18. 10. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Muž v jednom z polských ghett, asi 1940. (Foto: Harry Lore, courtesy of  USHMM Photo Archives)
18. 10. 2007

Čeští Židé v lodžském ghettu

Výročí zahájení transportů židů z Protektorátu

Shodou okolností ve dnech výročí zahájení hromadného vystěhování židů z Protektorátu krritizují Spojené národy ve své zprávě Českou republiku za nedůsledný boj proti neonacistickým koncertům.

Česká policie se hájí tím, že nemůže takovou činnost zakázat, pokud přitom nedojde k trestnému činu nebo přestupku. Obdobně reagoval pražský magistrát po oznámení, že čeští neonacisté plánují průvod židovským městem 10. listopadu, tedy v den 69. výročí křišťálové noci, kdy proběhl pogrom proti Židům na území nacistické Říše. Ten se bránil tím, že neexistuje žádný zákonný důvod k zákazu pochodu, a proto počká až na to, jak se bude akce na místě vyvíjet. Pořádkové jednotky zasáhnou v případě, že bude podle jejich názoru porušen zákon nebo ohrožen veřejný pořádek. Úřad nakonec začátkem tohoto měsíce po protestech tento pochod extremistů zakázal, protože ?směřuje k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti občanů pro jejich národnost, původ a náboženské vyznání?. Vzhledem k tomu, že od křišťálové noci i od zahájení hromadných transportů židů v Protektorátě uplynulo sedm desetiletí, je vhodné seznámit střední a mladou generaci s touto tragédií.

Když 17. října 1941 v 14,30 hodin říšského zimního času dorazil první transport českých občanů na Radegastské nádraží do Lodže, bylo jim dáno pouhých třicet minut na opuštění vagónů. Tato norma platila i pro ostatní vlaky, které dorazily do tzv. litzmannstadtského ghetta 22. a 27. 10. a 1. a 4. 11. 1941. Celkem tak z Protektorátu bylo posláno do tamního ghetta podle německých úředních statistik 5000 osob. Tyto transporty byly zařazeny do rámce vysídlování německých, rakouských a lucemburských občanů z Říše, kteří podle Norimberských zákonů byli označeni za Židy. Šlo o obyvatele Vídně, Lucemburku, Berlína, Frankfurtu nad Mohanem, Kolína nad Rýnem, Emdenu, Hamburku a Düsseldorfu. Podle statistiky ohlašovacího úřadu tak přibylo ve dnech 16. října až 4. listopadu těmito transporty 19 945 osob. Podmínky v lodžském ghettu byly pro tyto lidi neznalé tamního prostředí obzvláště šokující. Navíc polská ortodoxní židovská komunita, která zde žila již v předválečné době, byla svou tradicí a způsobem života vzdálena západoevropskému pojetí. Proto příchod našich občanů, stejně tak německých, rakouských a lucemburských do Lodže, byl dvojnásobně tvrdý. Měli a nikoliv neoprávněný pocit, že jsou zde nezvanými hosty, i když bylo jasné, že sem nezavítali dobrovolně. Samospráva ghetta byla prakticky v rukách tamní židovské komunity, která se na cizince většinou dívala jako na vetřelce, kteří neovládali jidiš nebo polštinu, kterými hovořila. To vše vytvářelo traumatizující prostředí zejména pro ty, kteří se přes noc z evropské civilizace dostali do středověkých podmínek.

