Argumenty při hledání protivníka do prezidentské volby je ukázkou, jak se diplomacie ani opozice nedělá. Jména, která padají, opozici nesjednocují, ale dále rozdělují desítkami drobných nesouhlasů tu s jedním, tu s druhým. Nedají se přehlédnout, neboť se nejednalo nejdříve o programu takového kandidáta a nehledá se základní shoda na věcném obsahu a dosahu prezidentské politiky - předsednictví EU a snahou o rozbití Evropské unie ze strany Klause. Pak si vždy někdo z vyjednávajících stran pustí "hubu na špacír" a zablokuje svým nesouhlasem další jméno. Jak spojit moravské katolíky s komunisty z Vysočiny prostřednictvím pražských zelených a východočeských sociálních demokratů, neví nikdo.

Komunistům nacionalistický a ekonomicky pragmatický Klaus na rozdíl od ideologizujícího a romantického Havla nikdy nevadil. Oboje spojuje konzervativismus a lokalismus. Národní stát, kterého se nechtějí vzdát, neboť přináší prchavé jistoty umírajícím a zisky přeživším. Odpor k migrantům a multikulturalismu, neboť už Hus tvrdil, že Čechy jsou Čechů a ne nějakých přivandrovalců. A vydrželo to až do roku 1918... Proletářský internacionalismus byla jen sovětská vějička na asijské satelity, černošské deprivanty a kubánské romantiky. Komunisty i Klause spojuje Klausův pragmatismus, s jakým přistoupila ODS v počátku 90. let k inkorporaci komunistických elit do ODS samotné a do průmyslu zvláště. Tolerance vůči jednotlivcům, kteří odložili rudé kravaty svazáků a nechali si modré košile manažerů. Bílé ponožky prali stejně často jako peníze. Klaus nikdy nebojoval proti konkrétním osobám - svazákům, komunistům či bývalým estébákům, Klaus se pouze - v principiální shodě s vedením KSČM i svazáky samotnými - distancoval od totalitních praktik i totalitní ideologie. Vždyť v nepřehledné mnohosti se vyzná jen ten, který se vyzná... Ale to i většina těch, kteří sice stranické knížky kdysi měli jako výtah mezi elity, ale kdyby byli v Británii, volili by Thatcherovou. Bylo mnoho těch, kteří byli u komunistů, ale nikdy nebyli komunisty. Většina šedé zóny, která udělala pro stát přece tolik dobré práce. Včetně Kluse. Klaus navíc je zastáncem volných pravidel trhu bez oněch morálních imperativů, které dělají katolíky i zelené extremisty a bez oněch sociálně ohleduplných výkřiků, které protestanty i sociální demokraty činí otroky svých vlastních idejí a znemožnily provedení sociálně necitlivých opatření. Práskat nad lidmi bičem zleva nelze a zprava je to přirozené. I proto byla pro Paroubka loňská parlamentní prohra strategickou výhrou. Po rozplizlé politice let vládních nyní má svého čerta na zdi, kdyby chtěl. Ale on nechce. Lekl se idejí, které jeho strana reprezentuje. Nikdy je osobně nezastával, ale v Praze spoluvytvářel od roku 1994 tak pragmatickou koalici, že přispěl nemalou měrou k loňskému 51 procentnímu vítězství ODS a vládě svého bývalého kolegy Béma. Přítele Béma. Nikdo si nestěžuje. Ani komunisté, kteří dělali patnáct let tichého společníka v koalicích, kde opravdovou opozicí byl pouze Hvížďala.

