17. 9. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
17. 9. 2007

Jak jsem vyluštil koán

aneb Být sociálním umělcem

V naší škole nám pořád opakují:

Sociální je živná půda pro individuální - individuální je živná půda pro sociální.

Přišlo mi to jako buddhistický koán až do chvíle, kdy jsme si při závěrečném týdenním soustředění začali ve škole začali u mytí nádobí zpívat písničku "Läutet uns zum Frieden".

Je to německá barokní písnička, do které basy zpívají latinský recitativ:Laudate deum omnis terra..."

Většinou to dělám tak, že začnu zpívat s někým, ten pokračuje německý text a já přejdu na latinu.

Pak je to opravdová krása...

A teď se stalo, že jen jsem začal, už u mě stálo deset lidí, kteří se přidali a já, jediný bas, jsem spustil: "Laudate-"

A najednou mi to došlo!

Co dělám?

Zpívám něco úplně jiného, než oni úplně jiným jazykem.

Jsem tedy tak individuální, jak jen je to možné!.

A zároveň to teď ladí ještě líp, než dřív.

Jsem tedy tak sociální, jak jen je to možné!

Tak jsem vyluštil koán.

Byl jsem od první třídy chronicky "nesoustředěný" žáček, který celou vyučovací hodinu dokázal pozorovat jediný list javoru, aniž vnímal jediné slovo z výkladu. Jedniček jsem dosahoval jedině díky přísnému rodinnému drilu. Ve chvíli, kdy jsme se o sebe já a SRPŠ vzájemně přestali starat, se ze mě na všech dalších klasických státních školách stal klasický případ s diagnózou "problémový student".

Od chvíle, kdy jsme ve druhém ročníku střední školy v předmětu jménem občanská nauka probírali alternativní školství (mají toho bohatství tolik, že je třeba je trochu PROBRAT) začaly se mi vracet první střípečky dávno ztracené důstojnosti. Tehdy jsem poprvé proslovil svůj (mezi známými známý) citát, že když už jsem musel projít oním těžkým údělem a absolvovat klasickou, a nikoli alternativní základní školu, chtěl bych stihnout alespoň "vysokou waldorfskou". Považoval jsem tento svůj aforismus za velice vtipný, poněvadž jsem nevěděl, že taková škola (alespoň u nás) existuje. Od vyslovení této věty uběhlo dvanáct let mého osobního i všeobecně společenského vývoje, z toho čtyři roky mého pobytu na klasické státní vysoké škole, když jsem ve svých osmadvaceti letech v jedné pražské restauraci objevil plakát Akademie sociálního umění Tabor a vypsal jsem si z něj tato slova: "Studium směřuje k získání orientace v sobě samém a k uvědomění si vlastních schopností, probouzí tvořivost a posiluje osobnost mladého člověka. Probíhá ve třech liniích: 1. Studium kulturního vývoje lidstva a vývoje člověka jako jedinečné osobnosti 2. Umělecká práce (arteterapie, muzikoterapie, pohybová terapie), 3. Vlastní projekt na zvolené téma."

Protože jsem v té době byl naprosto bez peněz, na přijímací zkoušky jsem přišel. V té době jsem totiž už zároveň věděl, že to, co si skutečně přejeme, se musí podařit, i když nám logika řekne pravý opak.