Lodžské ghetto bylo založeno v roce 1940 pro asi 150 tisíc lodžských Židů, což byla již jen část původního počtu, protože někteří se již vystěhovali. Samotná Lodž, druhé největší město předválečného Polska, měla před druhou světovou válkou 672 tisíc obyvatelů, z čehož bylo kolem 370 tisíc Poláků, 233 tisíc Židů a 67 tisíc Němců. Židé v Lodži nikdy nebyli jednolitou vrstvou bohatých průmyslníků, obchodníků či intelektuálů. Značná část patřila mezi chudinu. Den hitlerovské agrese proti Polsku, 1. září 1939, byl zlomem pro židovskou pospolitost Lodže. Již v prvých dnech německé okupace po záboru města 8. září 1939 stala se cílem nemilosrdného pronásledování. Na pokyn říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera z 30. 10. 1939 bylo několik tisíc židů mezi 5. 11. až 28. 2. 1940 deportováno na území tzv. Generálního guvernamentu, t.j. zbytku neanektovaného polského území Říší. Mezitím však za kruté zimy zahynuly stovky židů, protože doslova zmrzli. židům byl vydán zákaz vykonávání určitých zaměstnání a od 14. listopadu 1939 museli chodit s páskami na rukávech. V následný měsíc byly nahrazeny žlutými Davidovými hvězdami. To byl však jen začátek pronásledování. Na základě přísně tajného dopisu vedoucím orgánům NSDAP, správy a policie oznámil vládní prezident Friedrich Uebelhör již 10. prosince 1939, že bude zřízeno pro židovské obyvatelstvo v Lodži ghetto. Padlo proto rozhodnutí vybrat pro tento účel starou městskou čtvrť Baluty a předměstí Maryšin včetně židovského hřbitova, který se považuje za největší na světě. Ty měly starou a méněcennou zástavbu a primitivní infrastrukturu. Pouze 725 bytů a místností z 30 tisíc mělo k dispozici tekoucí vodu. Kanalizace neexistovala a většina domů byla dřevěná Na pouhých čtyřech čtverečních kilometrech bylo doslova namačkáno 160 tisíc osob.. Absolutní oddělení od ostatních částí města nastalo 30. dubna 1940. Následujícího dne byly všechny vstupy do "Wohngebiets der Juden", do obytného území Židů, uzavřeny. Kolem celé oblasti byl vybudován zátaras z prken, drátěného pletiva nebo drátěných překážek. Několik desítek stráží Schutzpolizei - ochranné policie jej střežilo , aby nikdo nepovolaný nemohl vstoupit nebo opustit ghetto. Tzv. obytné území Židů v Lodži mělo mezi řadou ghett, vytvořených nacisty, zvláštní význam. Bylo jedním z největších a během druhé světové války nejdéle ponechané, a to až do druhé poloviny 1944. Bylo jediným velkým pracovním táborem, který pracoval pro hospodářství třetí Říše. Stalo se přestupní stanicí Židů ze západní i východní Evropy na cestě do likvidačních táborů v Chelmnu a Osvětimi. Po příjezdu těchto transportů byl stav obyvatelstva v ghettu k 1. prosinci 1941 168 623 osob, což byl nejvyšší, jaký kdy byl dosažen.

Jaké byly první dojmy po příjezdu do Lodže, nejlépe vypovídá jeden z prvých zápisů, sepsaný v roce 1946 Harry Schillerem, kterému bylo při vstupu do ghetta 15 let.

"Po dvoudenní namáhavé jízdě v uzavřených vagónech při nedostatku čerstvého vzduchu a vody jsme pomalu dojížděli na neznámé místo určení. Ve vlaku nás bylo tisíc osob, mužů, žen a dětí, projížděli jsme neznámými místy, městy až druhého dne o páté hodině odpolední vlak náhle zastavil uprostřed polí a my byli náhle vyhnáni ven bez zavazadel za strašného řvaní a bití Seřadili nás a za chvíli jsme se dali na pochod po blátivé, rozmoklé, polní cestě. Za chvíli jsme přišli k ostnatému drátu a k velké bráně, kde měl hlídku německý voják s kulometem. Po dvouhodinové tuře jsme přišli do středu města k jakési moderní budově, ve které jsme měli bydlet. Rozdělili nás do pokojů a v každém určili vedoucího. Nás bylo v pokoji více než čtyřicet. Pokoj tam měřil 30 metrů a spali jsme na zemi bez slamníků. Teprve třetího dne obdrželi jsme slamníky a naše zavazadla. Tři až čtyři osoby obdržely jeden slamník a bylo vskutku uměním v tomto spletitém nepořádku noh a hlav usednouti, nemluvě vůbec o ležení. V každém domě pouze latriny společné pro obé pohlaví, voda pouze na dvoře. Ačkoliv jsme byli ve středu velkého města, byli jsme přesto hermeticky uzavřeni, neboť přiblížení na pět metrů k drátům ať z jakékoliv strany bylo znamením k výstřelu bez jakéhokoliv oznámení. V ghettu samotném byly továrny, pekárny, kuchyně a vše tak jak v každém jiném městě, vedené Židy. V celém tomto ghettu nebylo jediného Němce s výjimkou červeně označené budovy kriminální policie KRIPO, které bylo postrachem všech. Normálně oblečení vycházeli do ulic, pouze bez hvězd a využívali každé příležitosti k vraždám, bití a mučení. V době našeho příjezdu se právě zavedly tzv. ghetto marky, které byly jediným platidlem."

