Jsem potěšen faktem, že nejmenovaný finanční odborník, alespoň nevysloveně, přiznal, že zásah centrální banky, to pumpování likvidity, je nepochybně dotací. Dále však tvrdí, že jde o dotaci, která nezvyšuje inflaci, protože peníze neprosakují "ven" z bankovního systému. Ani to prý není dotace neschopným a riskujícím, protože Bush i Bernanke to vyloučili (sic!). Navíc tato dotace prý odvrací neštěstí ještě větší a proto bychom na ni měli hledět jako na požehnání, záchranu v posledním okamžiku. Nebohý pan Hayek, ani Nobelova cena vám dnes nezajistí trochu té pozornosti.

Není žádným velkým tajemstvím, že naše (a nejen ty) bankovní domy provozují svou živnost s pouze částečnými rezervami. To si lze představit tak, že máte v hotovosti třeba stovku milionů a přitom jste svým podpisem naslibovali celému světu stovky milionů dvě (nebo ještě mnohem více). Pokud vaši obchodní partneři nebudou skutečně chtít všechny své peníze zároveň, nikdy tato slabost vaší pozice nebude odhalena ve své nahotě. Za normálních okolností je takové jednání ale setsakramentsky ošemetné. Kdokoliv pojme sebemenší podezření, že to děláte, uvědomí si, že kdyby nevybral svou hotovost z vašich trezorů včas, dost možná by už na něj nemuselo zůstat vůbec nic. A tak je každá banka s částečnými rezervami vždy v nebezpečí, že jediná fáma, jediné podezření ji zničí. Vidíte v tom někde nějakou psychózu? Mne se zdá být opravdu rozumným nápadem vyzvednout své peníze, dokud tam ještě nějaké jsou. Proto visí osud takové banky s částečnými rezervami na vlásku, na pouhé důvěře. Žádná finanční instituce by za takových podmínek nebyla svolná riskovat svou existenci, držela by plné rezervy, anebo by se odvážila od nich vzdálit jen nepodstatně.

Samozřejmě nutnost udržovat tak vysokou míru krytí bankéře nijak netěší. Nižší rezervy představují vyšší zisky, jenže risk je to ohromný. Ovšem jen za předpokladu, že neexistuje žádný anděl strážný, který by vás v případě nouze zachránil. Avšak takový anděl zde pro naše komerční bankovní domy skutečně je, jmenuje se centrální banka. Nedivím se ani v nejmenším, že na ni všichni pánové odborníci pějí oslavné ódy. Díky centrální bance mohou v noci v klidu spát. Co víc, díky centrální bance není ani zdaleka nutné držet tak vysoké rezervy, jak by tomu bylo bez ní. Je možné radostně půjčovat celému světu a realizovat báječné zisky. A když se něco stane, centrální banka jim zajistí měkké přistání (vlastně zachrání celou ekonomiku před krizí).

Hodnota peněz závisí v principu na dvou faktorech. Prvním je to, co si za ně lze koupit, a sice množství dostupného zboží. Druhým je objem samotných peněz. Když se zvýší množství zboží, roste hodnota každé penězní jednotky, koupíte si za ni více. A naopak, růst objemu peněz znamená vzestup cen. A právě růst množství peněz je přesně tím, co se děje, když banky slibují více a více při stále stejném krytí. Obrazně řečeno nafukují peněžní zásobu. Takže ceny nám pak utěšeně rostou.

Nekryté peníze jsou však jaksi "neskutečné". Nemají totiž svou obvyklou fyzickou formu, papíru a kovu. Za normálních okolností to příliš nepřekáží. Lidé věří i bankovnictví zanedbatelných rezerv, totiž spoléháme také na intervenci centrální banky. Co když však dojde k nějaké krizi? Třeba prudce stoupne cena ropy, tedy mnozí se začnou obávat o osud investic do projektů na ropě závislých. Anebo poklesne důvěra ve schopnost dlužníků splácet své hypotéky. Možností je dlouhá řada. Obavy a nejistota vzbudí tlak na banky. Jejich tučným časům je rázem konec, to nepatrné krytí, které mají k dispozici, se náhle zdá být směšně nedostatečné. Zuřivě se proto snaží získat "likviditu", což vysvětluje ten postřeh pana odborníka. Kdyby v tomto okamžiku centrální banka nezasáhla, dosti snadno by mohlo dojít k rychlé kontrakci množství peněz. Totiž jak by jedna finanční instituce za druhou nevyhnutelně padala k zemi, praskaly by ty bubliny neexistujících, neskutečných peněz, které nafoukly nad svými rezervami. To by znamenalo razantní deflaci a spoustu problémů pro celou ekonomiku. Hodnota peněz by se měnila tak rychle, že by se hospodářství nezvládalo přizpůsobovat. Tady je ta recese.