Akademie sociálního umění Tabor vznikla v roce 1996 z Institutu pedagogiky volného času UK a u jejího zrodu stála osobnost PhDr. Anežky Janátové-Krčkové (*1945). Tato všestranná osobnost, která na přelomu 60. a 70. let promovala na nově zřízené katedře jako jeden z našich prvních informatiků (v srpnu 1968 byla v týmu, který shromažďoval informace pro kancelář reformního premiéra Černíka) pracovala mimo jiné na vývoji prvních českých počítačů, ale jako bytostně humanitně zaměřená osobnost později vystudovala psychologii. U zrodu jejího zájmu o věc péče o lidskou duši stála její mongoloidní přítelkyně z dětství. Trávila s ní hodně času a Anežka si všimla, že vyzařuje zvláštní klid a krásu, cosi, co Ježíš Kristus charakterizuje slovy: "Blahoslaveni chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské." Praxe normalizačního ambulantního psychologa nebyla cílem Anežky Janátové, a proto fakt, že její bratr byl v první skupině signatářů Charty 77 (později se stal jejím mluvčím) paradoxně napomohl tomu, že se mohla věnovat oboru, který byl tehdy přidělován více méně za trest: psychologii postižených v Jedličkově ústavu. Při návštěvách disidentské podzemní univerzity přátel pro přátele, kde se potkávala s Janem Patočkou, Zdeňkem Neubauerem a spolužákem Tomášem Halíkem potkala také nositele tehdy u nás již třicet let zakázané myšlenky alternativního školství Josefa Adamce. O myšlence na školu typu Platónovy akademie začala pomýšlet už po roce 1989, kdy se stala ředitelkou Jedličkova ústavu. Z tohoto místa pak cíleně odešla do Švýcarska, kde prací klinické psycholožky vydělala na pozdější venkovské sídlo akademie v Nové Vsi nad Popelkou (základní útočiště školy je na pražské Letné). Studovala a působila v západní Evropě, USA a Izraeli, a když se vrátila, začala, tehdy ještě při Univerzitě Karlově (jedním z prvních lektorů byl I. O. Štampach), vést Institut pedagogiky volného času, který se v roce 1996 přerodil na samostatný subjekt Akademie sociálního umění Tabor, napojený na mezinárodní síť Konference pro léčebnou pedagogiku a sociální terapii, mající své těžiště ve vysokých školách německy mluvících zemí. Sám pro sebe si opakuji, že se tak stalo v roce 1996, v roce, kdy jsem maturoval. K tomu, abych Akademii objevil, jsem potřeboval plných deset let...

V čem tkví úspěch Akademie?

Je jiná.

Přicházel jsem na ni se zájmem především o první ze třech bodů výuky, zmíněné v plakátě: o studium kulturního vývoje lidstva. Jako umělecky orientovaný člověk jsem sousloví "sociální umění" v názvu školy jsem pochopil tak, že se budeme učit tvořit umění (literaturu, hudbu, výtvaré umění), která bude působit sociálně (v podstatě jsem si to definoval tak, že bude působit "na masy"). Stejně tak jsem si představoval, že v "léčebné pedagogice" se budeme učit "pedagogicky léčit" druhé. Teď vím, že jsem byl determinován devatenácti lety, strávenými v soukolí klasického školství. Protože všechno, úplně všechno, bylo nakonec jinak.

Následující věty, které cituji ze svého deníku, berte, prosím, jako osobní vyznání z prvních hodin studia:

Anežka Janátová -- předmět Biografie. Anežka vypráví o tom, že to základní, v čem bude tkvět naše práce coby terapeutů, je vysvětlit těm, se kterými budeme mluvit, že jsou teď a tady dobře. To se však v první řadě týká našich vlastních životů. Mluví o názvu školy: o izraelské hoře Tabor, na níž si Židé ve starém zákoně obhájili svou existenci a v Novém zákoně tu Ježíš spolu se třemi věrnými učedníky komunikoval s proroky Mojžíšem a Eliášem. Statek, v němž teď jsme, leží pod východočeskou horou Tábor a Anežka (není ředitelkou školy, jak jsem si myslel, protože funkce ředitele v struktuře organizace školy neexistuje), a také náš třídní Martin Procházka a další jsou z Tábora. Anežka vezme Raffaelův obraz proměnění na hoře Tabor a vyzve nás, abychom ho objektivně popsali. S úsměvem zkušené klinické psycholožky hodnotí náš stav, v němž máme úplně zakrnělý objektivní pohled a jsme neustále v oblasti citů a myšlenek. Nakonec nás Anežka vyzve, abychom na chviličku přestali myslet a vypráví nám pohádku O třech sudičkách. Ptá se, kdo cítíme, že jsou sudičky, kdo je Lída atd. a znovu se usmívá tomu, jak pohádku tentokrát zase dokážeme rozanalyzovat, ale srdce máme překryté myšlenkami. Dává nám dobrou noc s tím, abychom vyzvali své sny, aby nám na naše otázky ohledně pohádky odpověděly. Během Anežčina vyprávění cítíme jakýsi zvláštní léčivý klid a neskutečné ticho. I když jsou po obvodu místnosti dva kruhy křesel, většina z nás leží na zemi, jen tu a tam nás přeleze pes, kočka, či roční Vojtíšek, synek naší spolužačky Hanky. Sál je udělaný z bývalého chléva, na oknech jsou nádherné vitráže s ptáky a celému sálu vévodí nástěnný obraz Davida Newbatta, představující novozákonní výjev z hory Tabor.