Ze záznamů jednoznačně vyplývá, že české transporty nebyly dostatečně vybaveny na takový život, navíc v době, kdy začínalo zimní období. Prakticky neměly sebou žádné nádobí ani ložní vybavení a i nutného oděvu a prádla bylo pomálu. Ještě před jejich příjezdem zaslala německá správa ghetta pokyn, že nově příchozí, pokud si přivezou peněžní částky nebo cennosti, musí je všechny odevzdat. Za směšně nízkou cenu byly pak prodávány říšským občanům. I když se zachovala některá potvrzení, nelze pochopitelně nyní po půl století po válce bezpečně zjistit, kdo se stal jejich majitelem. Ukazuje to však, že současné odhady majetku uloupeného obětem holocaustu budou zřejmě daleko vyšší, než se původně udávalo.

Příchozím byl předán samosprávou ghetta stručný, ale jasný příkaz, kterým na jedné stránce A 4 bylo obsaženo vše, na co se zredukovaly osobní potřeby a život jednotlivce. Nikdo nesměl používat elektrické vařiče, svítit mohl maximálně 15 W žárovkou a musel se tzv. přizpůsobit životu v ghettu.. Nelze se proto divit, že při takových životních podmínkách někteří příchozí spáchali raději sebevraždu. Situace v zimě 1942 byla katastrofální, přičemž zásobování bylo i podle hlášení německé správy zcela nedostatečné. O tom, že dojde k tomuto katastrofálnímu vývoji, věděla německá správa již před příchodem transportů z území Velkoněmecké říše. V memorandu z 24.září 1941 konstatuje, že hygienické podmínky v ghettu jsou nuzné a tamní nemocnice jsou přeplněny a primitivně vybavené. Hrozí proto nebezpečí, že další přelidnění bude mít za následek nebezpečí vypuknutí epidemií, které by se z ghetta mohly přenést na samotné město. Situace byla kritická zejména proto, že v ghettu chyběla kanalizace a z toho plynoucí nedostatek sociálních zařízení. Fekálie musely být odváženy lidmi taženými vozy a zakopávány. V memorandu se nezakrytě referuje, že samotné zásobování židovské komunity je při jejím současném stavu v ghettu ?velmi těžkým problémem.?Již v této době nelze dodržovat stanovené dávky a příchod dalších 30 tisíc osob do ghetta by potřebovalo dodatečný přísun potravin. Přitom podle německé správy vzhledem k nastávající zimě se toto zdá neproveditelné. Kromě potravin však chybí i základní oděvní součásti, matrace a přikrývky. Velmi kritická je podle memoranda i situace v zásobování uhlím a hrozí opakování situace z loňské zimy, kdy osazenstvo ghetta muselo spálit podlahy, okenní rámy a dveře, prostě vše, s čím se dalo zatopit. Z německých dokumentů vyplývá, že ještě před příchodem transportů ze západu do Lodže bylo na nejvyšších místech rozhodnuto o tzv. konečném řešení židovské otázky. Krátce po napadení Sovětského svazu, 16.července 1941 zaslal šéf bezpečnostní služby SD a vedoucí úřadu pro národnostní otázky NSDAP Rolf Heinz Höppner Eichmannovi zápis z jednání na říšském místodržitelství o vyřešení židovské otázky. Zřejmým výsledkem těchto jednání bylo zahájení přípravných prací v listopadu 1941 v opuštěném zámečku v Chelmu nedaleko Lodži pro likvidaci vězňů. Byla využita zkušenost uplatňovaná již v Sovětském svazu - uzavřené nákladní automobily, kde oběti byly zadušeny plynem. Dne 8.prosince 1941 byla vražedná mašinérie uvedena do provozu a to v prvé fázi až do 11.dubna 1943 a v druhé od 26.června až 14.července 1944. Podle odhadů nacisté zde zavraždili na 200 tisíc lidí, převážně Židů,. 5000 Romů a pravděpodobně 82 dětí z Lidic.

