a demokratizace. Mizí nám termíny jako perestrojka, glasnosť, nové myšlení a podobné projevy v sovětské společnosti a pokud ano, tak jedině jako výsledek přinucení právě reaganovskou politikou uzbrojování. Popírá se tím i podmiňovací vztah změn v SSSR a jeho vliv na poměry v ostatních socialistických zemích. Změny zde byly však nejenom podmíněny, ale přímo závislé na vývoji v „centru moci“.

Miroslav Polreich, BL: NATO-Rusko v historických a politických souvislostech ZDE

Proto nemohlo uspět „Pražské jaro“, „Solidarita“ o Maďarsku v roce 1956 ani nemluvě. „Pražské jaro“ však vývoj v SSSR předešlo a přes značně odlišné podmínky mělo kupodivu mnoho společných rysů s pozdějším vývojem v SSSR. Byly to předně vnitřní společenské rozpory, ekonomiku nevyjímaje, které se snažily vyústit v hledání nové cesty nebo dokonce přímo řešení. Na opravdu zjednodušený (nakonec ani ne pravdivý argument - viz níže) o uzbrojování se stačí jenom zeptat kdo uzbrojil ve své době našeho prezidenta Novotného a tím inicioval změny v roce 1968 u nás. Není to otázka zcela od věci, stejně tak jako proč se dosud nepodařilo uzbrojit Kubu a myslím, že v tomto teritoriu USA byly vždy velmi zainteresovány. Nu asi to v tom „uzbrojování“ nebude.

Tento mýtus je nejenom silně zakořeněn, ale stává se čím dál tím více jedinou pravdou. Pokud se týká osmdesátých let byla použita až velmi pevná vojenská pěst proti Nikaragui a ostatním zemím této oblasti. Ta se obrátila na Mezinárodní soudní dvůr, který Spojené státy odsoudil za mezinárodní terorizmus, za „nezákonné použití síly“. V roce 1982 proběhla invaze do Libanonu, napadení Tunisu a napadení Íránu Irákem (Husajnem) za podpory USA a podpory války právě po celé volební období Reagana. Můžeme mluvit o Africe v té době ( Mozambik, Angola). Situace byla natolik vyhrocená, že v prosinci 1987 OSN schválila rezoluci odsuzující terorizmus a vyzvala státy, aby pracovaly proti těmto teroristickým tendencím (všech forem, tedy i státní). Tato jistě bohulibá rezoluce nebyla přijata jednomyslně.(Honduras se zdržel a jen dvě země byly proti USA a Izrael. Období vlády Reagana byla opravdu silová. Ve vztahu k SSSR tomu však bylo podstatně jinak. Panu Hynkovi Fajmonovi, europoslanci za ODS bych to „uzdrojování“ odpustil. Ve svém stanovisku „pro radar“ se odvolává „z vděčnosti k USA“ jenom na tento mýtus a jméno Gorbačov asi nikdy neslyšel. Pravděpodobně. Alespoň ani zmínku neuvedl o změnách v Rusku a jejich vlivu na země východní Evropy. On toho ale neví víc. Neboť, cituji: „Naše členství v NATO bylo dosaženo mimo jiné i díky tomu, že nám velmi pomohl tehdejší prezident Bill Clinton“.

Fajmon není asi historik, ale mohl by si sám něco pamatovat ze své současnosti a proto vědět, že právě USA byly proti rozšíření NATO a Clinton si v našich mediích za to vysloužil označení kryptokomunista (Devátý) a nakonec i agenta KGB školeného dokonce v roce 1969 při svém pobytu v Praze, kde přebýval v soukromí u příbuzných dokonce prominentního člena ÚV KSČ (Šverma). Stanovisko USA bylo pochopitelné, neboť v té době dávaly přednost odpovědné spolupráci s Ruskem a rozšiřování oprávněně chápaly jako narušování této koncepce. Ale i v sociálně demokratické straně se tento mýtus pomalu zakořeňuje a to i u jinak znalého sociálního demokrata Mládka, který při svých občasných debatách na Novotného lávce v Praze se již nechal slyšet, že to byl Reagan, který nám pomohl ke společenské změně právě uzbrojením SSSR. A aby toho nebylo dost, i komunistický europoslanec Miloslav Ransdorf, jinak bezkonkurenčně všestranně erudovaný a pracovitý, ve své poslední knize „ Není všem dnům konec“ mimo sondy do politik Havla, Pitharta, Zemana a jiných se stačil alespoň v závorce připojit k názoru, že ke společenským změnám v Rusku pomohl svým uzbrojováním prezident Reagan. Nu, i učení lidé mohou mít s fakty problém.