Ukládáme se ke spánku v pohnuté atmosféře, v níž cítíme, že se s námi něco děje. Před spaním si povídám s novými spolužačkami: sociální pracovnicí Ladou a chovatelkou koní Hankou, a po pár větách cítím zvláštní pocit, který jsem dlouho, dlouho neměl. Pocit, že jsem u svých, doma.

... Dnes jsme si pohádku improvizovaně zahráli. Dostal jsem roli Lídy a v ní jsem si ve vší nahotě prožil svůj současný stav....

Kulturní antropologie Tomáše Boňka je vynikající, ale můj mozek nemůže vydržet nápor šokujících odpovědí na dávné, a někdy dosud nevyřčené otázky. Odpovědi jsou schopny čelit jakékoli logické kritice. Svým stylem mi připomínají židovské anekdoty. Je to tiše pronášená série neskutečně prostých konstatování, o nichž si říkáte: "Jej, jaktože mě to nikdy nenapadlo?" Souvislosti se spojují jako dávno zaprášená relé, která nikdy nezacvakla. Nestačím si psát odpovědi, ani nově vzniklé otázky, a přitom si po okraji sešitu kreslím staré ornamenty, které mě provázejí od základní školy.

Kreslení forem. Nevím o co půjde. Přichází zvláštní tichý člověk, rozdá nám papíry a tužky a začíná na tabuli kreslit -- ornamenty (Ex post: později se dozvím, že je to ředitel lycea v Semilech Petr Šimek). Podobají se těm v mém sešitu. Vůbec nám nevysvětluje, proč je kreslíme, ale radí nám, abychom se při kreslení dívali na špičku tužky. Udělám to a najednou mám pocity, o nichž zřetelně vím, že jsou dvacet let i víc let staré. Znovu prožívám pocity dítěte, které poprvé v životě jede tuhou po papíru. Ale zároveň i něco navíc. I po ukončení kresby se ve mně zmírní stálé napětí, o němž jsem ještě před chvílí vůbec nevěděl. Ten pocit je jemnější -- jako bych byl blíž sobě. Lektor přechází od lehčích ke složitějším křivkám, které už na první pokus nezvládám. Petr nám vysvětluje, že je v pořádku, že nám to nejde -- nemáme cvik. Ačkoli mi intuice a předchozí zkušenosti celou dobu našeptávají odpověď, nevydržím to a musím si ji potvrdit. Každý ornament má svůj hlubinně terapeutický léčebný význam

Píšeme si bibliografii knihy, kde najdeme vzory forem a dostáváme radu, abychom doma prostě cvičili...

Filosofie. Matematik a filosof Martin Semerád. Mluví úsporně a dívá se na nás, kteří mu skáčeme do řeči pohledem, který jako by říkal: Nežeňte se tak, ubližujete sami sobě. Probíráme zlatý řez a postupně se dozvídáme, co znamená v sochařství, v hudbě, v architektuře, v hospodářství. Dlouho, dlouho mi trvá, než si to srovnám v hlavě, ale výsledek je tak ohromující: jako by se mi v hlavě najednou, zčistajasna, zažehla záře pochopení. Zlatý řez je důkaz, že svět je estetické dílo!

Keramika. Náš třídní Martin Procházka nás nechá z velké hroudy hlíny odrýpnout kus do dlaně. Pak si sedneme a snažíme se ho procítit. Prohlížíme si ho, se zavřenýma očima ho převalujeme v dlani, čicháme k němu, někteří (včetně mě) ochutnávají. Z kousku vytvoříme kuličku, která je naše a předáme sousedovi pop své levé ruce. Nakonec dostaneme náhlé a rychlé zadání: Udělejte nádobu. Na práci máme pět minut. Pak v houfu obcházíme své výtvory a vidíme: je to mistička, prostá, dobře se do ní dostává, dá se z ní pít, vypadá , jako by byla z toho či onoho materiálu. Charakteristika nádoby vždy velice přesně charakterizuje svého autora, ale má i něco navíc: má v sobě vždy něco z toho, kdo onen kousek hmoty držel před ním. Já osobně nevycházím z úžasu. V pár minutách mi z pod rukou vyšel hranatý pohár, u něhož zřetelně cítím, že až ho podle tohoto předobrazu jednou opravdu vyrobím, bude z kovu, zdobený barevným sklem či drahými kameny...

Hermeneutika. Přírodovědec doktor Kalva na první pohled vypadá jako typický nesoustředěný vědecký podivín, ale už na ten druhý ví přesně proč nám říká každé jedno slovo. Mluvíme o hermeneutickém kruhu, který obsahuje dvanáct hlavních způsobů náhledu na nahlíženou věc: od materialistického až po spiritualistický. Začínáme plamenem svíčky, která po celou dobu stojí uprostřed místnosti. Když si můj mozek zvykne na hru, roztočí se na nejvyšší obrátky a zdá se mi, že hermeneutický kruh je mozkový elektromotor, který můžu každému doporučit.