Několik týdnů po příjezdu českých transportů do lodžského ghetta obdržel 6.prosince 1941 starší ghetta Rumkowski příkaz, aby připravil 20 tisíc lidí pro ?pracovní nasazení? mimo jeho území. Ten ještě usmlouval s Němci polovinu. Tímto způsobem se tedy řešila zásobovací situace v ghettu. To umožnilo též zrušení společných českých kolektivů a postupné přestěhování jejich členů do uvolněných bytů. Přechodně se tak zlepšila jejich situace, ale tím se i před nimi otevřela nejistá budoucnost, kdy sami přijdou na řadu a budou muset opustit ghetto. Jaká to byla budoucnost, s tím se můžete seznámit v příštím čísle.

Čeští Židé v lodžském ghettu

Za první čtvrt roku pobytu se již čeští přesídlenci seznámili natolik se situací v ghettu, že se starší Židů Chaim Rumkowski s jejich zástupci sešel 1.února 1942. V archivu samosprávy existuje o tomto setkání podrobný zápis, který charakterizuje Rumkowskiho taktiku a cíle, které sledoval v ghettu. Sám se nacházel mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně německá moc, s kterou mohl jen omezeně bojovat a snažit se ghetto udržet jako účelové zařízení, které je prospěšné pro nacistickou válečnou mašinérii. Na druhé straně stála opozice židovské pospolitosti, která bojovala za vyšší potravinové příděly a proti privilegiím úředníků židovské samosprávy. Tu Rumkowski budoval krok za krokem, takže nakonec měla 13 tisíc zaměstnanců, kteří si vážili svého postavení především proto, že podléhali iluzi přežití. Měli lepší přístup k potravinám a především určité bezpečí před vysídlením z ghetta, které pro většinu znamenalo smrt. Samospráva byla většinou obsazena Poláky, ale později se v ní uplatnili i někteří z českých transportů. Kromě těžkých životních podmínek a nezvyklého prostředí byla další opatření prováděná židovskou samosprávou pro novo přesídlence stresovou záležitostí. Před odjezdem transportu byl každý ujištěn, že v ghettu obdrží 100 marek podpory, ve skutečnosti to bylo pouhých 40. Přičemž vlastnit nějaké peníze byla otázka života a smrti. Přitom ceny potravin neustále rostly. Podle německých vědeckých norem je pro udržení normálního člověka nutná denní spotřeba 3 640 kalorií při 93 g bílkovin.V ghettu to však na podzim 1941 činilo až na malé výjimky pro dělníky 900 kalorií s 25 g bílkovin na jednoho obyvatele. To už ani nehledě na úplný nedostatek potřebných vitamínů. Výsledkem bylo postupné umírání, spojené s depresemi, stavy beznaděje a očekávání neodvratného konce. Stejně tak tragický byl osud dětí. V důsledku nedostatku potravin krásné děti, mezi nimiž modr00ká děvčátka s blond vlasy a rudovlasí chlapci, byly rachitické a tuberkulózní. Sirotci vedeni učitelkami z dětských domovů na prvý pohled měli růžovou barvu v obličeji, ale lékaři věděli své: Většina byla kandidáty smrti kvůli výše uvedeným nemocem.

