Stejně se dá charakterizovat i film Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Medvídek, při němž mě okradli. Scénář je nápaditě propletený, na domácí scény dlouhé jako Lovosice jsem si u Hřebejka už zvykl a nádavkem jsem dokonce dostal i jednu písničku z šedesátých let. Jen jedno jsem při odchodu z kina nevěděl. Proč jsem na ten film vlastně šel. Vzhledem k tomu, že si stejnou otázku kladu poslední čtyři Hřebejkovy filmy, přemýšlím o tom, že je načase přestat s tradicí, již jsem zavedl: mapovat všechny filmy režiséra, který mě svého času oslnil svým Musíme si pomáhat.

Hřebejk a Jarchovský jsou zavedeni ve vyprávění příběhů ze společnosti, v níž se pohybují oni: společnosti poměrně dobře situovaných (když krachujících, tak opět finančně vzkříšených) městských lidí, jejichž životní náplní jsou hrátky jejich neurotické psychiky. V posledním filmu se (podle tisku) přihlásili k tvorbě Woodyho Allena, který se zabývá toutéž nikou, ale na rozdíl od dvojice J-H s fontánovitě přetékajícím řemeslně zvládnutým talentem a jistým filosofickým přesahem.

Postavy, které mají náběh k hlubší zajímavosti: obsedantní sestra hlavní hrdinky (Klára Issová), italský řidič Dino, a zvláště srdeční křesťan, diplomat Ivan (Ivan Trojan) jsou zaplacatěny do průměru celého filmu.

Z postižené sestry nevyvstane nic z hloubky, kterou tito lidé v sobě mají. a je podána doslova jako blbá kráva, nedozvíme se nic o pohnutkách vášně mezi Dinem a Ivanovou ženou a poslední ze tří konců filmu (Hřebejkova specialita) odhalí Ivana, který by jinak mohl být námětem k přemýšlení diváků, v podstatě jako idiota.

Seznam šťastných konců:

1. Ivan svým přátelům sděluje, že ví o tom, že jeho děti nejsou jeho, ale přesto je i manželku miluje a má je za vlastní. "Nemusíme věci chápat, stačí je přijmout," říká.

2. Krachující galerista Jirka je vyfocen na reklamě cukrářské firmy své ženy. Kolem kuželu, na němž je reklama pověšena, jde jeho dceruška a raduje se z toho.

Trapný konec:

Postižená sestra, která pracuje jako au-pair v rodině diplomata Ivana se mu svěřuje, že je těhotná (vždy toužila po tom, aby jí semeno daroval někdo, koho zná, z kontextu zjišťujeme, že je to opět řidič Dino, se kterým má Ivanova žena všechny děti). Ivan se zatváří jako blbec.

Sladkou drobností je opět jazyková zpotvořenina, která zazní v každém Hřebejkově filmu.

(Namátkou: Pupendo: "INDIFIRENTNÍ motivy", správně INDIFERENTNÍ, Medvídek: "Chodí na KŘESTY...", správně na KŘTY), a o níž nevím, zda má být jakousi patinou "kina pravda" á la Hřebejk -- Jarchovský, či jde o tzv. "primitivismus" (nikoli nářeční či argotový, ale vzdělanostně deficitní prvek).

Z filmu jsem se vracel ve zvláštním stavu deziluze z toho, jaký smysl a poselství si vlastně mám z artefaktu odnést (efekt této zmatenosti, která je, řekl bych, až psychickým ublížením na duši, Hřebejk a Jarchovský znásobují právě svými charakteristickými mnohačetnými konci filmu). Právě tento stav se podepsal na příhodě, kterou jsem popsal na začátku úvahy. Výsledek byl pocit okradení v duchovním i hmotném smyslu.

Pane Hřebejku, pane Jarchovský, chodím na vaše filmy především kvůli skvěle synchronickému zvuku a obrazu. Co do filmových klipů máte talenty Ladislava Rychmana a Vratislava Blažka či Jána Roháče a Jiřího Suchého. Nechcete natočit film, v němž by byly jednotlivé písničky jedna za druhou, tak jak to bylo například v televizním filmu Recitál '64?