I Jiří Ješ, se kterým se ztotožňuji při jeho komentářích na radiu Prahy 6, a který má své místo nejen mezi novináři, ale předně své postavení moudrého člověka, nám jednou dal lekci, jak to vlastně s těmi společenskými změnami bylo. Našel jednoznačné díky Reaganovu mýtu. Snad mi odpustí, že tentokráte budu o jeho pravdě pochybovat. Nemohu jinak.

Podívejme se tedy na Reaganovu zahraniční politiku v osmdesátých letech. O některých jejích projevech jsem se zmínil výše. Ano je autorem termínů jako „hvězdné války“ a označil SSSR za „říši zla“. Jaká operativní a politická rozhodnutí však přijal, aby svá slova a varování naplnil? V podstatě je možno říci, že žádná. „Hvězdné války“ se staly výstižným tématem volajícím po zfilmování. Což se také stalo a nadále děje. Je to však vše. Následný prezident Clinton jen s úsměvem mávl rukou. Prostě války se nekonaly a ani přípravy na ně.

Zůstává nám „říše zla“. To zní hrdě a mocensky. Co jiného chce prostý Američan od svého prezidenta slyšet? Rozhodnost, odhodlání a ujištění, že jedině my jsme ti správní. V praxi to bývá však tak, že jedno je heslo a druhé je reálná odpovědná politika. Tak se na ni podívejme. Z „říše zla“ se postupně stával „partner“ a to ještě v období před perestojkou.

Prezident Reagan byl zvolen v roce 1980 a moci se ujal následující rok. Krátce na to již zemřel sovětský vůdce Brežněv (1982) a nastupovali a umírali další generální tajemníci. Kupodivu nic nenasvědčovalo konfrontační době. Ba naopak. Období Reaganovy vlády do roku 1988 může být považováno jako pokračování odzbrojovacích tendencí. Známe vyjednávání o SALT I a SALT II, týkající se omezování počtu raket. Tato jednání se rozšiřovala a dokonce se týkala i likvidaci nukleární výzbroje. Cituji americký přístup „desire to eliminate all nuclear weapons“.

Stačí se později vrátit k summitu v Rejkjavíku a na Maltě. Nakonec při dobývání vesmíru najdeme více styčných bodů spolupráce, než soupeření. To se týká i tak sofistikované výzbroje, jako jsou rakety. Vše dokonce našlo výraz i v kontraktu, že i americké rakety začaly používat ruské motory. Jsou stejně spolehlivé a přitom mnohem lacinější. O tom mnoho nevíme a nemáme raději vědět ani dnes. Pokud bychom měli zůstat jen v nevědomosti, to by se dalo přežít. Zde však jde nejenom o popření role perestrojky a jejích skutečných společenských kořenů nebo dokonce o nějaký vděk za změny u nás ve vztahu k Moskvě. To nechme historii a době, až opadne politická hysterie. Mnohem nebezpečnější funkci má však rozšiřování tohoto mýtu jako formy pro hledání nového nepřítele v domnění, že tím posloužíme novému pánu.

O absurditě tohoto mýtu by se mělo snadno rozumět právě v české kotlině, která zažila, vlastně ne tak dávno, pokus o společenskou renesanci či přeměnu na základě postupného vnitřního vývoje. Ten probíhal bez zásahu zvenčí. Dnešní téměř pejorativní označení „osmašedesátníci“ má podtrhnout nebezpečnost samostatného nezávislého uvažování, které představitelé tohoto mnohaletého procesu „pražského jara“ symbolizovali. Způsob řešení formou invaze, pouze potvrdil, že v pevné velmocenské struktuře je rozhodující situace v zemi centra, která se však postupně začala měnit ještě v předgorbačovském období a vyústila v samostatný vývoj dříve monolitního bloku. Jaké k tomu vedly příčiny a motivy, společenské, ekonomické či dokonce filozofické a jejich podíl je předmětem bádání. Je možno však vyloučit rozhodnost vnějšího (cizího) vlivu. Nakonec jak uvedeno výše politika USA ve vztahu k SSSR sledovala spíše linii koexistenční než militantně konfrontační.