Jaký to paradox! Je pravdou, že si krize žádá zásah centrální banky, aby byla odvrácena větší katastrofa. Zároveň však je to právě centrální banka, která svou činností další a další krize způsobuje! Umožňuje komerčním bankám jednat absolutně nezodpovědně a ohrožovat tak celou ekonomiku. Každá další záchrana tuto důvěru finančního systému ve věřitele poslední instance upevňuje. Závislost se tím jen posiluje. Proto po každé krizi musí přijít další a další. Jakmile totiž je optimismus očekávání obnoven, není důvodu opět drze nesnížit své krytí ve snaze maximalizovat okamžitý zisk.

Centrální banka je ze své podstaty institucí dotující celý bankovní systém. Nižší rezervy představují vyšší zisk, tedy možnost snižovat rezervy je dodatečným ziskem, který realizují komerční banky na úkor všech občanů dotyčné země (respektive všech těch, kteří drží hotovost v dané měně). Konečně nic není zadarmo, ani garance, kterou centrální banka poskytuje. Někdo za ni musí zaplatit, někdo musí zaplatit za enormní riziko, kterému se bankovní systém vystavuje. A nemůže to být pochopitelně sama centrální banka, vždyť ti pánové pouze malují obrázky na kousky papíru, nic víc.

Na rozdíl od pana odborníka se obávám, myslím odůvodněně, že likvidita původem z centrální banky přeci jen "prosakuje" ven z bankovního systému. Není pro důkaz třeba chodit daleko. Protože rok od roku vyrábíme více a více, dalo by se čekat, že ceny budou klesat. Jenže tak tomu není, ceny stoupají. Z toho snadno usoudit, že musí nějaké peníze být do oběhu dodávány. Nemůže je dodávat nikdo jiný než centrální banka, protože soukromé emise jsou nazývány penězokazectvím a tvrdě trestány. Uvážíme-li současné slušné míry růstu objemu produkce, bude toho nového papíru opravdu dost, jinak by ceny klesaly. Právě tisk nových peněz a jejich pumpování do bankovního systému je tím mechanismem, kterým jsou dotace rozdělovány.

Mnozí lidé jsou si toho samozřejmě vědomi, vidí tu příležitost, která se jim v podobě takových čerstvých bankovek skýtá. Kdokoliv se k novým penězům dostane jako jeden z prvních, může nakupovat ještě za staré (nižší) ceny. Obyčejný smrtelník si je tedy musí půjčit u komerční banky. A tím se kruh docela uzavírá. Centrální banka garantuje komerčním bankám nízké krytí svým tiskem peněz (což je více méně legalizovaná krádež), lidé se zadlužují, aby se k těmto novým penězům dostali co nejdříve, zadlužují se mnohem více, než by jinak považovali za rozumné. V okamžiku krize má proto kdekdo zájem na pokračování toho všeho. Komerční banky si přejí své vyšší zisky, dlužníci si přejí své nízké úroky a centrální banka dělá, co dělá, protože je to jediný důvod její existence. A všichni ostatní tuhle zábavu platí ze své kapsy.

Tohle vysvětlení má jisté své výhody. Nepředpokládá, že lidé ve finančním sektoru nerozumí své práci a netvrdí, že čas od času prostě všecko podělají. Ani netvrdí, že tamější manažeři jsou zvláště nenažraní. Co víc, nedělá z veřejnosti tlupu psychotických maniaků trpících občasnými záchvaty nedůvěry v bankovní instituce. Všechny uvedené skutečnosti si lze snadno ověřit.