Není nic horšího, než když se v současné době, plné estetické liberálnosti, začnou kádrovat výtvarníci. Kdo je výtvarník první a kdo třetí kategorie. Jirků patří k těm, jejichž tvorba není líbivá. Na jednu stranu trnkovsky kresebná až janečkovsky strohá, racionálně kaligrafická perokresba, na druhou stranu bauchovská exprese výrazu a či až dalíovské, surrealisticky naléhavé poselství o člověku. Expresivní figuralista rozechvívá mistrovství kresebnosti, šrafury i barevné kontrastnosti a nutí k přemýšlení - tu nad obnaženým prsem, provokujícím kalkulativně chladně vztyčenou bradavkou, tu nad šklebem, který odhaluje bezzubou povahu postavy. Je plný gest a výrazů, člověk je pro něj na prvním místě. Není tak anatomicky filigránský jako Anderle, není tak poeticky zkratkovitý, jako starý pan Janeček. Hraje si s optikou - širokoúhlým zkreslením či úhlem pohledu. přehání. Karikuje své postavy při zachování bohatosti výrazu. Jeho poezie je ale mučivou básní, vykřičenou do obličeje diváka, čtenáře. Jeho ilustrace dotváří romány Gabriela Garcíi Marqueze (Kronika ohlášené smrti, Podzim patriarchy, Sto roků samoty) či Bibli a nepovyšují se přitom nad autory textů. V pokoře před géniem slova hnětou k němu svůj šrafovaný komentář.

Aby o tomto grafikovi, bez ohledu na ideologické tendence tvořícím, říkal kdejaký nýmand s žezlem akademického funkcionáře, že je autorem třetí kategorie, musel by mít za sebou alespoň tutéž schopnost znesvětit bílý papír černou tužkou a neudělat přitom základní anatomickou chybu. Protože o výtvarném umění by žvanilům mělo být zakázáno hovořit.

Autor tohoto rozhořčeného komentáře vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou s titulem akademický sochař v době, kdy tam učili většinou lidé, kteří něco uměli a znalost řemesla byla předpokladem, že student nebude z atelieru profesorem vyhnán latí. Figurální kresbu mne učil profesor Burant. Absolvoval jsem ještě včas - v roce 1988, v jednom ročníku s Alešem Najbrtem, Michalem Cihlářem a dalšími. Byli jsme jedním z posledních ročníků, který dostal důkladný základ v řemesle i rozličných výtvarných technikách. Ne v kecech teoretiků a obhajobách "toho co jsme chtěli vyjádřit, i když jsme vyjádřili něco jiného", ale v práci. Slovo kurátor bylo v té době označení pro osoby, pečující o navrátilce z kriminálu. Post-sametová názorová rozbředlost, závist a estetická neujasněnost z výuky VŠUP odstranily z názvy i práce školy ono "UP" neboť "umění" dělal v tu chvíli v rámci svobod kdekdo, profesní struktury SČVU se rozpadly a průmysl čile rozkrádala nová garnitura . Svoboda tvorby udělala ze studií gebauerovskou konceptuální exhibici, ve které se sousloví uměti řemeslo (předpoklad slova umělec) musí červenat a teoretici se stali scénaristy kolektivních galerijních orgií . Boris Jirků byl na této škole jedním z mála "těch starých", kteří ještě něco uměl. A to, co uměl, dělal i učil.

Jestli byl Jirků dobrým učitelem, nevím, mne neučil. Dobrým rektorem nejspíše nebyl, neboť nepotlačil akademickou svobodu ve prospěch střízlivého designu, funkčních hodnot nového tvaru. Nedonutil učitele učit a studenty se učit. Nedonutil je většinou k chápání potřeb výroby, průmyslu, řemesla. Povolil úpadek řemesla. To bylo totiž to základní, co odlišovalo vždy UMPRUM od AVU. Nejspíše ani nemohl dosáhnout razantnějších výsledků, neboť mor, který započal v zimě roku 1989, pokračoval nezadržitelně. Ale jako výtvarníkovi nelze Borisi Jirků nic vytknout. To, že si o něj dnes otírá ústa kdejaký nýmand, je prostě skandální a je na čase, aby se způsobem obsazení funkce rektora VŠUP na jaře tohoto roku už konečně začala zabývat ministryně školství. Protože je škoda ponechat školu se stoletou tradicí a kdysi světovou proslulostí v takovém úpadku, do jakého se dostala nástupem stávajícího vedení. Borisi Jirků přeji brzké uzdravení.

Jak vidí střet Jirků s Liškou ČTK:

zdroj: Rektor VŠUP se diví, že jeho předchůdce má výstavu na vládě - ČTK ZDE