Uzbrojování SSSR (Reaganem) je neopodstatněný mýtus bez jakéhokoliv podkladu, ale vyžaduje nutnou dávku víry s vyloučením faktů. Politický a propagandistický dopad nemusí být přesto, alespoň pro současnost, v naší společnosti zanedbatelný.

NATO-Russia relations ZDE

Statement by the Honorable Madeleine Albright, Secretary of State, before the Senate Foreign Relations Committee, October 7, 1997 ZDE

III. mýtus o Íránu jako „darebáckém“ státu

Tvorba zahraničně politických koncepcí je velice složitý mechanizmus. Národní, státní, mocenské, ekonomické, energetické zájmy a také globální politická geografie vyžaduje nejenom znalost všech faktorů a jejich součinnost, ale i jistou filozofii chápání a postupu při řešení problémů. Je možno se odvolat na hlediska dvou zásadních škol - idealistickou a realistickou, tak jak se i v praxi vyvinuly při hledání způsobů řešení. Stojí před námi tak trochu zjednodušený problém. Víra v dorozumění a společný zájem i když třeba pod tíhou nutnosti a jediného východiska (bránění základních lidských hodnot a životního prostředí) cestou dohody, kompromisu a společného úsilí a nebo chápání svého zájmu jako výlučného privilegia pro umocnění svého postavení. Zde nastupuje jednoduchá cesta hledání či stanovení nepřítele a přizpůsobení se k čelení této „hrozby“. Bývá to jednoduchá cesta - s využitím moci zvláště ozbrojené.

„Říše zla“ byla transformována ve strategického partnera. Vyskytla se teorie o „ose zla“ a konkrétně o „darebáckých státech“ jako naší či dokonce celosvětové hrozby. Jen pro připomenutí - začali jsme s Libyí, Kubou, Irákem, Severní Koreou a Íránem. Za jistých podmínek a trochu zvláštních okolností byla vyjmuta Libye, Kuba se již nezdá z hlediska hlavního nebezpečenství terorizmu podstatnou, Irák byl „vyřešen“ dosti zvláštním způsobem bez řešení a s alarmujícími důsledky. Severní Korea i přes svoji nukleární kapacitu a vlastnění nosičů je vyjmuta vzhledem k okolnostem geografie a prioritního zájmu Ruska a Číny. Na seznamu zůstává - Írán .

Není pochyb o závažnosti významu této země. Jedná se o lokální mocnost s mimořádnou kapacitou zdrojů surovin, ale i politického vlivu v oblasti. Politická i náboženská struktura vyžaduje však zvláštního zřetele a snad porozumění. Složité věci nebývají snadno k pochopení, ale také ne k jednoznačnému odsouzení. Svět Rézy Pahlavího, plně podporovaný USA, se zhroutil v roce 1979, aby rok nato sousední Irák Saddáma Husajna , podporovaný a vyzbrojený právě USA a to i zbraněmi hromadného ničení (plyn) Írán napadl. Boje trvaly osm let. Toto jsou skutečnosti, které si musíme uvědomovat právě při současném hodnocení Íránu v celkových souvislostech.

Je možno hodnotit i vnitropolitickou situaci v Íránu a mít oprávněně řadu připomínek i zásadních výhrad. Mnoho se však neliší od situace v jiných zemích regionu. Írán však nevedl v moderní době žádnou útočnou válku. Jsou nám předkládána k věření různá vyjádření současného prezidenta Íránu. Proč ale ve zkreslené formě a v rozporu s vysloveným? Snad aby bylo pravdivé jeho označování za „ďábla“. My dokonce víme co „chce a zamýšlí“ a pokud ne nyní, tak za deset či patnáct let. Tak krásně se shodli vizionáři - náš ministr zahraničí a ministryně obrany.