Taktikou židovské samosprávy vedené Rumkowskim bylo pokusit se využít vnitřních sporů mezi Němci samotnými. Šlo o prosazení obchodních zájmů představovaných vedoucím německé správy, obchodníkem s kávou z Brém Biebowem. Na jedné straně se snažila zajistit vlastními silami selekce požadované německou správou a na straně druhé spořádanou otrockou prací zajistit požadavky na ni kladené. Nemohla však určovat čas německých postupných kroků, mohla je jen omezeně zdržovat a chránit své prominenty nebo práceschopné osoby. V září 1942 následovala další deportace, která se týkala 16 tisíc lidí, všech dětí pod 10 let, starých a nemocných. Vydání dětí zdůvodnil Rumkowski nutností zachránit dospělé v ghettu. Od tohoto okamžiku bylo ghetto přeměněno v pracovní tábor. Ještě dva roky produkovalo různé výrobky a zboží, převážně pro Wehrmacht. Pro zdravé a mladé nastaly další dva roky naděje, že v důsledku zvratu ve válce se alespoň části podaří dočkat svobody. Avšak ani "přistěhovalci" nezůstali těchto tragedií v příštích měsících ušetřeni. V květnu téhož roku bylo vyhlášeno zvláštní vysídlení těchto přistěhovalců. Do těchto transportů byli zařazeni všichni ti, v jejichž rodině nebyl žádný člen zaměstnán v některé provozovně nebo v některém úřadě. Čeští Židé na toto vysídlení přece jen tolik nedoplatili. Byli mladší a daleko odolnější a v té době byla jich už valná část zaměstnána. Počátkem září 1942 stihla ghetto pohroma, jež nečinila žádného rozdílu mezi přistěhovalci a starousedlíky. Byla to tak zvaná "špera" Zdravější zůstali v ghettu, starší lidé a děti byli naloženi na vozy a z ghetta odvezeni. Nikdo se s nimi už nikdy neshledal.. Stav obyvatel ghetta se zmenšil asi na polovinu; zůstali jen pracující a ghetto se přeměnilo v jakýsi pracovní tábor s vysokou produktivností. V dokumentu německé správy ghetta pro Gestapo v Lodži se přímo uvádí, že "v ghettu je nasazeno 53 000 dělníků, kteří převážně jsou činni v vojenském zájmu". Každý, kdo zná poměry v ghettu ví, že tito dělníci se doslova hroutí na svých pracovištích v důsledku vyčerpání. Správa ghetta by nikdy Židům nepřidělila více potravin, než je bezpodmínečně nutné.

Vraždění dětí patří mezi nejsmutnější kapitoly nacistické hrůzovlády. Při lodžském ghettu byl vytvořen zvláštní dětský tábor, kde se prováděla rasová selekce pro případné možné poněmčení, což se ovšem židovských dětí netýkalo. Šlo především o polské děti jak ze sirotčinců, tak těch, které násilím byly odejmuty rodičům a pak zkoumány, zdali nemají tzv. árijské rysy. Marie Hanfová, jedna z dívek odvlečených v roce 1942 z Lidic, vypověděla, že v tu osudnou noc, kdy Němci vtrhli do vesnice, ji ve tři hodiny ráno spolu s matkou odvezli do blízké školy. Po dvou dnech byly lidické děti odvezeny vlakem do Lodže. Ve vlaku sice byly německé zdravotní sestry, ale dětem daly málo jídla a ty navíc plakaly a volaly mámu.

