Jak prokázal francouzský filozof-komunista Louis Althusser ve své pronikavě psané knize For Marx (r. 1969 - ang. překlad z francouzského originálu vydaného v r. 1965) toto vskutku revoluční, tudíž měšťanskému vidění světa nedostupné nazírání historie je spojeno s marxistickou filozofií, která ji vysvobodila z mystifikujícího nánosu buržoazní ideologie omezující její význam na důvtipnost a vůli jednotlivce, jehož prostřednictvím projektovala vlastní představy světa.

To je důvod, proč jakékoliv hodnocení Kuby stejně jako význam a výjimečnost její revoluce, pokud mají být smysluplné, musí svou pozornost zaměřit ne tolik na to, jak vskutku statečně čelí jedenáctimiliónová země otevřenému nepřátelství nejmocnějšího státu světa USA a jím diktované mezinárodní politické a ekonomické blokádě a z toho vyplývající materiální restrikci a omezování práv jednotlivců, jako na skutečnost, že je Kuba živým svědectvím toho, co Samir Amin, přední ekonom-kritik kapitalismu, trefně označuje za "zakládající nectnosti" (founding vices) americké demokracie, která se i za pomoci síly a otupující demagogie chce stát univerzálním modelem, zatímco ve skutečnosti je skrz na skrz spojená s první z několika etap kapitalistické rozpínavosti USA v západní zeměkouli hnané zpočátku mimo jiné i rasistickým nacionalismem.

Proto také, spolu s mexickou revolucí 1910-1920, navazuje kubánská revoluce na skutečně sociálně emancipační hnutí, které se kdy událo v této části světa, na povstání černých otroků na ostrově San Domingo v r. 1791 a na následnou 12 let trvající úspěšnou revoluci vedenou zakladatelem prvního svobodného černošského státu Haiti Toussaintem L'Ouverturem.

Revoluční Kuba se od prvních okamžiků svého založení stala naplněním staletého trvajícího úsilí a bojů všech utlačených národů amerického kontinentu za svobodu a spravedlnost, jež inspirovaly i myšlenky významné historické postavy José Martího, jehož nazývá světoznámý básník a spisovatel Robert F. Retamar, jinak autor slavné eseje "Caliban" (r. 1971), v níž se shakespearovská divadelní postava přičiněním evropského vpádu, jejž zosobňuje mořeplavec Ch. Columbus a jeho následovníci, stává silnou metaforou přeměny karibských indiánů v bestiální bytosti situované na okraji civilizace.

To jsou důvody, proč Kuba vždy stála a stojí v čele těch, kdo bojují proti rasismu a rasistickému násilí zaměřenému proti černošské populaci USA. Pouhý rok po vítězství revoluce v r. 1960, v době, kdy v USA existovala rasová segregace a černoši neměli politická práva, F. Castro pozval několik černošských činitelů do svobodné Havany (např. Amiri Baraka (Leroi Jones), John H. Clarke, Adam C. Powell), aby se na vlastní očí přesvědčili, jakých pokroků nová Kuba dosáhla rozšířením možnosti uplatnění pro všechny obyvatele bez rozdílu rasy či původu.

Ve stejné době se Kuba stala bezpečným útočištěm černošských aktivistů pronásledovaných rasistickou excesí 60. let, do níž se propadla část bělošské populace, ale i část vládního establishmentu USA v době vrcholícího boje za lidská a občanská práva.

Nemůže být pochyb o tom, že zvlášť na počátku v 60. let významně přispěla kubánská revoluce, přímo či nepřímo, k pokroku a pozdějšímu úspěchu černošského hnutí za občanská práva.

F. Castro projevil svou solidaritu černošské populace USA demonstrativními návštěvami slavné newyorské černošské čtvrti Harlemu: nejprve v r. 1960, kdy projevil svá uznání černošskému boji za svobodu a rovnost, mimo jiné i iniciováním historického setkání s N. Chruščevem a Gamalem A. Nasserem v Harlemu, pak v r. 1995, v době připomenutí 50. výročí založení OSN, kdy ho uvítal přeplněný sál Abyssinian Baptist Church. Naposled byl F. Castro v Harlemu v r. 2000, kde se setkal s jeho obyvateli na historicky významném Riverside Church. Přitom celkem F. Castro cestoval do USA od vítězství kubánské revoluce pouze pětkrát.

Kuba dlouhodobě poskytuje stipendia americkým studentům lékařství s nezanedbatelným významem pro chudé černošské a latino-americké komunity v USA, kde - podle slova angažovaného režiséra a tvůrce filmu Sicko, pranýřujícího americké zdravotnictví - až 20 miliónů dětí (tj. téměř jednou tolik než činí celá kubánská populace) nemá zdravotní pojištění, z nich určitě drtivá většina pochází z těchto komunit.

V době, kdy se s tím přední představitelé, včetně prezidentů USA, odmítali zabývat, Kuba a F. Castro otevřeně podporovaly Nelsona Mandelu a Africký národní kongres v jejich nerovném zápase proti apartheidu. Kuba stojící po boku Afriky čelila navzdory odmítavému postoji Kremlu agresi jihoafrického rasistického režimu po celém jihoafrickém subkontinentu, zvlášť v Angole, kde svou aktivní účastí na drtivé porážce rasistické armády v Cuito Cuanevale v r. 1987 významně přispěla k blížícímu se konci bělošského rasistického režimu.

Nejen zlé jazyky říkají, že při inauguraci prvního černošského prezidenta N. Mandely do funkce v r. 1994 zastupoval USA viceprezident Al. Gore jr. z obavy, aby přítomnost prezidenta Billa Clintona nebyla zastíněna obrovskou popularitou F. Castra mezi oslavujícími černošskými obyvateli této země, ale i dalšími africkými hosty.

Hloupost je nebezpečný protivník, je nebezpečnější než samotné zlo; proti zlu se dá protestovat, v krajním případě se mu násilím bránit, proto také moudré rčení říká, že zlo nese v sobě zárodek vlastního rozkladu. Naopak proti hlouposti je člověk bezradný, ani násilí, ani argumenty tady nejsou k ničemu. Proto se také uprostřed ohlupujícího, dnes jaksi obligátního protikubánského výkřiku může leckomu zdát snadné odsoudit Kubu nebo poukázat na nedostatky jejího prezidenta F. Castra. Na druhé straně je tady ovšem nepřehlédnutelný fakt, zda tyto kritické hlasy rádoby obhájců lidských práv naleznou stejnou odvahu i ochotu čelit vlastním nedostatkům.

Autor pochází z Etiopie, pracuje jako politolog a výzkumný pracovník v Praze