Írán staví atomovou elektrárnu. Přesněji řečeno, německý Siemens začal stavět íránskou jadernou elektrárnu již v roce 1975, aby v tom od roku 1995 pokračovali Rusové. Írán chce obohacovat uran a má v úmyslu si opatřit nukleární zbraně. Írán toto tvrzení popírá. Zde je kámen úrazu i ve zneužití této zbraně a raket k útoku. Kde je základ k oprávněnosti tohoto tvrzení? Ve vlastní historii Íránu se není čeho chytit.

Podívejme se tedy podrobněji na současné zahraničně politické aktivity Íránu, na jejich směřování a zhodnoťme jejich dopady a zahraničně politický význam. Kritériem by mělo být hledisko nakolik tyto akty vedou ke zvýšení napětí nebo k uklidnění situace v oblasti. Zde dojdeme k překvapivým závěrům. Předně ale je třeba si uvědomit, že politická diplomacie by měla být aktivní a preventivně hledat cesty a prostor vedoucí k pozitivním změnám. Naši vládní odpovědní činitelé tomuto postupu mnoho nevěří, neboť nás straší s vážnou situací za 15 let. Že by dávali přednost katastrofickým scénářům ? Proč ale, jen z důvodu úslužnosti současné (pravděpodobně i dočasné) americké administrativě ? Hledání takového scénáře svědčí o neprofesionalitě, nebo o zlé vůli a zájmu po vyvolání konfliktu. To nemůže být v souladu s našim národním zájmem.

V současné íránské zahraniční, ekonomické i energetické politice lze právě nyní vysledovat pozitivní rysy a je zde prostor pro jejich rozvíjení a to dokonce za české spoluúčasti. Pokud jsme zainteresováni a to jsme již žádostí o americkou základnu na našem )zemí pod záminkou obrany proti Íránu, Musíme zhodnotit na faktech a velmi reálně, zda toto nebezpečí vůbec existuje. Podívejme se proto na některé podstatné zahraničně - politické aktivity Íránu právě v poslední době.

Írán jako TÉMA BL

Vztahy Indie a Pákistánu

Víme, že po desetiletí, prakticky od vzniku těchto zemí jako samostatných útvarů, že jejich vzájemné vztahy nebyly dobré. Byly přímo nepřátelské. Obě země se již střetly ve třech válečných konfliktech. Je třeba si uvědomit, že nyní dokonce vlastní atomovou výzbroj. Spojené státy, které měly přátelský vztah a tím i jistý vliv na obě země se snažily toto tradiční nepřátelství překonat. Bohužel bez úspěchu.

Dnes je situace podstatně jiná. Sice si toho nestačil všimnout náměstek českého ministra zahraničí pan Pojar, když jako vyjednávač za ČR a vysvětlovač ve věci radaru v zájmu ANO „při strašení“ v Lidovém domě uvedl (snad přeřeknutím), že nám také hrozí nový konflikt Indie - Pákistán.

Zůstaňme však u Íránu a jeho role při urovnání této krizové situace. Má důležitou vazbu na obě země. Je dodavatelem ropy a plynu. Dodávky se rapidně zvyšují a tyto okolnosti vedly k uzavření řady dohod mezi těmito zeměmi dokonce pod patronací Šanghajské organizace spolupráce (oba státy mají pozorovatelský statut a Pákistán a Írán žádají o přímé členství) v oblasti energetiky, investic a transportu. Jedná se o vybudování společného (!) ropovodu z Íránu přes Pákistán do Indie. Při hledání finančního zajištění a dodávek technologických prací ochotně přistoupilo Rusko. Zde jistě byl prostor i pro americké investory a jejich vstup do těchto smluvních vztahů...

To by byl ten správný a umírňující způsob hledání jiné, a v tomto případě jistě velmi účinné cesty spolupráce a pochopitelně i uplatnění svého vlivu v oblasti. Byl by to ale přístup vedoucí k uklidnění a odklonu od konfrontační tendence. Možností na to bylo a myslím, že stále je dost. Vyžaduje to předně vůli na americké straně. Ptali jsme se na to při současných jednáních? A jde přece, jak se uvádí, i o naši bezpečnost. Bohužel, nestalo se tak. USA nejenom že měly se účastnit, ale když pozitivního výsledku bylo dosaženo, měly tento krok Íránu ocenit a k němu se připojit. Tu radu a požadavek na strategického spojence máme nejenom právo, ale i povinnost vznést. To je diplomacie a hledání cesty k bezpečnosti i naší země.