Děti byly pak vozeny dobytčími vagóny do Lodže, tam strávily dva až tři měsíce, absolvovaly další prohlídky a fotografování a osvojovaly si základy němčiny. Podmínky v dětském táboře byly strašné. Děti neměly odpovídající oblečení na tamní drsné povětrnostní podmínky, začaly se v noci pomočovat. Ty, kterým se to stalo, byly vyhnány ven, postříkány studenou vodou z hadic a dostávaly výprask. Protože však noční pomočování bylo považováno za přízrak vrozené rasové méněcennosti, ztratily pro případné poněmčení význam a byly určeny k likvidaci. To byl bohužel i osud většiny lidických dětí. Ty byly pak po oddělení od matek poslány do Lodže k podrobnějším rasovým testům. Většina z nich však měla podle nacistické pseudoteorie ?příliš slovanské rysy?, než aby mohla vyhovět podmínkám.. Z původního počtu způsobilých k poněmčení bylo vybráno pouhých třináct, které byly převezeny z Lodže do domova Lebensborn u Poznaně. Zde po absolvování kursů němčiny a základů nacistické ideologie byly odeslány k osvojení do německých rodin. Drtivá většina lidických dětí byla poslána na smrt do Chelmu. O děti z Lidic se staral SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey šéf Hlavního oddělení přesídlenecké ústředny při Gestapu v Lodži. Krumey sudetský Němec ze Šumperku se účastnil na zavlečení lidických a ležáckých dětí, z nichž většina byla zavražděna. Jako příslušník Eichmannovy operační skupiny se účastnil řady zločinných akcí, které však po válce mu nebyly prokázány. Stal se po válce dokonce poslancem bavorského zemského sněmu. Teprve v roce 1960 na základě nových dokumentů bylo proti němu zahájeno trestní řízení, které téměř deset let poté skončilo vynesením rozsudku doživotního žaláře.

Poté, co v září 1942 bylo deportováno 16 tisíc lidí a všechny děti mladší deseti let, nastalo určité uklidnění. Stejně tak jako v ostatních polských městech byla ghetta přechodně zachována. Pokud šlo o lodžské, tak po dva roky pracovalo pro německou brannou moc, vyrábělo konfekci a nábytek pro obchodní síť. Jedinou nadějí na přežití byla postupující porážka Německa a blížící se fronta od Východu. Souběžně s tím se katastroficky vyvíjelo zásobování, jak dokládá přehled o přídělu potravin. Pro jednu osobu to bylo od 20.12.43 do 2.2.44: 600 g žitné mouky a 200 g vloček, 550 g hnědého cukru, 100 g oleje, 50 g margarínu, 200 g pomazánky na chleba a 150 g mléčného prášku; tehdy se přidělovalo na týden 1 kg brambor a 2 450 g chleba. Tato situace znamenala pro většinu osazenstva ghetta pozvolné umírání. V téže době tak zemřelo na nemoc a hlad více jak 40 tisíc jeho obyvatel. Podle záznamu provedeného 24.10.43 zbylo z pražských transportů k 31.8.1943 v Lodži 732 mužů a 882 žen, tedy celkem 1614 osob

V zimě 1943/1944 se opět zostřily rozpory mezi různými německými byrokraty o dalším osudu ghetta. Hlavní hospodářský správní úřad SS se snažil příslušné úřady ve Warthegau a Wehrmachtu přimět k tomu, aby se ghetto přeměnilo v koncentrační tábor. Ty jak známo patřily pod správu SS a na jejich účet připisovaly své zisky za otrockou práci a za majetek vězňů. Nakonec se dohodl říšský vedoucí SS s říšským místodržícím Greiserem, že ghetto bude krok za krokem ?zmenšováno?. Proto bylo rozhodnuto reaktivovat opět plynové komory v nedalekém Chelmu. V tomto období již zemřelo v ghettu na 40 000 lidí v důsledku hladu a nemocí. To se projevuje i na stavech osazenstva ghetta. Ten postupně klesal až na 77.693 na jaře 1944.