ČSSD sice na rozdíl od komunistů ví, že je internacionalistická, neví ale, kdo je spojenec a kdo nepřítel. S komunisty nebo proti nim, s radarem nebo bez, to je oč tu běží. ČSSD dnes nerozezná lokální či osobní interes od politické strategie, protože o politice se v ní prakticky nemluví. To je to, o čem mluvil bývalý předseda Zeman, aniž proti tomu cokoliv kdykoliv dělal. Většinu schůzí zabere nikoliv diskuze o věcných otázkách KAM a PROČ, ale o personáliích - KDO a S KÝM. Případně věčné a nicneřešící stesky nad hnusnými médii, které to sociálním demokratům kazí, i když to myslí dobře. Většina z funkcionářů si ani nepřečetla program své strany. Nechápe souvislosti, nezná teorii. Neví proč by měla chtít socialismus, když v kapitalismu se tak snadno vydělává. Není divu, že tato politika nového středu praktikovaná brutálně v Německu dala vzniknout Die Linke. Sociální demokraté nemají jasno ani v cílech - názornou ukázkou je veřejná reakce na snahy ODS o drastickou změnu v bytovém družstevnictví tržní cenou při převodu družstevních bytů. Zatímco družstevník Vícha nazývá kroky ministra ODS smrtí družstev (logicky, protože tržní ceny by z bytových družstev rázem udělala pouhá stavební a následně privatizační družstva, což je předstupeň k jejich přeměně v sro nebo komanditní společnosti). Obhájce nájemníků, advokát Křeček snahu ODS jednoznačně a veřejně vítá. SON už se se svazem družstev nejspíše nekamarádí. Jak chce kdo v ČSSD hledat shodu na daleko jemnějších otázkách, když dvě výrazné politické osobnosti musí zdůrazňovat rozdílné názory v médiích, aniž by si ji nejdříve vydiskutovali na stranické půdě? A nebo jsou ty rozpory uvnitř tak principiální? Program hájí obé - družstevnictví i nájemní bydlení. O programu se v ČSSD ale nemluví, protože jeho "modernizační" revize je revizionistická a odešlého Blaira vítající, sociální demokraté navíc směšují pragmatické ekonomické kalkulace elit - lobbistů a funkcionářů s očekáváními nekomunistické chudiny a nižší střední třídy - většiny svých voličů. Najít shodu ani zde není možné, neboť státní hry s nulovým součtem přerozděleného rozpočtu musí vždy zaplatit všichni, a vydělá jen někdo. Třídní rozpor je pak nabíledni.

Zelení se smíří s čímkoliv a na rozdíl od svých prohavlovských frakcí v menšině jejich protopolánkovská většina je smířena i s hegemonií pravice. Jejich kosmopolitní nazelenalé elity se na ekologickém byznysu i právních (a hlavně správních) sporech naučily vydělávat. Místní ekologickou lobby si mnohdy najímají jako přihlouplé žoldáky na blokování konkurence. Nedávno to přiznal v rozhovoru pro Marketing a media jeden z představitelů hypermarketů. Prosazování biopaliv, zvyšujících celosvětovou cenu obilí a kukuřice a přinášející hlad do rozvojových zemí činí ze zelených elit velvyslance ropných koncernů. Iracionální odpor k jádru pak zvyšuje energetickou závislost státu na ropných kartelech. Radují se Arabové i Rusové. No nepodporovali byste takové zelené? Já ano.

ODS přináší Klaus chytrou celoevropskou konzervativní ideologii - rozbití EU na ekonomický prostor bez sociálního rozměru, odklon od pastí lidskoprávní politiky a příklon k pragmatické kontinentální ekonomické politice, opatrný euroatlantismus dávající naději mnohým antiamerikanistům, korekce ideologických zvráceností křesťanských neocons - prostě samá pozitiva pro lokální ekonomické elity. Národovectví pro husitské eklektiky. Ateismus pro ateisty. Pouze čtyřprocentního boha pro čtyřprocentní křesťany a perspektivu vymazání KDU-ČSL z politické mapy. Technokratům zase rozvoj průmyslu a podporu neomezené české jaderné samostatnosti bez zeleného a hornorakouského vměšování. Prostě - samá pozitiva... Dokonce i protiromská politika vyhovuje latentnímu anticiganismu bílé většiny, která tak lahodí uchům fašistů i policie. Není divu, že většinové principy vnímané symbolicky jako síla vlády silné ruky jsou vodou na mlýn ve srovnání s přemírou doteď funkčního liberalismu parlamentních rozmíšek, dělících společnost na poloviny.