Bylo by možno učinit závěr, že země, která zajišťuje a rozvíjí pozitivní spolupráci v oblasti, vytvořila podmínky k dosažení mnohostranné spolupráce indicko - pákistánské má asi jiné priority než připravovat útok na USA, Evropu potažmo i Českou republiku.

Írán v podstatě naplnil mnohaleté snažení americké diplomacie v tomto tak kritickém regionu. Bylo by na místě tento významný politický, ale hlavně i bezpečnostní akt analyzovat a ocenit My o tom mnoho nemáme vědět a do úvah o radaru se to „jaksi“ nehodí. Prostě mýtus „darebáckého státu“ Íránu má velmi křehké základy jako nakonec každý mýtus. Nejedná se však pouze o ojedinělý jednoznačný politicky pozitivní akt Íránu. Je třeba hledat pro něj i širší rámec a je možno poskytnout další podstatná fakta usnadňující určit směřování Íránské diplomacie.

Štěpán Kotrba, BL: Americké cíle v Íráku - neporozumění realitě ZDE

Šanghajská organizace spolupráce

Írán se snaží stát řádným členem Šanghajské organizace spolupráce. Je to nyní velmi vlivná organizace s mimořádným dosahem svých aktivit a zásad. Ohlas v naší publicistice a „odborných“ kruzích byl a zůstává krajně negativní. Uvedu jen hlavní zásady.

Podpora a respekt Charty OSN, mezinárodního práva, boj proti terorizmu, extremismu a řešení sporů dohodou a výlučně mírovými prostředky. Nešíření jaderných zbraní.(!) Účast Íránu v uvedené organizaci  i za režimu člena pozorovatele je zavazující, stejně tak jako se zvyšuje odpovědnost členských států za jednání Íránu. To je aktivní pozitivní operativní aspekt, který by neměl být podceňován, ale naopak zhodnocen právě v širších souvislostech při hodnocení postavení Íránu a jeho zahraničně politických intencích. Myslím, že závěr by měl být jednoznačný. Není však v souvislosti s předstíranou nutností vybudování americké základny. Pokud by se mělo rozhodnout o výstavbě, měl by se uvést jiný a to skutečný důvod. Írán to není.

Je třeba také pravděpodobně zcela nutně přehodnotit český či americký pohled na Šanghajskou organizaci spolupráci a nehledět na ni jako na soupeřský akt proti USA v Asii a vlastně již i jinde na světě, ale hledat cestu napojení se a vlastní spolupráce. Konkrétní postupy se nabízejí.

Šanghajská organizace spolupráce jako TÉMA BL

Nabucco

Pro mnohé neznámé slovo. Rozhodně ne z oblasti mezinárodních či ekonomických a bezpečnostních vztahů.

Štěpán Kotrba, BL: EU: Namísto radaru v Brdech plynovod z Íránu ZDE

Nabucco je nový projekt plynovodu, který by měl dopravovat tuto surovinu z Íránu až do Maďarska a Rakouska. Prostě do střední Evropy. Ne že by to byla operace tak tajná, že by se o ni nemělo hovořit. Nehodí se však do naší uměle vytvářené protiíránské atmosféry v období, kdy vláda chce propagovat výstavbu radaru. Překvapivě a nepochopitelně je tento zájem respektován. Na media si nasazuje kde kdo, ale v podstatných věcech, když se nejedná o Volvo či milenky nebo nějaký miliónek, překvapivě dovedou vůli vlády do důsledku respektovat. Je to nezodpovědný, politováníhodný přístup nebo raději o svobodě tisku u nás.