Pod dojmem postupující sovětské armády a vylodění spojenců v Normandii nařídil říšský vedoucí SS Heinrich Himmler v červnu 1944 vyklizení celého ghetta. Zpráva o vylodění spojenců ve Francii pronikla i do ghetta prostřednictvím tamních ilegálních přijímačů. Den poté 7.června 1944 byla většina ilegálních posluchačů v ghettu zatčena. Konečná likvidace ghetta byla znovu oznámena jako ?vysídlení na práci?. Od 23.6. do 14.7.1944 bylo v Chelmu zavražděno 7 000 lidí. Poté začalo SS v Chelmu zahlazovat stopy své vražedné činnosti. Deportace byly opět pozastaveny. V srpnu byl nalezeno nové místo pro zavraždění Židů z Lodže. Stala se jim Osvětim - Birkenau. Do 30.srpna bylo 65 000 osob, včetně staršího Židů Rumkowského převezeno do Birkenau a zde podrobeno selekci. Odhadem 20 000 z nich bylo určeno ke "zničení prací" a bylo převezeno do Osvětimi a jeho pobočných táborů. Většina z nich byla bezprostředně z nádražních ramp převezena do plynových komor a zde zavražděna.

V samotném ghettu zůstalo pro vyklizovací práce pouhých 600 Židů a dalších 270 se zde ukrylo před deportacemi. Ještě před 19. lednem 1945, kdy Lodž byla osvobozena Rudou armádou, se jednotky SS pokusily zbývající Židy postřílet. Ti se však schovali v předem vybudovaných úkrytech a okamžitě po vysvobození shromáždili jimi ukryté dokumenty o ghettu. Nyní se nacházejí nejen v polském státním archivu v Lodži a Varšavě, ale i v řadě archivů v USA a Izraeli. Z 5002 našich občanů zavlečených do ghetta se vrátilo podle původních údajů 276.

DALŠÍ INFORMACE A FOTOGRAFIE: Holocaust v Polsku ZDE

                 
Obsah vydání       18. 10. 2007
18. 10. 2007 "Byla by přítomnost"
17. 10. 2007 Na amerických základnách v ČR a v Polsku by měli být i ruští vojáci
18. 10. 2007 Jak se v Čechách manipulují studenti
18. 10. 2007 Mediálně politické mýty jako náhražka politické reality a jejich trestuhodné dopady Miroslav  Polreich
18. 10. 2007 Diskuse, radar, referendum Jaroslav  Klíma
18. 10. 2007 Astronomové objevili "druhou Zemi", ve vzdálenosti 20 světelných let
18. 10. 2007 Jak si kdo váží kterého povolání aneb Podívejte se na ně, na hasiče Uwe  Ladwig
18. 10. 2007 Národní knihovna: Nejde jen o hromadu plechu Hynek  Hanke
18. 10. 2007 "Chrchel" na Letné získal své angažované petenty Štěpán  Kotrba
18. 10. 2007 Kováčová má ráda Paroubka i stranu, chce aby Paroubek skoncoval s politikou Štěpán  Kotrba
18. 10. 2007 Uhlí Jan  Lambert
18. 10. 2007 Nepohodlná pravda o Al Gorovi Daniel  Veselý
18. 10. 2007 Gore -- demokrat, který opravdu, ale opravdu není občanský Anna  Čurdová
17. 10. 2007 Průkopník teorie DNA: Černoši jsou méně inteligentní než lidé na Západě
18. 10. 2007 Evropští a světoví starostové a organizace vyjádří solidaritu se starosty z Brd
17. 10. 2007 Britská veřejnoprávní korporace propustí 1700 - 2800 novinářů
17. 10. 2007 Společnost jako politické ghetto Bohumil  Kartous
18. 10. 2007 Náhradní výživné znovu na scéně aneb ODS chce zakázat rozvody Anna  Čurdová
18. 10. 2007 Lov na Putina
18. 10. 2007 Výročí zahájení transportů židů z Protektorátu Richard  Seemann
18. 10. 2007 Ljubav za ljubav: Bývalý poslanec žádá spravedlnost pro Kosovo
18. 10. 2007 Shromáždění jako odpor proti neonacismu
17. 10. 2007 Nechceme radar
17. 10. 2007 Radar ve Skrundě poškodil zdraví dětí
18. 10. 2007 Varujeme
17. 10. 2007 Proč je dnes referendum nutnější než kdykoliv dříve
17. 10. 2007 Vyjádření k technickým parametrům vládou předložené studie
16. 10. 2007 Nynější sjezd Čínské komunistické strany ovlivní celý svět
16. 10. 2007 Kotrba jako Klvaňa Jan  Lambert
17. 10. 2007 Radar -- nástroj války Milan  Valach
17. 10. 2007 Lobbismus M. Šveřepy v článku Centralizace veřejné správy Petr  Víšek