Lidovci, zaměstnaní svým předsedou Čunkem se potácejí do té míry, že už nejsou ani vidět nad pětiprocentní hranicí. Mimo ztráty pozic vlastních elit přijmou jakékoliv řešení, jen když jim někdo dá ty dvě miliardy na církev, kněze, kostely a farnosti a místo pro propagandu ve veřejnoprávních médiích. Smíří se i s ďáblem v podobě pragmatických komunistů, jen když podpoří při každoročním rozdělení kůže medvěda opravy kapliček. A pokud díky kultuře dostanou nějaký milodar na opravy kostelíků, na hospice a na Orla, budou pět ódy i na náboženskou toleranci a smíří se s nepodepsanou smlouvou s Vatikánem. Tiše, aby to papež neslyšel . S ateismem 96 procent se nedá bojovat jinak, než dlouhodobě. A tak média jsou plná zázraků na komerčních televizích i v ČT, leští se prospěšnost a kulturní zakořeněnost křesťanství jako nedílné součásti Evropy, jen a by nikoho nenapadlo zvednout renesanci odluky církve od státu daňovou asignací a předáním všech památkově chráněných budov církvi. Z turistického ruchu a milodarů žijící víra by totiž donutila křesťany přestat natahovat ruce po státním rozpočtu a hledat východisko k sympatiím alespoň významnější části veřejnosti. To by byl přece zázrak, no ne? Zázraky se nedějí.

Nezávislí senátoři pak do jednání vnášejí chaos vždy menšinového havlovského romantismu humanisticky vzdělaných elit i komunálních politik, které může sjednotit či rozdělit jediný exekutivní krok ministra Gandaloviče. Koupit se dá každý, kdo uvažuje pragmaticky (a to politici všichni) - jde jen o výši částky a brutalitu nabídky.

Praktický průsečík , který by byl funkční, vyžaduje nikoliv masarykovksou velikost, které se nedostává všem, ale pragmatičnost vyjednávání, známou z Bruselu. Ticho zákulisí, mediální embargo a elementární programovou shodu na podobě EU v dobách při předsednictví i poté. V ostatním pragmatický kompromis bez ideologické přetlačované. Liberalismus praktický, nikoliv idealistický. Diplomatickou i ekonomickou zkušenost kandidáta i vyjednavačů - znalost zákulisní komunikace a skrytých slabých míst všech. Seznam tabu - témat nasíracích. Seznam priorit všech. Politickou obratnost a neangažovanost ve válkách všech proti všem. Podporu a znalost bruselské pokladny a fondů , nikoliv znalost zákulisí ideologických center - hospody u magistra Kellyho, Washingtonu nebo Moskvy (Tošovský je tedy out, trojští koně ODS též). Nebudou volit velmoci ani média, dokonce ani občané, ale 200+81 českých politiků, z nichž každý je odněkud. A budou volit tajně. Snad.

Rektory univerzit nechce nikdo pro jejich zjevnou politickou naivitu, neřiditelnost a afinitu ke křesťanství, bývalé politiky nechtějí jiní pro jejich známou řiditelnost a sprostořekost, emigranti jsou zase známí svými dřevíčskými výzvami - a to už by bylo nejlepší zvolit už rovnou bývalého prezidenta Havla, kterého ale nikdo nechce, stejně jako Mlynáře či Buzkovou, které Havel označil za tu generaci, která by měla dostat příležitost na funkci nejvyšší.

Paroubkovo vyjednávání postrádá diplomatickou eleganci, lehkost, esprit, koncepci i hravost. Paroubek neví co chce a nebo to ví až příliš dobře. Být Klausem, lepšího vyjednavače bych nenašel. Koho si Paroubek vybere nebo o kterém se jen zmíní, ten neuspěje. Až obejde všechny a rozeštve všechny, vrátí se s příslušnou dávkou pokory a začne - vnějškově nucen okolnostmi zaujmout státnickou velkorysost ve jménu blaha země i jejích obyvatel - konstruktivně jednat o korytech pro možnost velké koalice ČSSD a ODS. A to bude pragmatický konec pragmatického posunu Paroubkovy modernizace ČSSD. To bude i konec široké levice na dvě až tři volební období a naplnění snu amerického agenta profesora Horáka, až do smrti Paroubkova přítele a mentora.

To už je lepší Klaus bez velké koalice. Zbývá naděje.