Zatímco sloužil jako důstojník v britské armádě, jeho otec spisovatel Cornelius zahynul v osvětimské plynové komoře, přestože se jej syn snažil přemluvit k emigraci. V roce 1947 odcestoval do USA, kde navázal kontakty s německými exulanty Bertoldem Brechtem, Thomasem Mannem, Lionem Feuchtwangerem a dalšími umělci.

V roce 1969 se vrátil zpět do Evropy a dva roky poté zakotvil v Německu, kde nejprve založil "Brémskou divadelní laboratoř" a později v Mnichově, kde se svou divadelní skupinou se proslavil inscenováním Beckettova "Čekání na Godota" a Euripidovy "Medey".

První operu inscenoval pak v roce 1986 ve Vídni, kde vyvrcholila jeho kariéra ve vídeňském Dvorním divadle vedeném Clausem Peymannem. Nejen vynikl inscenací Shakespearova "Othella", ale i vlastními divadelními kusy jako ""Mein Kampf", ve kterém zesměšnil Hitlera, "Requiem pro jednoho špiona" nebo "Baladou o vídeňském řízku", ve které se vyrovnával satirickou formou se svou židovskou identitou.

Ústředním tématem jeho díla bylo zúčtování s fašismem. Od roku 1999 pak pracoval v "Berliner Ensemble". S odchodem do nového působiště se Tabori do smrti nevyrovnal, protože mu chyběla láska vídeňského publika a blízkost jeho maďarské vlasti.

Rakouská veřejnost přijala zprávu o úmrtí Georga Taboriho s velkou lítostí. Spolkový prezident Heinz Fischer, který jej před rokem vyznamenal jedním z nejvyšších rakouských vyznamenání, konstatoval, že " Taborim ztratila světová divadelní scéna velkého divadelníka a autora".