Honza Chromeček, muzikoterapeut. Přichází s lodním kufrem, plným hudebních nástrojů a stohem not pod paží. Z nástrojů vybírá kantelu a dává ji kolovat s tím, ať si s ní děláme, co chceme. Kantela je jednoduchý předchůdce harfy a mi si projíždíme její struny. Pak nás Honza nechá zavřít oči a dvěma z nás rozdá kantely. První jezdí po strunách kantely nahoru, když přestane, druhý po nich jeden dolů. Po pár minutách se nás Honza ptá, co je jinak. "Máme úplně pravidelný dech," říkáme. "Ano," odpovídá Honza, a přes naše protesty, že neumíme noty, nás z nich, pomocí techniky "Notu nahoře zpívej výš, než tu, co je pod ní," za první vyučovací hodinu naučí dva středověké chorály a dvě lidové písně. Všechno jsou to kánony a všechny na konci hodiny zpíváme za doprovodu kantel, tamburín, bubnů a trianglů, které s sebou přinesl. Nakonec za našeho ohromeného mumlání, že neumíme noty, odchází s lakonickými slovy "Do konce roku každý z vás napíše a veřejně zazpívá dvě písničky." (Ex post: Napíšeme a zazpíváme je opravdu všichni, přičemž do jednoho zjistíme, že slova a melodie přicházejí zároveň.. Já -- který neumím noty -- navíc po čtvrt roce studia získám odvahu zpívat v chrámovém sboru -- o němž napíšu ročníkovou práci. Měsíc po dokončení prvního ročníku zpívám na kamarádčině svatbě Dvořákův žalm.)

Hanka Mandlíková, pohybová terapie. Zavíráme oči, říkáme si jednotlivé hlásky, a zkoušíme, jak na ně reagují naše těla. Když pak oči otevřeme, všechna naše těla dělají podivuhodně shodné pohyby. Každá hláska a tón má několik pohybů, které ji vyjadřují a z této abecedy se pak dají skládat slova a věty s neuvěřitelně estetickým a emocionálním nábojem. Tento balet se nazývá eurytmie.

Harmonizující tance s kolující hůlkou či koulí. Při nich se neustále pohybujeme v kruhu či kruzích, kdy jeden "gender" tvoří vnější a druhý vnitřní kruh. Opět elektomotor. Kruh je základní sociální útvar.

Arteterapie -- Kristýna Brabcová. Když si navlhčujeme čtvrtku, tak mi to připadá jako na základce, když jsme konečně jednou nekreslili Auroru, ale nechali jsme do sebe surrealisticky vpíjet barvy. Teď ale děláme něco jiného: po obvodu obdélníkové čtvrtky malujeme sytě červenou obrubu, která se směrem do středu stává stále světlejší a ve středu je bílá. Do středu pak malujeme žlutou skvrnu, která je naopak nejsytější ve svém středu, ale její neostrý okraj se postupně mění v bílou. Ten obrázek jsem si dal nad postel. Uklidňuje mě a něco mi strašně připomíná. Ale nevím co...

Dramaterapie Markéty Martínkové. Jdeme na stráň nad statkem a jeden po druhém chodíme svým charakteristickým krokem, který se celá skupina snaží napodobit. Potom si povídáme o tom, co asi ten, který šel napřed, ve svém kroku vyjadřuje ze své osobnosti. Co asi cítí. Nato každý z nás deset minut pozoruje v sadu strom, který tam vysadil při práci s půdou. Pak se je snažíme pohybově charakterizovat.