Před třemi týdny proběhla v Budapešti jednání o výstavbě plynovodu Nobucco. Jednání byla vedena pod záštitou maďarského premiéra Guyrczanyho na vysoké odborné úrovni, včetně zástupců EU. V podstatě se jedná o vybudování nového zdroje zásobování plynem pro Evropu. Toto zdvojení na sobě nezávislé dodávkové cesty má velký faktický, ale i bezpečnostně (!) strategický význam. Rozhodujícím prvkem je pochopitelně účast Íránu jako dodavatele suroviny. I pro laika by byl srozumitelný prvořadý interes našeho státu na této nově proponované cestě. Není tomu tak. My jsme neprojevili zájem a jednání se naši zástupci neúčastnili. Pozitivní stránkou je pouze fakt, že dosavadní „závislost“ na plynu z jednoho zdroje (Ruska) je pravděpodobně chápána jako dostačující. Je to důkazem důvěry ve stabilitu a spolehlivost dodávek z Ruska. Druhé vysvětlení však je trochu složitější. Není nám umožněno navazovat jakoukoliv spolupráci s Íránem, byť by to bylo krajně výhodné. (vzpomeňme na Marshallův plán). Ohrozilo by to vládní argumentaci pro radar a iráckou „darebáckost“. V Maďarsku ani Rakousku se radar stavět nemá...

EU prosazuje alternativní ropovody a plynovody ve snaze zbavit se závislosti na Rusku ZDE

Zde mě tak nezajímají „darebácké“ motivy a přístupy české vlády, mnoho od ní nelze očekávat, ale přístup Íránu a perspektivnost jeho jednání právě ve spolupráci s Evropou. To nesvědčí o přípravě ani úmyslech zahájit válečný konflikt. Je naopak pravděpodobnější, že za patnáct let, na rozdíl od názoru paní ministryně, nebudou na ni padat irácké rakety, ale v klidu bude vařit na íránském plynu. To je diplomacie, ekonomika a reálné zhodnocení všech nám dostupných informací. Ve vlastním hodnocení by nám však neměl nikdo bránit.

Projekt Nabucco je novým prvkem energeticko bezpečnostní situace a současně přispěním Íránu k energetické stabilizaci Evropy a důkazem o jeho zahraničně politických intencích. Manipulovatelnost české vlády s mediálním prostředím na věci nic nemění. Mnohem závažnější je přístup současné americké administrativy, kterou nemohu podezírat, že není o skutečném stavu věcí informována a přesto vytváří podmínky, které vedou ke zneklidnění mezinárodní politické scény. Svědčí o tom stanoviska nejen Ruska, ale i našich evropských sousedů: Rakouska, Slovenska ale i Německa.

Peter Ševce, BL: Európska energetická politika v kontexte svetových energetických procesov ZDE

Radar v Brdech jako výraz geopolitické paranoie

Mýtus Íránu jako zdroje všeho nebezpečenství je, jak uvedeno výše, velmi těžko obhajitelný. Můžeme hledat skutečné příčiny, proč jsme před tento problém postaveni. Nabízí se několik důvodů . Zkoumání by muselo být vedeno směrem ke zhodnocení politické, mocenské a perspektivně vývojové tendenci současného postavení USA ve světě. Jedná se o transformační proces, ve kterém je v očekávání vývoj k obnovení respektu k mezinárodnímu právu, univerzální mezinárodní organizaci a obnovení prostředí vzájemné důvěry. Jedině za těchto podmínek je možno provádět odpovědné hodnocení a hledat společná východiska.

Pokud naši experti zjistili, že radar nikomu neškodí dle nějakých technických parametrů, tak to není stanovisko k podstatě věci. Přispívají však k narušení mezinárodně politického prostředí a atmosféry důvěry a tím i naší celkové bezpečnosti. Zde je zakódovaná odpověď, zda radar přijmout nebo odmítnout. Problematika radaru nemá totiž lokální charakter. Má geopolitický význam a jeho výstavba může podstatnou měrou narušit nutnost globální spolupráce v zájmu řešení problémů, které stojí před lidstvem jako takovým. Jakékoliv rozhodnutí v tomto směru má předně tyto vazby. Představuje krajní odpovědnost České republiky, odpovědnost, před kterou ve své, řekněme osmdesátileté historii ještě jeho představitelé nestáli.

Radar v Brdech jako TÉMA BL