Vstoupil do Muslimské ligy, hnutí usilující o autonomii či nezávislost „muslimské“ oblasti. Roku 1934 se stal jejím předsedou a v závěrečných jednáních s Brity o nezávislosti Indie dokázal získat nezávislost také pro samostatný Pákistán.

Čtrnáctého srpna 1947, kdy se Pákistán stal nezávislým státem, jej tvořilo několik provincií na severozápadě koloniální Indie a bengálská provincie na severovýchodě, hodně vzdálená od severozápadní části. Jedenáctého srpna téhož roku přednesl Džinnáh inaugurační projev před vznikajícím legislativním shromážděním Pákistánu, v němž volal po „všechny zahrnující a pluralistické demokracii“, která by zaručila stejná práva všem občanům bez ohledu na jejich náboženství nebo etnickou příslušnost. Nejenže Muslimská liga byla v podstatě modernistickým světským nacionalistickým hnutím, ale vznikající ozbrojené síly získávaly své příslušníky ze starého britského vojska v Indii, a stejně světský byl ve své většině také jejich důstojnický sbor.

Jak víme, nezávislost Indie a Pákistánu vedla okamžitě ke strašnému násilí mezi skupinami obyvatel a mimo jiné také k boji o ovládnutí Kašmíru. Čistým výsledkem této úvodní srážky bylo nejen faktické (a dodnes zpochybňované) rozdělení Kašmíru, ale také přesuny obyvatelstva s cílem, aby se Pákistán stal převážně muslimskou zemí. Dnes, v roce 2007, má 165 milionů obyvatel a je tedy šestým nejlidnatějším státem světa, přičemž má jednu z nejvyšších porodností. Obyvatelstvo je z 97 % muslimské, z toho 20 % tvoří šiíté.

Politické dějiny Pákistánu jsou bouřlivé. Jeho vztahy s nejdůležitějším sousedem, Indií, byly vždy napjaté a konfliktní. Jeho východní část se roku 1971 odtrhla za podpory Indie a stala se samostatným státem s názvem Bangladéš. K prvnímu vojenskému převratu došlo roku 1958. Civilní vláda byla obnovena roku 1972, kdy ji vytvořila převážně světská a městská strana, v jejímž čele stál Zulfikar Alí Bhutto. Po pěti letech však byla opět svržena. Převrat vedl generál Ziaul Haq, zbožný muslim, který zavedl v zemi zákony šaríja. Zemi také přejmenoval na Islámskou republiku Pákistán. Civilní vláda byla obnovena po mnoha letech pod vedením Bhuttovy dcery Benazir Bhuttové, které pak postoupila své místo Nawazu Šarifovi. Roku 1999 se Šarif pokusil zatknout svého náčelníka štábu, jistého generála Parvíza Mušarafa, který ale naopak dokázal vsadit do vězení Šarifa a zaujmout jeho místo v čele vlády. Roku 2001 byl Mušaraf prohlášen prezidentem a roku 2002 byl do této funkce zvolen.

Abychom porozuměli těmto pohybům sem a tam, musíme identifikovat hlavní vnitropolitickém aktéry a geopolitická spojenectví Pákistánu. Pokud jde o vnější vazby, zdrojem největších obav byla vždy Indie, takže Pákistán hledal logicky podporu u dvou mocností, jejichž vztahy k Indii byly po celou studenou válku rezervované – u Spojených států a Číny. Tyto země považovaly indickou zahraniční politiku za příliš blízkou politice Sovětského svazu. Vojenské napětí mezi Indií a Pákistánem vedlo oba státy k tomu, aby odmítly smlouvu o nešíření jaderných zbraní a samy tyto zbraně vyvinuly, ke značnému rozčarování Spojených států.

Vnitřní situace se dnes podstatně liší od situace roku 1947. Islamismus jako politická síla získal mimořádný vliv a pronikl do značné části ozbrojených sil. Islamistům se nelíbí vazby Pákistánu na Spojené státy, zejména v posledních pěti letech. Městské, světské síly by rády zbavily Mušarafa (a také armádu) politické moci a nedávno daly najevo svou sílu, když s úspěchem podpořily předsedu Nejvyššího soudu, kterého se Mušaraf pokusil odstranit. Ozbrojené síly jsou sice islamistické, ale nechtějí přenechat svou roli džihádistickým elementům jako je al-Kajdá, a proto se snaží působit jako most – usmiřovat džihádisty, ale držet je v mezích.

Když Spojené státy podporovaly v 80.letech džihádisty v Afghánistánu, nejvíc jim v tom pomáhal Pákistán, a to zejména výzvědná složka jeho ozbrojených sil, ISI. V 90. letech ISI pomohl Tálibům, aby v Afghánistánu přišli k moci. V důsledku toho pak byl ISI velmi nespokojen, když Spojené státy svrhly Táliby a nespolupracoval v afghánských záležitostech s přílišnou ochotou, na což si nynější prezident Afghánistánu Hamid Karzáí stěžuje do dnešního dne.

Zdá se být zcela zřejmé, že když Usáma bin Ládin zaútočil 11. září 2001 na Spojené státy, jedním z jeho důležitých cílů, pokud ne hlavním cílem, bylo způsobit pád režimů v Pákistánu a Saudské Arábii. Proč a jak? Bin Ládin považoval oba režimy při všem jejich mnohoznačných řečech o islamismu za příliš vstřícné vůči Spojeným státům. Očekával, že Spojené státy budou na Mušarafa vykonávat nátlak, aby se jednoznačně postavil proti svým domácím islamistům. Pokud by to udělal, podle bin Ládinových představ by Mušarafův režim padl.

Mušaraf tomuto tlaku odolal (stejně jako Saudská Arábie), přičemž souhlasil s bin Ládinem, že by bylo politickou sebevraždou, kdyby udělal to, co po něm chtěly Spojené státy. Na druhé straně musel udržovat Spojené státy relativně spokojené, aby Pákistán nepřišel o jejich rozhodující ekonomickou a vojenskou podporu. Takže jednou za čas hodí Spojeným státům kost, tak jako nedávným útokem na Rudou mešitu, baštu islamistů. Dává si ale pozor, aby nezašel dál.

A tento rozpor nás dovádí do bodu, ve kterém jsme dnes. Džihádisté se pevně usadili v takzvaných severozápadních hraničních oblastech (které byly vždy de facto autonomní) a Mušaraf se neodvažuje něco proti nim doopravdy podniknout. Džihádisté ho odsuzují jako příliš proamerického. Spojené státy se naopak domnívají, že je vůči džihádistům přespříliš úslužný. Neustále něco huhňají o přímé akci. Spojené státy se však nemohou úplně postavit proti Mušarafovi, aby po něm nepřišel ještě horší režim. Městské světské vrstvy současně tlačí oslabeného Mušarafa, aby odstoupil a uvolnil cestu opravdovému civilnímu režimu.

Mušarafovou klíčovou oporou, vlastně jedinou oporou, zůstává armáda. Ovšem čím déle budou pokračovat války v Afghánistánu a Iráku, tím víc poroste politická síla islamistů. A Pákistán má hodně jaderných zbraní. Kdyby islamisté přišli k moci bez jakýchkoli omezení, představovalo by to pro Spojené státy reálnou geopolitickou hrozbu, na rozdíl od vymyšlené hrozby Saddáma Husajna.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.