Markéta po absolvování Taboru odešla studovat divadlo do Německa a dělá ho tak, že mi to silně připomíná režijní styl Evalda Schorma anebo terapii konstelace. Nedělá totiž nic. Přečte pohádku Jak Jaromil k štěstí přišel. Rozdělíme se do skupin a ty pohádku po scénách "napíší" do dialogů. Pak jsou volby představitelů rolí, a kdo získá nejvíc hlasů, roli dostane (je to vždy přesně ta role, v níž si prožívá svůj aktuální stav, ta, která jej na něco upozorňuje). Mezitím si ze štočků látek a běžného oblečení a propriet, které máme v batozích, děláme kostýmy a rekvizity. Zkoušíme. Markéta jen tu a tam něco navrhne, nebo pár inspiracemi změní náš úhel pohledu na věc. Zkoušíme a někteří.z nás své role či děj prožívají tak hluboce, že začínají brečet. Praskáme jako nalité pupeny. Čistíme se. Během pěti dnů závěrečného soustředění od zadání do premiéry skládáme zkoušky, prezentujeme ročníkové práce a autorské písně a formou integrace mentálně i pohybově "postižených" (většinou jsou to děti, které měla Anežka na starosti v Jedličkově ústavu) do našeho týmu absolvujeme praxi práce s postiženými, kteří s námi a za naší pomoci spějí, myjí se, jedí, zkoušejí a dva z nich vystupují v hlavních rolích. A jsou z nás nejlepší, protože jsou nejpravdivější!

David Newbatt -- sociální umění. David je anglický malíř, který žije ve Skotsku, a první, co mě na jeho obrazech upoutalo, byly schématické struktury figur jakoby vystupujících z mlhy, protože to je způsob, jakým si celá desetiletí kreslím do sešitu. Také mě upoutal jeho způsob kresby silnými barvami a silnými lineárními tahy na temnou černou čtvrtku.

Máme k dispozici jednu ze zdí ateliéru, dříve už mnohokrát pomalovanou, která byla pro nás opět nabílena. Je nás asi dvacet, a tak se musíme rozdělit na skupiny. Jedni kreslí a druzí přitom mlčky (nesmíme jim do toho mluvit) pozorují je a vznikající výtvor. Pak se vymění. David sedí úplně vzadu a sleduje jediné: nakolik je obraz kolektivním estetickým dílem. Když vedle sebe sedí dva, jejichž námět, tahy a barvy se začínají drasticky bít, David k nim přichází a říká jim: "Zkuste se na sebe naladit. Ty bys mohl třeba ubrat na studenosti barev, zatímco ty bys mohl zaoblit struktury." Konflikty, které se přitom odehrávají v nás, kteří malujeme, něco chceme a s druhým či s vyzněním celku (který neměl předem daný koncept) to neladí, nebo bychom chtěli malovat a mluvit, ale musíme sedět a mlčet, neboli držet EXERCICIE (česky CVIČENÍ), jsou archetypálními sociálními konflikty dialogu.

P.S. Obraz, který nakonec na zdi vznikne, je fakt skvělej!

Fakt se těším, co nás bude Sylvie Richterová příští rok učit v LITERATUŘE:-)

Škola, na níž jsem hrdým studentem 2. ročníku (nový školní rok nám zatím ještě nezačal -- dosud probíhají přijímačky do prvních ročníků) má dva studijní programy: Jednoleté orientační studium a Studium léčebné pedagogiky a sociálně umělecké terapie, které jsou vedeny ve dvou klasických formách: denní a dálkové. Z vlastní zkušenosti studenta dálkového studia (probíhá formou školního víkendu jednou za tři neděle a závěrečného týdenního soustředění) mohu říct, že je to velice dobrý nápad: pokud absolvujete jednoleté studium, aniž chcete pokračovat, odcházíte po roce s diplomem v kapse a s naprosto odlišným pohledem na život a svět. A pokud chcete pokračovat, započítává se vám první rok do pětiletého studia a po prázdninách se (tak jako já) automaticky stáváte hrdými :-) studenty 2. ročníku oboru léčebná pedagogika a sociálně umělecká terapie. Z našeho dálkového ročníku, do něhož nás loni v říjnu nastoupilo čtyřiadvacet, se nás v červenci (nejspíš i po setkání s našimi spolužáky z vyšších ročníků a absolventy) šestnáct rozhodlo, že to spolu "vydržíme" další čtyři roky na dálkovém studiu, tři další přešli na denní studium a jedna spolužačka, ředitelka základní školy, odešla studovat sesterskou školu, určenou pro absolventy pedagogických fakult.

To nejdůležitější na studiu naší školy není fakt, že díky síti, do níž škola patří, na ní za cestovní náklady učí evropské špičky svých oborů jako jsou filosof Christof Lindenau, muzikoterapeutka Gunhild von Kries, choreografka Elisabeth Chyle, speciální pedagog Ueli Seiler, či ekonom a alternativní podnikatel Ulrich Roesch (viz. můj článek, uveřejněný v Britských listech pod názvem Šanci uvést do praxe komunu vidím jako reálnou za stovky let).

