První plán pohledu nám říká, že během dvou největších teroristických útoků (míním tím útoky teroristických bojůvek, nikoli státní terorismus, vyznačující se tím, že jej provádí armáda, tajné služby a policie pod vedením vlády) v Rusku za poslední léta: v moskevském Divadle Na Dubrovce a v severoosetském Beslanu se státní moc vypořádala s teroristy tak, jak velí dávná ruská tradice: "My jim demonstrativně zatneme tipec, rozdrtíme je bez ohledu na rukojmí! Nas mnógo!" Politkovská suše ilustruje ruské upgradované samoděržaví, pro které může mužik klidně chcípat a které se opět koncentruje do rukou tentokrát ekonomických velkoknížat, kteří se ale ke své moci nedostali staletími šlechtění rodu, nýbrž bojem či naopak dohodou mezi orly bývalého režimu, a mezi kterými sem tam nějaký takový hrabě Tolstoj chybí. A v čele toho všeho car Putin, který už najel na americký způsob, jakým političtí neoaristokrati a padrinové rodin obcházejí parlamentní demokracii -- po zákonném období se nechat vystřídat někým, koho mám pod palcem a pak se nechat zvolit znovu, v případě přílišného stáří nastrčit někoho z rodiny.

Jako bych četl Solženicyna posunutého o padesát let dopředu.

Jenže mně se před dvěma měsíci dostal do rukou úplně nový rozhovor s A. I. Solženicynem, v němž jsem se dočetl, že ten Putin je vlastně chlapík, který ho chodí navštěvovat a že na rozdíl od Jelcina od něj metál přijme. To potvrdilo mou teorii, že člověk může být disidentem jen proti jednomu režimu, pak se unaví a -- metaforou Vladimíra Párala -- z červeného se stane modrým odloží kontrolku, která mu dřív ukazovala, na které straně je pravda. Na tom by z mého, stále ještě červeného pohledu, nebylo nic špatného. Obludné ovšem je, jak se říká: "lézt obludě do zadku ještě hloub, než obluda sama od sebe nutně vyžaduje".

Celá věc má však ještě další plán. Ať mi prominou ti, kteří věří v boj dobrých proti špatným, ale co do velmocí není prvního, dobrého, kdo by nás měl chránit proti těm druhým, špatným. Rusko se dnes učí od USA a myslím, že ode mě nebude neomalená spekulace, když řeknu, že je jen věcí tradiční cenzury ruských médií (jak to krásně vystihla právě Anna Politkovská), když dosud ve větší míře neprosákly informace o tom, že si ruský establishment (po vzoru toho amerického) nejspíš oba teroristické útoky ďábelských muslimů, které by odvedly pozornost od aktuálních věcí, jaksi "přivyrobil".

Další věcí, v níž se Rusko "modernizuje" a učí od Západu je způsob boje s opozicí. Stalinově paranoie padly za oběť desetimiliony, včetně těch, na které bylo vidět (např. Vsevolod Mejerchold). Za Brežněva to byly tisíce, ale ti, na které bylo vidět, už nebyli umlčováni, byli prostě vyhnáni do zahraničí a doma zakázáni (Solženicyn).

Dnes padne nanejvýš pár stovek ruských rukojmích a v ropných válkách vojáci a příslušníci menšinových národů, o které v podstatě nejde ani těm na Západě, ani těm na Východě. Ale kdyby Anna Politkovská začala pracovat kupříkladu pro CNN, byla by vládě nebezpečnější, než byl svého času Solženicyn, jehož hlas do SSSR z větší části nedolehl. A tak byla před rokem zabita ve svém vlastním bytě.

Skláním se před ní i před devětaosmdesátiletým Solženicynem, který je také jen člověk, ale ještě víc před oněmi ruskými bábuškami, které v době nejtužšího komunismu, v době války v Afghánistánu, přišly na Rudé náměstí, utvořily kruh a začaly zpívat: "Pane míru, tobě dáváme svoji sílu ..." Ty pokračují v dnešních beslanských matkách s černými šátky. Mám takový dojem, že (nejen v) ruských ženách dříme naděje národa.