"...likvidací svého jedinečného logotypu ztratí Česká televize svou nezaměnitelnou identitu a s příchodem desítek nových televizních stanic zapadne v tuctové šedi koleček, čárek, jedniček, dvojek... Možná že právě o to zde jde..."

Ale omyl. Zjednodušení komunikace je předpokladem funkční identifikace programů za situace, kdy bude o sledovanosti rozhodovat pozice v settopboxu a program televize bude připomínat telefonní seznam. Obdobně se svým designem pracovala BBC, ARD, ZDF, ORF. Totéž čeká Český rozhlas, kde číslování stanic také postrádá s novými programy a novými kanály logiku i jednotnost corporate identity. Rozhlas má ale ještě nějakou chvíli čas, neboť u něj switch off nehrozí, jeho zapojení do DVB-T, ipTV či DVB-H je rozšířením působení, nikoliv výměnou přenosových tras.

V České televizi revoluční duo Dub&Dekoj, v Českém rozhlase pak někteří členové Rady si ale pletou role. Dekoj chce být animačním grafikem, případně dramaturgem, nejlépe by se nejspíše cítil generálním ředitelem, radní v rozhlase jsou zase kvalifikování zasahovat generálnímu řediteli do řízení podniku, případně z výše svých piedestalů jsou jednou odborníci na pronájem či nákup budov, jednou zase hudebními dramaturgy, a do třetice se pohrdlivě vyjadřují o kvalitě práce profesorů obojího práva.

Dekoj už zapomněl, za jakých okolností vznikly odbory v jinak silně pravicovém kolektivu zaměstnanců Kavčích hor . Byla to jediná možnost, jak divoce stávkující redaktory na jaře 2001 nezavřít do kriminálu a jediná možnost, jak dát jejich divokému protestu proti vedení firmy alespoň formální zdání legality. Hučel do nich taťka odborářů, předseda ČMKOS Falbr i ministr kultury, nebožtík Dostál. V případě neúspěchu přesvědčování o výhodnosti založení "nezávislých" odborů v ČT reálně hrozil zásah policejního komanda a vyklizení budovy od bivakujících falešných strážců demokracie . Od té doby se pánové Dub a Dekoj tváří, že namísto údržby přenosových vozů (dnes pracuje jako vedoucí přenosového vozu) řídí celou televizi. V roce 2007 se ale nepíše rok 2000 a dnes už si ani malé dítě nemyslí, že při televizní krizi legálně zvolený management ČT ohrožoval demokracii. Na tom se shodnou politici pravice i levice. A shodnou se i na tom, že Dub&Dekoj jsou větším nebezpečím pro televizi, než europoslankyně Bobošíková nebo George Hodač.

V Českém rozhlase se zase z moci současné vládnoucí strany a díky bezectným parlamentním kuhhandlům se řadoví (či "odejití") zaměstnanci stali "nadřízenými" generálního ředitele a dávají mu to najevo pokaždé, když ho vidí. Zapomínají ale, že existují pamětníci i dokumenty minulosti, dokladující odborné i lidské kvality. Že sepisování rádoby žertovných scének do "řachavé" podoby pro redakci rozhlasové zábavy nebo kádrových posudků na zaměstnance sice je možná poctivá práce stačící k udržení živobytí stejně, jako držení mikrofonu před politikovými ústy, nekvalifikuje však nikoho k pohrdání kvalifikací i schopnostmi odborných ředitelů, advokátních kanceláří či managementu instituce, který má - na rozdíl od Rady, za svá rozhodnutí odpovědnost. Přesto se členové Rady už více než rok přetahují s generálním ředitelem o to, jakou hudbu vysílá Radiožurnál , jestli by neměl vysílat jinou, stanice s jakým programem mají odkud a kam vysílat, jestli má Český rozhlas rekonstruovat budovu a existovat nadále v centru města, či zda by nejraději neměl přestěhovat veškerou techniku i tisícovku lidí někam do komerčního pronájmu, aby byl snáze vydíratelný ze strany komerčních subjektů. Bohorovnost a nekritizovatelnost jim stačí k třináctitisícovému platu. Jejich jedinou kvalifikací a kompetencí k vyjadřování se k chodu rozhlasu je přitom pouze to, že je někdo zvolil jako zástupce koncesionářů - v podstatě do stejné role, jako odboráře... Oběma ale zákonodárce definoval mantinely právními předpisy. V nich se nic neříká o výhrůžkách neschválení rozpočtu či podmiňování jiných strategických procesů, které náležejí radě, podmínkami, jejichž vynucování zákon Radě zapovídá. V nich se neříká nic o vyhrožování odborářskými kroky, nebude li generální ředitel dostatečně nakloněn jejich názorům na podobu znělek .

Představitel odborové organizace ČT Dekoj se neobtěžuje svá hodnocení odůvodnit, proč také. Na "názor" má přeci právo. Jako občan a koncesionář. On si to myslí a basta. Každý si něco myslí, jen málokdo ale své laické názory svěřuje ke čtení druhým. Dana Jaklová si také myslí, že profesoři Právnické fakulty a členové Ústavu státu a práva Akademie věd jsou diletanti, které může poučovat, co by si měli myslet aby to vyhovovalo jejím záměrům... A také s tím chodí jako mluvčí Rady do novin, ačkoliv většinový názor Rady nevyjadřuje. V obou případech se kategoricky vyjadřují - z vůle nic netušícího lidu - k odborným otázkám lidé odborně nekvalifikovaní - diletanti. V obou případech dospívají k matoucím a nekvalifikovaným rozhodnutím a výrokům. A v obou případech škodí tito lidé institucím, jejichž prospěchu mají přispívat, za což jsou placeni.

Odpůrci médií veřejné služby si v obou případech mnou ruce, protože metoda očkovaných trojských koní mate (dočasně) veřejnost a dává diletantům punc mediálních, grafických či právních odborníků. V obou případech je slušnost generálních ředitelů vnímána nic netušící veřejností jako slabost a nedostatek řídících schopností. Jako neschopnost. V obou případech získává veřejnost klamný pocit. Protože v soukromém podniku by veřejně remcající pracovníky ředitel na hodinu vyhodil, členy správní rady přijímající kriticky špatná rozhodnutí majitel odvolal dříve, než by šla firma zu grunt.

Odborář z donucení Antonín Dekoj potvrdil v Lidových novinách, že řekne cokoliv, jen aby poškodil svého zaměstnavatele. Jakou vizitku vystavil sobě i těm, kteří si ho zvolili do čela, nedomyslel. Jalová diskuse o kladech a záporech managementů ČT i ČRo se nejspíše povede i nadále, dokud do křesel zástupců koncesionářů i do křesel zástupců zaměstnanců nezasednou namísto nýmandů lidé, kteří si budou vážit více svého jména i vyřčených slov. Lidé odborně na výši, bez komplexů. A to se nedá zákonem nadirigovat. To pouze musí politici před volbami a u volby myslet.

Odbory mají chránit práva zaměstnanců, nikoliv firmu přivést k likvidaci negací všeho nového . Rada má kontrolovat dodržování zákona a nepoškozovat instituci. Ředitelé mají rozhodně a pevně jim svěřené firmy řídit, aby všichni zaměstnanci věděli, že jim někdo velí a že se nedostatky či sabotáže neomlouvají, ale trestají.

Autor studoval šest let design na VŠUP, dalších deset let pracoval jako creative director či vedoucí výroby v reklamě, grafickém designu a médiích, tři roky působil jako člen Rady Českého rozhlasu