Hitler a historie nacismu RSS 2.0      Historie >
18. 10. 2007 Výročí zahájení transportů židů z Protektorátu Richard  Seemann
3. 10. 2007 Historik: Magistrát povolením pochodu neonacionalistů Židovským městem pochybil   
27. 8. 2007 Lepší Hitler než Habsburg Přemysl  Janýr
18. 7. 2007 Rakousko napravuje chyby z minulosti Richard  Seemann
9. 5. 2007 Na konec války nezapomínají Němci ani Rakušané Richard  Seemann
18. 4. 2007 Minulost dožene každého, i badensko-württemberského premiéra Richard  Seemann
16. 4. 2007 Poslední pokus o zastavení hnědého nebezpečí v Německu Richard  Seemann
31. 3. 2007 Kapitán Kloss na Primě ! Štěpán  Kotrba
16. 3. 2007 Němci chtějí dát Hitlerovi konečné "Good-bye", avšak příliš to nejde Richard  Seemann
26. 2. 2007 25. únor byl osudovým dnem i pro Německo Richard  Seemann
19. 2. 2007 Zündel: Pět let na tvrdo pro popírače holocaustu Richard  Seemann
30. 1. 2007 Role šumperského rodáka při holocaustu Jiří  Glonek
29. 1. 2007 Pochod na Rím Peter  Greguš
18. 1. 2007 Byl únor 1948 nevyhnutelný? Otto  Drexler
4. 1. 2007 Miloš, Gert, Milan, Frau A a vize budoucnosti Miloš  Pick

Neonacismus a extremistická hnutí v současné Evropě RSS 2.0      Historie >
18. 10. 2007 Výročí zahájení transportů židů z Protektorátu Richard  Seemann
18. 10. 2007 Shromáždění jako odpor proti neonacismu   
3. 10. 2007 Historik: Magistrát povolením pochodu neonacionalistů Židovským městem pochybil   
1. 10. 2007 DIY Karneval nebude, přijďte si zahajlovat na Staré město Dalibor "Exx" Záhora
17. 8. 2007 Čechy Čechům aneb xenofobní Luboš Palata Štěpán  Kotrba
26. 7. 2007 Bayreuthský festival, židi a Wagnerův antisemitismus Richard  Seemann
19. 7. 2007 Klerofašistická koalice a bílá lůza v Čechách Štěpán  Kotrba
18. 7. 2007 Rusko vydalo černou listinu extremistické literatury, filmu a hudby Štěpán  Kotrba
11. 5. 2007 Neofašisté pochodovali 1. máje za asistence policie, Mladá fronta Dnes si plete pojmy   
10. 5. 2007 Zásah proti neonacistům v Brně byl oprávněný   
9. 5. 2007 Na konec války nezapomínají Němci ani Rakušané Richard  Seemann
4. 5. 2007 Má rozhánět policie neonacisty?   
30. 4. 2007 1. máj: Mladí sociální demokraté jdou protestovat proti akci neonacistů z Národního sjednocení a Vlastenecké fronty Petr  Dolínek
27. 4. 2007 Konečná hovořila o deportaci židů, Topolánek řekl, že blábolí Andrea  Cerqueirová
26. 4. 2007 Sofistikovaný neonacismus Karel  Dolejší