Dokonce ani praxe v zahraničním zařízení, která je náplní čtvrtého ročníku studia, a na kterou se upřímně těším (doufám že mě pošlou do Švýcarska, a bude druhá Cesta na jihozápad:-) není nejdůležitější.

Nejdůležitější ze všeho je HMATATELNÝ prožitek, kterého se vám dostane už na konci jednoletého orientačního studia -- a to ať jste osmnáctiletý deňák po střední škole (maturita není, stejně jako na uměleckých školách, nutnou podmínkou studia), či pocházíte z pestrého demografického spektra dálkařů (naše třída, kruh L, má například studenty od 22 do 60 let, nábožensky jsme pak ateisté, panteisté, buddhisté, katolíci a starokatolíci).

Oním prožitkem je zjištění, že KAŹDÝ Z NÁS byl až dosud hluchý, slepý, němý, chromý a uzavřený, přestože KAŽDÝ Z NÁS chce a UMÍ zpívat jako pták, kreslit jako dítě a cítit, mluvit a tančit jedno a totéž.

Toto poznání je základem sociálního umění.

Protože to, co naše autistická společnost právě teď potřebuje, jsou sociální umělci, kteří lidem říkají, že jsou teď a tady správně - ať už jsou povoláním učitelé, servírky, programátoři, spisovatelé, novináři -- nebo profesionální terapeuti.

Poděkování za pomoc při zjišťování dat patří mému sociálnímu spolužákovi Ondřeji Němečkovi.

                 
Obsah vydání       17. 9. 2007
17. 9. 2007 EU: Namísto radaru v Brdech plynovod z Íránu Štěpán  Kotrba
17. 9. 2007 Václav Pačes: "NATO na to nemá..." Karel  Dolejší
17. 9. 2007 Prezidentská reklama na pštrosí politiku Karel  Dolejší
17. 9. 2007 HRŮZA: Merkelová si denně telefonuje s Putinem ! Štěpán  Kotrba
17. 9. 2007 Microsoft prohrál u evropského soudu
17. 9. 2007 Zákazníci možná banku Northern Rock zničí
17. 9. 2007 Společnost totálního dohledu
14. 9. 2007 Podle policie není falešný dopis s falešným podpisem trestný čin Štěpán  Kotrba
17. 9. 2007 Masaryk po sedmdesáti letech
17. 9. 2007 Jak jsem vyluštil koán Tomáš  Koloc
17. 9. 2007 Umění, a komično, aneb nacisté, německý kardinál a Goebbelsovo "zvrhlé umění" Uwe  Ladwig
15. 9. 2007 Dále od Hradu, dále Pavel  Kopecký
17. 9. 2007 Kurt Beck v Praze, Gerhard Schröder v Moskvě Richard  Seemann
15. 9. 2007 Vkladatelé vybrali miliardu liber z banky Northern Rock
15. 9. 2007 Americké cíle v Íráku - neporozumění realitě Štěpán  Kotrba
15. 9. 2007 Ramadán: Půst končící se západem slunce
17. 9. 2007 Pokrytectví ramadánu Jan  Čulík
17. 9. 2007 Víra a síla myšlenky je v cestě Petr  Wagner
17. 9. 2007 Ramadán, chanuka nebo Vánoce, konzumerismus pohřbí jakýkoliv rituál Štěpán  Kotrba
17. 9. 2007 Čurdová: Potrefené husy zakejhaly Anna  Čurdová
15. 9. 2007 Blbky v České televizi aneb kdo je Kuchtová Štěpán  Kotrba
17. 9. 2007 Vítězové a poražené konference o globalizaci Michaela  Appeltová
16. 9. 2007 ČSSD podporuje nespokojené policisty Jeroným  Tejc
15. 9. 2007 Bude demonstrující policisty monitorovat protiextremistické oddělení?
15. 9. 2007 Za novou politiku uvolňování napětí -- ne dalším závodům ve zbrojení v Evropě
15. 9. 2007 Pražské prohlášení
15. 9. 2007 Stredoázijské energetické lišiactvo Peter  Stupavský
14. 9. 2007 Radar: Služba čertu nebo ďáblu? Sandra  Wain
14. 9. 2007 Rukopisy: Dva mazalové se spojí a budou malovat jak Raffael? Jakub  Žytek
14. 9. 2007 Klaus vs. Bursík Boris  Cvek
17. 9. 2007 Klaus k Masarykovi: "Měl blízko k humanistickému socialismu a chápal význam sociálních otázek" Václav  Klaus
14. 9. 2007 To kalné ráno před 70 lety... Miloš  Dokulil