Abbásovo postavení je slabé. Obrátil se ke světu – Spojených státům, Evropské unii, „umírněným“ arabským vládám (což je v podstatě Egypt a Jordánsko) a Izraeli, přičemž žádal čtyři věci: lásku, peníze, zbraně a podstatný pokrok směrem k nezávislému palestinskému státu. Zatím dostal spoustu laskavých slov, něco peněz (ale ne všechny, které Izrael dluží Palestinské správě, žádné zbraně (ale ty mohou v omezeném množství přijít) a nic pokud jde o takzvané konečné urovnání s Izraelem.

Abbás potřebuje získat na západním břehu autoritu. Na pomoc mu byl poslán ve své nové funkci Tony Blair (což je jeho jediný úkol). Vzhledem k velmi malé pravděpodobnosti, že dojde k vážným jednáním o konečném urovnání, to bude mít Abbás těžké. A stojí před ním velké dilema – co si počít s Gazou. Jestliže ji bude úplně ignorovat a nebude pro ni organizovat humanitární a potravinovou pomoc, fakticky se tím zřekne jednoty potenciálního palestinského státu. Jestliže jí pomůže, poškodí možná své vyhlídky na získání dalších peněz (o zbraních nemluvě) od vnějších příznivců, zejména od Izraele. Abbáse a Fatáh považuji za přední poražené.

Spojené státy, EU a Egypt i Jordánsko se zatím snaží opětovně vytvořit situaci, v níž bude Hamás vyloučen z účasti na vládě Palestinské správy, ale možná budou brzy svého úspěchu litovat. Neboť pokud Abbás nezpůsobí nějaký zázrak, na obzoru jsou další boje s nejasným výsledkem. Jelikož se to děje právě v okamžiku, kdy se Irák doopravdy hroutí a kdy podstatně sílí hlasy republikánů za okamžité omezení vojenské angažovanosti USA v této zemi (včetně tak vlivných senátorů jako jsou Richard Lugar a John Warnes), další boje v Izraeli/Palestině naprosto neprospívají zájmům Spojených států, EU, ani Egypta a Jordánska. Takže také tuto skupinu počítám mezi poražené.

Pak je tu někdo, kdo prohrál opravdu mnoho – Izrael. Ehud Olmert a jeho kabinet s tímto hodnocením zajisté nesouhlasí. Natolik se upnuli na izolaci Hamásu kvůli jeho předpokládaným teroristickým kvalitám, že nejsou schopni vnímat ani své vlastní zájmy. Podívejme se ale na situaci Izraele. Je v konfliktu s Palestinci už velmi dlouho. Tento konflikt můžeme považovat za nepřetržitý od roku 1987 (první intifáda), 1967 (šestidenní válka), 1948 (vytvoření státu Izrael), od roku 1917 (Balfourova deklarace). Dnes je to jediný tak dlouhodobý konflikt. Podívejme se ale, jak byly více nebo méně řešeny jiné dlouhé konflikty.

Konflikt mezi Izraelem a Palestinci lze srovnat s konfliktem mezi bělošskými a černošskými obyvateli Jižní Afriky, mezi unionisty a republikány v Severním Irsku, mezi Spojenými státy a Čínou po roce 1949. Ve všech těchto případech měly soupeřící strany naprosto protikladné cíle a rétoriku. V všech měly obě strany své zastánce „tvrdé linie“, kteří označovali zastánce tvrdé linie v opačném táboře jako „extremisty“ (nebo „teroristy“). Ve všech těchto případech se překlenutí propasti mezi stranami zdálo skoro nemožné. A přesto bylo nakonec dosaženo politické řešení, jež přinejmenším skoncovalo s násilím.

Jak se to podařilo? Politické urovnání bylo dosaženo teprve tehdy, když v obou táborech přišli k moci lidé, kterým Francouzi říkají interlocuteurs valables („platní mluvčí“ – pozn. překl.). Kdo je interlocuteur valable? Skupina, často ztělesňovaná konkrétním vůdcem, která má značnou podporu, zastává ve své politice „tvrdou linii“, a je tudíž schopna garantovat kompromisní řešení, pokud se na něm dohodne. V Jižní Africe se dohodli na urovnání F. W. de Klerk a jeho Nacionalistická strana s Nelsonem Mandelou a Africkým národním kongresem. V Severním Irsku to byl reverend Ian Paisley a Demokratická unionistická strana, na druhém břehu pak Gerry Adams a Sinn Fein. S napětím mezi Čínou a USA se skoncovalo, když se Richard Nixon vypravil do Pekingu, aby navštívil Mao Ce-tunga.

Všimněte si ve všech těchto případech jedné věci. Až do posledního okamžiku aspoň jedna ze stran prohlašovala, že nikdy neučiní kompromis s druhou stranou, protože ta je nedůvěryhodná a podlá. Ve všech případech to ale nakonec udělala. Důvody byly rozmanité, ale k významnými faktorům konečné dohody patřil realismus a vyčerpanost. V každém z těchto případů obě strany učinily bolestné kompromisy, ale byly nicméně schopny udržet své přívržence v linii.

Existují takoví interlocuteurs valables v dnešním Izraeli/Palestině? Na izraelské straně mohl tuto roli sehrát Ariel Sharon. Ehud Olmert je na ni příliš slabý. A v tomto okamžiku není vidět žádný Sharonův nástupce. Na palestinské straně by ji nyní dokázal sehrát Hamás. Zda toho bude schopen i v budoucnu, není jasné. Proto je obtížné říci, že Hamás vyšel z nedávné konfrontace jako vítěz. Proto je také obtížné říci, že je vítězem Saudská Arábie, která před několika málo měsíci zosnovala společnou vládu Hamásu a Fatáhu.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.